Michal Klus - Je psáno...

V tomto čísle časopisu Idea se zaměřujeme na zákon a evangelium. Jde o velmi významný rozměr chápání biblické zvěsti. Správné porozumění zákona a evangelia je nesmírně důležité pro téměř každou oblast života církve. Otázka zákona a evangelia hraje klíčovou úlohu především v oblasti evangelizace, tedy obrácení.

 Podívejme se společně na jeden biblický text. Jde to text o Ježíši a bohatém mládenci. Evangelista Marek zapsal:

Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!" On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí." Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: "Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!" On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. (Marek 10:17-22)

 Toto je velmi zajímavý text. Za Ježíšem přiběhl mladý perspektivní člověk. Jde o člověka, který uznává Ježíšovu autoritu a sklání se před ní. Jde o člověka, který má velký zájem o duchovní věci. Tak velký, že dokonce přiběhl, aby Ježíše neminul. Vypadá to, že bez jistoty věčného života nechce odejít. Jde o člověka, který podle všeho choval ve velké úctě židovský zákon, byl člověkem morálním. A navíc měl peníze, což taky není k zahození. V dnešní době by většina křesťanů asi prohlásila, že ten člověk je připraven na to, aby se pomodlil modlitbu, ve které by přijal Ježíše do svého srdce a čekali bychom, že z něj bude skvělý následovník Ježíše Krista. V našich sborech určitě podobné lidi najdeme. Ale všimněme si, že Ježíš ho nevede k tomu, aby uvěřil zprávě, že On přišel zemřít za hříchy lidstva (na rozdíl třeba od Nikodéma). Ježíšův postoj je velmi zarážející a vymyká se většině evangelizačních „návodů a postupů.“ Kdyby se to, co se zde stalo Ježíši, stalo komukoli jinému, řekli bychom, že selhal a odehnal hledajícího člověka. Vždyť místo, aby ho vedl k víře, vrací ho do Starého zákona k desateru a nakonec mu dává ten šílený příkaz, aby rozdal všechno co má.

 Podívejme se tedy společně ještě jednou na tohoto mladého muže a na to, co s ním dělá Ježíš. První reakce se týká dobroty. Mladý muž tituluje Ježíš slovem „mistře dobrý.“ Těžko lze předpokládat, že by věděl, že Ježíš je Božím Synem, nicméně měl před Ježíšem velkou úctu jako před dobrým učitelem. Ježíš na tuto poznámku reaguje zdánlivě docela divně. Místo aby ocenil jeho úctu, říká, že jediný, kdo je dobrý, je Bůh. Možná bychom řekli, že toto je poměrně bezvýznamná korekce drobné chyby, které se mladý muž dopustil. Myslím si však, že je tomu jinak. Ježíš už tady začíná odpovídat na otázku po věčnosti a řešit otázku srdce tohoto mladého muže. Ježíš samozřejmě už v tomto momentu věděl absolutně vše o tomto muži. Ježíš je vševědoucí Bůh. A proto už tady na začátku reaguje na to, co je u tohoto mladého muže základním problémem. Jeho problémem je, že je příliš dobrým člověkem, respektive, že si myslí, že je velmi dobrým člověkem. A Ježíš na to poukazuje od samého začátku a to nejdříve tím, že ukazuje na to, že jediným vskutku dobrým je Bůh.

 To druhé, co tady Ježíš zároveň dělá je, že přesměroval pozornost na Boha. Tak příliš často je dnešní evangelizace soustředěná na člověka. Dnešní evangelizace je často o tom, co člověk musí udělat, aby se dostal do nebe a jak mu v tom Bůh může pomoct. Člověk je v centru a z Boha se stává

„pouhý“ nástroj dosažení cíle. Ale tento svět není o člověku. Tento svět je o svatém a dobrém Bohu. A každá evangelizace musí v sobě zahrnovat představení toho, jaký je Bůh, čeho je hoden a co očekává od člověka. Pouze ve světle této pravdy jsme schopni hovořit o potřebách člověka. Proto Ježíš ukazuje na Boha.

 Ježíš pokračuje a vypadá to, jako by mladému muži nahrával, když se ptá na to, zda dodržuje přikázání. Potom, co mu mladý muž připomíná svou dobrotu, Ježíš přichází s šokujícím úkolem, aby rozdal vše co má chudým. Proč to Ježíš dělá? Proč mu nevysvětlil novozákonní cestu spasení?

 Ježíši rozhodně nešlo o to, aby tento muž rozdal vše. Ani to by mu totiž nepomohlo. Ježíš používá zákon, protože aby člověk přijal evangelium, potřebuje nejdříve usvědčení z hříchu. Tento člověk se však není hříšník prahnoucí po Božím odpuštění. On si o sobě myslí, že je dobrý člověk. Ale Ježíš nepřišel, aby byl lékařem dobrých a zdravých, ale hříšných a nemocných. A proto místo toho, aby léčil, tak diagnostikuje problém. Onen muž totiž ani nepřišel, aby byl vyléčen, přišel, aby byl prohlášen za zdravého. Jenže to nešlo. On zdravý nebyl.

 Ježíš mu tedy „šlápl na kuří oko.“ Ukázal mu na jeho hříšnost tam, kde to bylo nejvíc vidět - v jeho vztahu k financím. Ježíš tady nenabízí evangelium, ale zákon, a to proto, aby vedl tohoto člověka k uvědomění hříchu a k pokání. Dokud člověk nečiní pokání, není připraven pro evangelium.

 Představte si, že by ta situace vypadala ještě trochu jinak. Představte si, že by tento člověk byl nejštědřejším ze všech Židů žijících v Palestině. Co by mu Ježíš řekl pak? Jsem přesvědčen, že by mu opět ukázal na nějaký hřích. Možná by mu ukázal na neodpuštění vůči nějaké osobě, možná by mu ukázal na pomluvu, možná by mu ukázal na podvod. Jsem přesvědčen, že by mu Ježíš jakýmkoli způsobem ukazoval na jeho hříšnost. Protože bez poznání vlastní hříšnosti, bez pokání, nemůže být nové narození.

 V dnešní době ovšem vidíme, že se často dopouštíme toho, že Krista nabízíme tam, kde pokání nebylo a lehce někoho prohlásíme za křesťana. Ono není až tak těžké přijmout Krista bez pokání. Je spousta těch, co Krista přidají ke svému životu bez toho, aby byla napadnuta jejich pýcha.  Pamatujme tedy, že zákon musí nejdříve člověka přivést k pokání, musí usmrtit lidskou pýchu, a potom může přijít ta úžasná zvěst evangelia. Už Luther ve svém komentáři listu Galatským varoval: „Satan, bůžek veškeré nejednoty, denně vzbuzuje nové sekty, z nichž v poslední době... dal vzniknou sektě, která učí ... že lidé by se neměli strašit zákonem, ale jemně budovat kázáním Kristovy milosti.“ Ty, kteří nekážou nejdříve zákon a až potom evangelium, Luther nazývá sektáři, kteří mají původ u Satana. To je přísná klasifikace, která ukazuje, jak důležité je, aby byl člověk nejdříve přiveden k pokání. Luther vysvětluje význam zákona: „Pravý význam zákona je obviňovat a zabíjet, kdežto funkce evangelia je přivádět k životu.“ Dovolte ještě citát Moodyho:

„Je vážnou chybou, když člověku, jehož srdce nebylo usvědčeno z hříchu, nabízíme jisté biblické texty, které mu nikdy nebyly určeny. Takový člověk potřebuje zákon ... Nenabízejte útěchu evangelia dokud takový člověk před Bohem neuvidí a nepozná svoji vinu. Musíme dát dostatek zákona, aby byla odstraněna všechna samospravedlnost. Lituji člověka, který káže pouze jednu stranu pravdy – pouze evangelium a nikdy zákon.“ (Pleasures and Profit of Bible Study, Morgan and Scott Ltd., str. 111)

Co tedy říci na závěr. Pamatujme na zákon a evangelium v každodenním životě a nezaměňujme jejich role. Nejprve musí být použit zákon, aby dovedl člověka k pokání a k poznání svého hříchu. A takovému člověku můžeme nabídnout to úžasné evangelium Boží milosti, které jediné přináší záchranu a život v náručí Ježíše Krista.

Kéž nás Pán posiluje a vede v jasném svědectví o svatém a milujícím Bohu.