Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jeden den v Tanzanii

4. 7. 2011

p4090102.jpgJeště není pět hodin ráno a místní kohouti už mi nedají spát. Vyvíjím několi pokusů přemluvit tělo, aby si ještě odpočalo a po marné snaze ze sebe shodím deku, vyhrnu moskytiéru a vypravím se na tichou výpravu k umyvadlu tak, abych nikoho neprobudil. Pak zpátky do pokojíku. Je to místnost ve zděné budově veliká asi dvakrát dva metry s betonovou podlahou. V městě Dongobesh v centrální Tanzanii je to nadstandard.

Po několika desítkách minut už i z venčí doléhají zvuku budícího se dne. Je cítit vůně ohně, to už se chystá snídaně a na ohni nám ohřívají také vodu, abychom se ráno mohli dobře umýt. Zbytek brzkého rána strávím přípravou na dnešní den. Bude hodně podobný tomu včerejšímu, ale přesto jiný, protože je neděle. Po ranní hygieně v lavoru se ještě stihnu vydat na malou procházku areálem. Kolik se tu za ten rok změnilo. Stojí tady dvě nové třídy a další dvě jsou rozestavěné. Před dokončením jsou také dlouho očekávané toalety. Vždyť pro 127 dětí a všechny učitele a pomocníky jsou tady jen dvě kabinky. Při procházce stihnu ještě potkat několik přátel a také dvojčata ředitele školy – Eliáše a Elíšu. Oba se mi radostně culí do objektivu. Ale to už mne volají ke snídani. Po modlitbě a tradičním mytí rukou se na stole objeví mnoho dobrot. To víte, jsou tady běloši, takže se servíruje to nejlepší. Máme nádherně žlutý kukuřičný chléb, margarín a džem přivezený z města. A k tomu je tady čapati, což jsou placky docela podobné naším palačinkám, vyrobené z vzácné pšeničné mouky. K tomu je tu samozřejmě nějaké ovoce, banány, pomeranče, avokádo. Pijeme dobrou místní instantní kávu a vodu – samozřejmě kupnou. A to už přicházejí naši přátelé. Kolik že jich je? Možná deset a aby neurazili, tak si také ještě dají hrnek kávy a čapati.

Potom vyjíždíme. Dnes jedeme do sboru v komunitě Gidhim. V osobním terénním autě je nás tentokrát pouze 13, takže se dokonce dá i dýchat. Ano, máme ještě hudební nástroje, tašky a další věci, ale dnes je to jedna z těch pohodlnějších cesta a navíc je to kousek. Jen asi 40 minut cesty. Cesta je možná silné slovo. Ale ano, nejprve jedeme po poměrně rovné uježděné silnici. Později se to trochu zhoršuje a doslova krokem přejíždíme silně skalnaté území. Ale všude potkáváme pěší či cyklisty, kteří nás radostně zdraví. Ještě bych vám měl představit, kdo že to vlastně jede se mnou. Nejsem sám, kdo je bílé pleti. Ještě je tady Katka. Nemá ráda, když ji tak říkáme, ale přece ji nebudu představovat jako Káču či dokonce Kounu, jak ji říkají její přátelé. Takže ona  je v Africe už skoro čtyři měsíce a kromě své dobrovolnické služby v nemocnici koordinuje a monitoruje situaci v rámci projektu Děti Afriky. Pak je tady pastor Zak. Zak je mužem, který byl vychován jako muslim. Když byl v armádě, tak se projevila jeho fyzická výbava a zjistilo se, že má veliký talent. Stal se mistrem Afriky v hodu oštěpem. Pak dostal stipendium na studium v USA, aby mohl rozvíjet své vlohy. Sbíral další úspěchy, byl na čtyřech olympijských hrách. Ale za svůj největší talent považuje to, že si jej našel Ježíš Kristus. V USA zůstal deset let a to včetně studia teologie. Po návratu se dal do služby církve a je ve své diecézi zodpovědný za misii a evangelizaci. Všichni ostatní, které vám představím, jsou členové skupiny Mashahidi – Svědkové. Nikdo z nich není z normální rodiny. Mnozí vyrostli jako sirotci, mnozí byli bez vzdělání. Pastor Zak se jich ujal a společně s nimi šíří evangelium v jejich okolí. Vedoucím týmu je Yeremia. Pak je tady hráč na kytary Musa (Mojžíš). Dále je tady Petr, ten zase hraje na klávesové nástroje – tedy většinou na harmoniku. Dále tady jsou tři kazatelé Elisha, Malkiadi a Thomas. A pak jsou tady čtyři děvčata: Ester, Nuruanu, Farajaeli a Eliza. Všichni úžasní lidé.

Tak jsme konečně dojeli. Jako vždy pozdě. Ale tady vlastně nikdy není pozdě. Vstupujeme do kostelíka. Kostelík je zděný, omítaný, s betonovou podlahou, s množstvím oken a se střechou z vlnitého plechu. Je asi 25 metrů dlouhý a 8 široký a na nízkých lavicích bez opěradel tady namačkaně sedí spousta lidí. Jsou tam všichni: starci, muži, matky s dětmi na zádech a další drobotina všude okolo. Jsme uvedeni samozřejmě opět do předu, na čestná místa. Bohoslužba se rozvíjí. Místní pastor dnes není přítomen, protože slouží v jedné ze dvou desítek kazatelských stanic. Shromáždění vede jeden z evangelistů, ale záhy se své povinnosti zbavuje a předává slovo pastoru Zakovi a jeho hostům. Bohoslužba se skládá především ze slova a zpěvu. Kolik že bylo těch kázání? To už si nepamatuji. Každý z hostů byl vyzván, aby pronesl kázání, plus domácí také. A kázání jsou tady hodně hlasitá a hodně energická. Takže možná působí poněkud excentricky, když kážu já. Nicméně, také kážu energicky. No možná ne já, ale to co slyší posluchači energické je, protože překladatel tu razanci rozhodně přidává. Vlastně bych měl říci – dva překladatelé. První překládá do svahilštiny a druhý ještě znásobuje jeho energičnost překládáním do lokálního kmenového jazyka iraqw. Mezi kázáními se zpívá. Zpívá se společně, zpívají sbory. Asi po třech hodinách jsme vyzváni k přesunu do blízké sborové budovy, kde usedáme ke stolu. Ne, bohoslužby ještě neskončily, ale hosté se musí bohatě pohostit. A tak se servíruje typický slavnostní oběd – rýže a vařená slepice. K tomu se pije pepsi. A když je po jídle, tak se servíruje silný čaj. Pokud si někdo chce dát kávu, tak se instanční káva zalije tímto čajem. A samozřejmě do toho několik vrchovatých lžic cukru. A protože nás mají rádi, tak nám chtějí dát cukru ještě více. Po obědě se vracíme do kostela. Bohoslužba se pomalu chýlí ke konci. Následuje sbírka. Všichni přicházejí do předu a do pokladnice před oltářem házejí své dary. Za chvíli se kolem pokladnice objevují malé pytlíky a pytle. Potom se takm objeví i meloun. A pak je tam i živý kohout se spoutanýma nohama, ale třeba i ručně pletený postroj na krávu, který je vyroben z vláken kaktusu. Sbírka byla štědrá, je toho hromada. Následuje překvapení. Přestože jsem už kázal, tak jsem společně s Katkou vyzván, abychom přišli do předu. Místní kurátor pozývá do předu maličkého starce a říká, že chtějí poděkovat za jasné zvěstování Božího slova v posledních dnech. Už včera jsme totiž vyučovali v jedné jejich kazatelské stanici. Říká, že poznali, že máme stejného Ducha, Ducha Kristova a že jsme tedy jedni z nich. A v tom ten stařec, nejstarší ze stařešinů, rozvíjí modré plátno a obvinuje ho kolem mého těla po způsobu iraqw. Nakonec mi do ruky vtiskne hůl se slovy, že patřím mezi stařešiny komunity Gidhim. I Katka je poctěna. Ženy sice roli stařešinů nezastávají, ale je oděna do tradičního kanga a je takto poctěna přítomnými.

Ale to už bohoslužba končí a my vycházíme ven a tvoříme jeden velký kruh před kostelem. Následuje dražba nefinančních darů. Draží se kohouti, kukuřice, rajčata či špinavé plastové lahve naplněné mlékem nebo slunečnicovým olejem. Lidé kupují pro sebe, kupují pro hosty, kupují pro chudobné. My taky kupujeme. Kupujeme kukuřici a melouny pro sirotky v hostelu. A ještě něco jsem koupil, neodolal jsem a koupil jsem si ten kravský postroj. Dražba byla náročná, ale nakonec jsem ho koupil já za 2000 tanzanských šilinků, tedy asi za 26 korun.

Bohoslužba skončila, následuej asi 90 minutová pauza. Opět jsme zváni do malé horké zatuchlé místnůstky na čaj. Z vděčnosti odmítáme a prosíme, zda bychom se nemohli projít po okolí. Jdeme a průvodce nám dělá mladý muž, Fabian. Je učitelem, mluví perfektně anglicky, protože strávil rok na stáži v Norsku. A tak se procházíme a povídáme si. Vidíme hezky obdělaná kukuřičná a slunečnicová pole. Vidíme muže, který přišel k louži pro vodu a druhého muže, který si o jednu louži dál myje nohy. Vidíme také různé rostliny se zvláštními plody. Když se ptáme, zda jsou plody k nějakému užitku, tak se jen dovídáme, že mnoho z nich příslušníci původních náboženství používají k nějakým praktikám na zahnání zlých duchů. Ptáme se také Fabiána, proč má na čele jizvu. Viděli jsme to už mnohokrát. Dovídáme se, že když byl jako kojenec nemocný, vzali jej rodiče k šamanovi, který zaháněl zlého ducha tak, že rozžhavil železnou tyč a přiložil mu ji k čelu. Děkujeme Pánu za to, že se Fabián stal křesťanem a že ke Kristu vede i děti ve škole.

Ale to už jsme zpátky u kostela a začíná odpolední vyučování, které s přestávkami na jídlo a na kávu pokračuje až do večera. Vyučují místní, vyučují hosté. Zpíváme.

Když se začne stmívat jdeme ven, kde se připravuje projekce. Pastor Zak mezitím odskočil a přivezl techniku na promítání. Na stěnu kostela je nataženo bílé plátno a za chvilku už vrčí generátor a vše se rozjede. Začíná se pouštěním křesťanských hudebních klipů – afrických – ve svahilštině. Místy se smíchy koušeme do rtů, ale když vidíme, že se smějí i místní, tak už to neskrýváme. Je to prostě hodně legrační forma předávání biblického poselství.

Tak jak to bývá, africká noc přišla velmi rychle a s jejim příchodem přicházejí stále další a další lidé, které přilákala hlasitá hudba. Následuje několik proslovů, které slouží jako úvod k promítaní filmu Ježíš v místním jazyce. Film je dlouhý, ale všichni bez hnutí sedí na zemi a sledují. Jsou tam všichni od kojenců po nejstarší. Film končí někdy okolo jedenácté hodiny v noci a následují kázání. Byly tři, čtyři či pět? Už si nepamatuji. Jen já jsem to svoje značně zkrátil, protože jsem už neměl více sil. Následuje výzva. Kolik že se těch rukou zvedlo? Sto? Dvěstě? Nevím! A co to znamená? Taky jsi nejsem plně jist. Ale vím, že se zde zvěstuje Boží slovo a že ono mění lidské životy.

A potom se konečně balí – ale my jsme samozřejmě zváni na čaj a kávu. A tak sedíme u petrolejové lampy a povídáme si s místními a čekáme, až bude sbaleno. Asi po půlhodině se zvedáme a nastupujeme do auta. Je teď trochu těsněji. Vezeme totiž i reprobedny a další vybavení. Ale zvládáme to a po půlnoci přijíždíme zpátky do misijní stanice. Těšíme se do postele, ale tak rychle nás zase nepustí. Čekají nás s večeří. A ta je vždy bohatá. Čeká nás rýže, kuřecí polévka, ale také fazole, brambory a vařené banány.

A to už sotva vidím na oči. Myji si zuby vodou z lahve, ulehám do svoji postele, utěsňuji moskytiéru a zavírám oči s vědomím, že už za chvíli mi zase kohouti nedají spát.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Poděkování

(Anna Brchaňová, 15. 7. 2011 11:45)

Děkuji za přiblížení jednoho dne v Tanzanii.
Přeji Boží vedení v náročné službě.
Anna Brchaňová

Re: Poděkování

(Michal, 17. 7. 2011 21:52)

Není za co děkovat. Klidně Vás příští rok vezmu sebou. :)

Michal