Michal Klus - Je psáno...

Když držím v rukou malé děťátko, které se na mě sladce usmívá, ani se mi nechce věřit, že tento nádherný tvoreček má srdce zkažené hříchem. Ale když chvíli pozoruji jeho chování. nezůstane jeho hřích bez odhalení. I to maličké novorozeně začíná ukazovat, že jeho srdce je plné hříchu, který nutí dítě řídit se svými okamžitými potřebami, žádostmi a tužbami. S přibývajícími léty roste také i tato dětská pošetilost, která se projevuje především neposlušností a neschopností podřídit se jakýmkoli autoritám.

Bez vnějšího zásahu není dítě schopno se změnit. Potřebuje, abychom jej usměrňovali a vychovávali. Velikou chybou nás rodičů ale často bývá, že se zaměříme na chování dítěte a to se snažíme formovat a usměrňovat. Není se čemu divit, vždyť právě chování nás rozčílí, a proto na sebe upoutává naši pozornost a často se stává cílem naší výchovy. Zapomínáme ovšem na to, že chování dítěte – tedy to, co říká a dělá – je odrazem jeho srdce. Změna v chování, která nevyplývá ze změny srdce, je vlastně pouhým pokrytectvím. Pán Ježíš takovouto změnu kritizuje u farizeů v Matouši 15.kap. Kárá je za to, že umývají vnějšek nádoby, zatímco uvnitř je stále špinavá, že jej ctí svými rty, ale jejich srdce je daleko. Proto by ani ve výchově našich dětí nemělo být cílem jejich chování, ale měli bychom se zaměřit na srdce, které chování určuje. Neznamená to, že nebudeme vyžadovat správné chování. Nesmíme se však spokojit s pouhou změnou chování. Musíme svému dítěti rozumět a pomáhat mu, aby pochopilo, jakým způsobem jeho hříšné srdce vyvolalo jeho nesprávné chování. Nejdůležitější otázkou není, jak se dítě chová, ale co prožívá v srdci. Náprava by se tudíž měla soustředit na hlubší podstatu, protože změna chování nestačí. Cílem je odhalit hřích svého dítěte a pomoci mu pochopit, jak tento hřích ovlivňuje jeho chování. Dítě ani rodič není schopno odstranit hřích a proměnit srdce. A to nás vede ke Kristovu kříži, k potřebě Spasitele. To má být hlavním cílem naší výchovy – směřovat děti k láskyplnému Bohu, který poslal svého Syna, aby proměnil naše srdce a osvobodil nás z otroctví hříchu. A když Jej děti nechají, aby proměnil jejich srdce, pak nám svých chováním budou dělat radost a budou svým životem oslavovat svého Spasitele.

 Boží slovo vytyčuje nejen cíl naší výchovy, ale ukazuje také metody pro výchovu našich dětí. Jestliže chceme, aby dítě žilo pro Boží slávu a nám ku radosti, pak se musí naše cíle i metody vzájemně doplňovat. Boží slovo vytyčuje dvě základní metody: bohatou komunikaci a hůl. „Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce“. Přísloví 29, 15. Tyto metody musí být propojené. Naše děti potřebují, aby je někdo znal a rozuměl jim – proto komunikace, ale zároveň potřebují autoritu a pevnost – proto je potřeba používat hůl a zdůraznit tak význam věcí, o kterých spolu mluvíme.

1.metoda: Komunikace

Komunikace, ke které nás Boží slovo povzbuzuje, nejen vychovává, ale pastýřsky děti vede po Božích cestách. V Deuteronomiu 6, 6 se píše, že takováto komunikace se má odehrávat neustále: když ležíme, budíme se, vstáváme, chodíme, sedíme. Měli bychom využít každou možnost k tomu, abychom pomohly dětem porozumět sobě samým, Božímu dílu, Božím cestám, tomu, jak v lidském srdci působí hřích a jak mocné je evangelium. Boží slovo nás vybízí, abychom nečekali s komunikací do doby, než nastane problém. Ale i v případě problému se nesmíme omezit pouze na příkazy a zákazy. V 1. Tesalonickým 5, 14 nás apoštol Pavel učí, že máme přizpůsobovat svou řeč tak, aby byla vhodná pro daný okamžik: „Kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.“ Ukazuje nám tím, že různé situace, do nichž vstupujeme , vyžadují odpovídající formy promluvy. Proto i naše komunikace vedoucí k usměrňování dětí musí být mnohotvárná a nesmí obsahovat pouze pravidla, nápravu a trest. Součástí naší komunikace musí být např. povzbuzování, napomínání, náprava, naléhání, poučování, varování, vyučování a modlitba.

Při povzbuzování pomáháme dětem porozumět Božím zaslíbením a povzbuzujeme je, aby čerpaly odvahu, naději a inspiraci od Boha. Je to komunikace, která plní dítě nadějí a odvahou. Napomínání kárá určité jednání a odmítá je. Náprava pomáhá dětem porozumět a Božím měřítkům a učí je, aby své chování posuzovaly podle nich. Vždyť přesně to je funkcí Božího slova podle 1.Tim.3, 16-17. Naléhání vyzývá dítě k tomu, aby jednalo moudře a s vírou zvlášť v době pokušení (sexuální hříchy, návykové látky...). Při poučování dáváme informace a poučky, které pomáhají žít moudře. Varování uvádí do střehu před nebezpečím, když je čas ještě uniknout bez úhony. Pomáhá dětem pochopit, že některé činy přinášejí neblahé následky. Modlitba sice není komunikací s dítětem, přesto je nepostradatelným prvkem komunikace mezi dítětem a rodičem. Nejlépe nahlédneme do nitra svého dítěte právě, když se modlí a i pro dítě je velice důležité vidět, že se podřizujete Boží autoritě. Je určitě mnoho dalších způsobů komunikace, proto je využívejme a komunikujme s našimi dětmi co nejvíce.

2. metoda: Hůl

Hůl jako forma trestu je myšlenka, kterou mnoho rodičů v dnešní době odmítá. Důvodem je především zneužívání tělesných trestů, které hraničí s týráním dětí. Proto je důležité správné chápání používání hole. Nemusíme se ptát, zda je hůl opravdu nezbytná. Boží slovo to jasně zdůrazňuje hned na několika místech: Přísloví 22,15 – „Vězí-li v srdci chlapce pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí.“ Přísloví 23, 14 – „Nabiješ mu holí a jeho život vysvobodíš od podsvětí.“ Otázkou tedy zůstává kdy a jak trestat onou „holí“.

„Hůl“ znamená pečlivě promyšlené, důsledné a cílené užívání fyzických trestů. Nikdy nejde o ventilování rodičovského hněvu nebo reakci na vlastní bezradnost. Je to vždy trest za přímou vzpouru a neposlušnost. Dochází k němu, když se dítě vědomě rozhodne neuposlechnout. Jde tady vlastně o pošetilost. Pošetilec je ten, kdo neposlouchá domluvy, nepodřizuje se autoritám, vysmívá se Božím cestám. Boží slovo jasně říká, že na pošetilost se musí s holí. Nestačí domlouvání či naléhání. Neposlušnost vůči rodičům je vlastně neposlušností vůči Bohu, který přikazuje dětem, aby rodiče poslouchali. Pokud dovolíme, aby se dítě vědomě stavělo proti autoritě rodičů, dovolujeme mu tím žít ve vzpouře a neposlušnosti vůči Bohu. Pokud své dítě opravdu miluji a záleží mi na něm, pak udělám vše proto, aby ve své pošetilosti nepokračovalo. Aby však dítě pochopilo hloubku svého provinění, musí být fyzický trest vždy doprovázen láskyplnou komunikací. Před vykonáním trestu je důležité dítěti zdůraznit a vysvětlit, čím se provinilo a jaký trest bude následovat. Po „výprasku“ je potřeba dítě ujistit o své lásce k němu a o významu tohoto trestu pro jeho život a jeho věčnost. Nedílnou součástí je také modlitba, ve které dítě v pokání vyznává svůj hřích a prosí o proměnu srdce. „Hůl“ je pouze prostředek k nápravě. Jediný, kdo dokáže proměnit srdce je jeho Stvořitel a Vykupitel.

Tato metoda je určitě věkově omezená. Pokud ji však budeme důsledně praktikovat u malých dětí, nebudeme ji už u starších dětí potřebovat. Být důsledný a přísný, není vždy jednoduché a příjemné ani pro jednu ze zúčastěných stran. Ať jsou pro nás vždy povzbuzením slova z Židům 12, 11: „Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.“

Na základě knihy „Pastýřem dětského srdce“ od Tedda Trippa zpracovala Šárka Klusová