Antropocentrický advent
Advent je zvláštní čas. Je to čas očekávání. Očekávání toho, že Kristus přijde. Je to čas, kdy církev volá „Maranatha, Pane přijď!“ Vyjadřujeme to v písních, ve slovech modliteb, v kázáních. Kolik takových písní asi zazpíváme letos? Kolik modliteb vypovíme? A po kolika kázáních řekneme amen? Ano, církev často zvládá dobře svoji úlohu v tom, že nám liturgicky připomíná, že jsme v adventu. Program shromáždění je tomu přizpůsobený. Otázkou ovšem zůstává, zda jsme schopni ještě ten adventní důraz slyšet a chápat, že je to o Kristu. Není to o nás. Není to o přípravě na „naši pohodu“ Vánoc.
Bohoslužebně jednoznačně vyjadřujeme, že toužíme po tom, aby Ježíš přišel, ale jaká je opravdová touha našeho srdce? Kdybychom se přímo podívali do svého nitra, tak bychom tam velmi pravděpodobně viděli, že až tak moc netoužíme po jeho druhém příchodu. (Díky Bohu za ty, kdo jsou na tom jinak.) A to už vůbec nemluvím o tom, že by si nás teda odvolal k sobě tím, že by nás prostě nechal zemřít. Zpíváme „Pane přijď!“. Ale vevnitř to tak nemyslíme. Vevnitř si říkáme: „Pane, ještě nechoď.“ Nebo možná zpíváme: „Pane přijď – za dvacet let!“
Možná by se našel někdo, kdo by řekl, že takový přístup není až tak špatný. Možná by se našel někdo, kdo by do diskuze přidal ono zbožné, „vždyť je ještě tolik těch, kterým se nestala milost a kteří potřebují uvěřit.“ Nicméně, co je za tím vším? Není za tím prostě to, že mi v tomto světě je až moc dobře? Ano, Bůh nám říká, že tento život je jako přebývání v dočasném stanu, ale my se chováme jako ti, kdo každý den s kladivem v ruce stan obcházejí a ujišťují se, že ty kolíky ještě dobře drží, protože tady chceme zůstat dlouho a nechce se nám balit a nechce se nám do stálého domova, který není udělaný lidskýma rukama. Prostě nám je tady dobře, užíváme si to a někdy si to dokonce užíváme, i když snad nějak trpíme.
Ne, nepochopte mne špatně. Nechci, abychom rezignovali na život. Jen se ptám, zda si připouštíme možnost toho, že Ježíš může právě v tomto adventu odpovědět na adventní volání církve. Připouštíme si vůbec možnost, že by přišel? A jsme na to vůbec připraveni? Žiji dnes život jako ten, kdo je připraven a v klidu čeká na jeho příchod? Žiji jako ten, kdo už možná nebude mít čas udělat to, co je ještě třeba? Možná to jsou nějaké nevyřešené vztahy. Možná je tady neodpuštění. Možná je tady svědectví, které jsem nestihl vydat. On totiž může přijít letos.
Je tady ovšem ještě ten druhý rozměr adventu. A ten není eschatologicky. Tento rozměr říká, že toužíme, aby Ježíš přišel do našich životů. Když tedy zpíváme „Pane přijď!“, tak vyznáváme, že toužíme po Jeho hlubší přítomnosti v našich životech. A možná si upřímně přiznáme, že bychom tady na světě ještě chvilku pobyli, ale zpíváme „Pane přijď!“ s touhou po jeho působení v našem životě?
Milí přátelé, položím stejnou otázku. Chceme opravdu, aby takto přišel? „Jistě!“, řeknete možná. Vždyť jsme se rozhodli, že nebudeme šílet kvůli dárkům. Nebudeme to přehánět s úklidy. Jsme přece křesťané. My už jsme v kázáních a vlastně dnes už i v rádiu a televizi slyšeli, že si máme udělat Vánoce klidu a pohody. Nejsme přece jako ti pohané, co tak nakupují a připravují, že jim Vánoce nakonec proplují mezi prsty. A ano, budeme zpívat „Pane přijď!“, protože chceme, aby On o tomto adventu přišel, aby pak všechno klaplo a abychom Vánoce prožili s Ním. Vždyť On je ten, kdo přináší pohodu, klid, nádhernou rodinnou atmosféru, odpočinek. Takže, Pane přijď a pomoz nám, abychom koupili všechno rychle a levně. Pane přijď a dej, ať jsme zdraví a ať si ty Vánoce užijeme. Pane přijď a dej, ať si na sebe umíme udělat čas. Pane přijď a dej, ať něco uděláme pro bližního, abychom se necítili moc vinní. Přijď, Pane Ježíši!
Co by se asi stalo, kdyby Ježíš opravdu přišel. Co by se asi stalo, kdybyste se s Ním setkali tváří v tvář? Opravdu byste po Něm chtěli, aby vám pomohl s nákupy? Opravdu byste chtěli, ať od vás vzdálí ten kašel? Vnitřně to víme. Kdyby Ježíš v adventu přišel, a teď opravdu myslím ve smyslu jeho intervence do našich životů, tak bychom pravděpodobně přišli o svátky klidu a pohody. Protože když čtu o lidech, kteří se setkali s Bohem, tak vidím kdejaké reakce, ale ne klid a pohodu.
Když se Noe setkal s Bohem, začala dřina při stavbě korábu. Když se Mojžíš setkal s Bohem, bylo po klidném životě, stěhoval se do Egypta. Když se Gedeon setkal s Bohem, musel se s hrstkou postavit přesile. Když se Eliáš setkal s Bohem, znamenalo to život na útěku. Když se učedníci setkali s Ježíšem, znamenalo to začátek problémů, které u většiny z nich skončily násilnou smrtí. Když se Saul setkal s Ježíšem, tak už Damašek neopouštěl bránou, ale v koši.
Milí přátelé, když přijde Ježíš, tak většinou nezůstane kámen na kameni. Opravdu chceme, aby přišel? Jsme připraveni na to, že když přijde, bude to znamenat všechno, jen ne klid? Jsme připraveni, že může naše životy obrátit vzhůru nohama? Uvědomujeme si, že když Ježíš přijde, tak asi neprožijeme Vánoce klidu a pohody? Ježíš přišel, aby věci měnil.
S čím přijde Ježíš letos? Přijde jako bezdomovec žebrající o peníze na jídlo? Přijde jako sestra ze sboru, která prosí o pomoc, a vy víte, že to bude na několik hodin? Přijde jako ten, kdo vám klade na srdce jistou službu ve sboru? Přijde jako ten, kdo vás povolá k misii, což bude znamenat změnu bydliště? Přijde jako ten, kdo vás usvědčí z toho, že jste někomu nedokázali odpustit a bude vás tlačit k tomu, abyste to řešili? Přijde jako ten, kdo řekne, že místo nového auta máte dát své peníze na překlad Bible do jazyka, který ještě svůj překlad nemá? To všechno riskujete, když zpíváte „Pane přijď!“
Milí přátelé, nepřestaňme o adventu zpívat. Na druhé straně usilujme, abychom voláním „Pane přijď!“ vyjadřovali upřímnou touhu našeho srdce a modleme se, abychom byli připraveni přijmout, co On přináší. Kéž letošní advent a i Vánoce nejsou o nás a o našich splněných přáních, ale o Něm a Jeho příchodu. Kéž si s plným vědomím toho, co vychází z našich úst, a přitom s bázní a radostí z plných plic zazpíváme „Pane přijď!“
(Psáno pro Život víry)
