Michal Klus - Je psáno...

Milí přátelé, dneškem začínáme naší letní sérii kázání, kterou jsme nazvali Léto s žalmy. Budeme společně přemýšlet na 9 různými žalmy a z nich hledat moudro pro naše životy. Věříme totiž, že Boží slovo mění životy a my toužíme, aby naše životy byly proměňovány. Snad všichni totiž vidíme naše nedokonalosti, nechceme se s nimi smířit a toužíme po tom, aby nás Pán Bůh proměňoval.

A dnes začneme známým Žalmem 1.

Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.

 Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby. (Žalm1)

My, kdo jsme dostali děti, je nemáme pro sebe. Dítě nemá být nástrojem naplňování našich emočních potřeb. Dítě nemá být ani nástrojem na upevnění rodiny. Dítě je dar pro Hospodina. Cílem výchovy pak je, abychom postupně snižovali závislost dítěte na nás, a zvyšovali závislost na Pánu Bohu. Cílem výchovy je, aby srdce dítěte bylo cele u Hospodina. Cílem výchovy je, aby děti našly svého Otce v Pánu Bohu. 

Na různých místech Bible nacházíme záznamy písní. Nejvíce jich samozřejmě vidíme v knize Žalmů, ale i na jiných místech.  V knize Zjevení čteme o písních, které budou zpívány na věčnosti před Božím trůnem. Jinou významnou píseň nacházíme třeba na začátku Bible po tom, co Izraelci přešli cestou z egyptského otroctví Rudé moře, které Pán Bůh zázračně rozdělil.

Mnohé písně se skládaly a zpívaly po tom, co Boží lid zažil velké Boží jednání. To byly okamžiky oslavy a zpěvu. Dnes si přečteme jednu píseň, která vznikla v době temna, v době, kdy Izraelci zažívali jednu pohromu za druhou. Je to píseň, kterou zapsal prorok Izajáš.

Už se vám to stalo? Jste v družném rozhovoru se známým a napjatě popisujete, co jste prožili minulý týden. Vidíte, jak vám známý visí na rtech, protože to, co říkáte, je opravdu zajímavé. A najednou to přijde. Píp. Píp. Dvě rychlá pípnutí, která ukazují, že mu přišla zpráva. A najednou to vypadá, jako byste tam ani nebyl. Dotyčný zaloví v kapse nebo v kabelce, vytáhne mobil, a s úsměvem si čte zprávu. Co se to stalo? Prostě daná osoba uslyšela důležitý zvuk a v ten moment už jste nebyli tak důležitý. Dva jednoduché tóny a vše se změní.

Dneska budeme také hovořit o zvuku, který by měl všechno měnit. O zvuku Božího hlasu. A byl bych rád, kdyby každý za sebe mohl přemýšlet o tom, jak nasloucháme Božímu hlasu a jak je pro nás ten Boží hlas důležitý. Budeme číst počátek desáté kapitoly Janova evangelia.

V roce 2015 postihlo Nepál ničivé zemětřesení, při kterém zemřelo více než 9.000 lidí. Jedním z postižených byl i osmnáctiletý Ramesh Kitra. Když přišlo zemětřesení, byl zrovna v malém hotelu, kde pracoval. Skončil zavalený troskami, s těžce zraněnými nohami, ale živý a při vědomí. Vedle něj byli dva lidé, které trosky zabily.

Rameshova rodina věří v Pána Ježíše a tak organizovali modlitební setkání a modlili se za něj. I on se modlil a prosil Pána Ježíše o záchranu. Rodina pokračovala v modlitbách i po tom, co po 72 hodinách Rameshe vytáhli z trosek. Ramesh byl totiž v kritickém stavu. Obě nohy mu musely být amputovány, ale Ramesh postupně nabýval síly a uzdravoval se. Ramesh hovoří o tom, že jej zachránil Pán Bůh skrze modlitby druhých. Dnes je aktivním člověkem, studuje, věnuje se sportu a povzbuzuje druhé, aby měli naději. Na krku nosí velký kříž, který odkazuje na zdroj jeho naděje.  

​           O velikonocích většinou čteme buď kousek z toho příběhu vzkříšení, tak jak jej popsali evangelisté, nebo čteme nějaké pasáže Bible, které hovoří o důsledcích vzkříšení na náš život. Dnes se zase po delší době vrátíme právě k tomu příběhu a přečteme si jej v podání Lukáše.

Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily se tváří k zemi. Ale oni jim řekli: "Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát." Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily to všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které pověděly apoštolům. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. (Lukáš 24, 1-11)

Celé postní období jsme v nedělních zamyšleních rozvažovali slova Pána Ježíše z kříže. Minulou neděli jsme hovořili o možná nejzásadnějších slovech. Ježíš řekl: Dokonáno jest. Jeho smrt za naše hříchy byla Jeho zásadním posláním. On obstál a dotáhl tuto svoji misi až do konce. Evangelista Lukáš zaznamenal ještě jednu větu, kterou Ježíš řekl. A nad tou chceme dnes uvažovat. Jsou to pravděpodobně poslední zaznamenána slova Ježíše z kříže:

A Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." Po těch slovech skonal. (Lukáš 23, 46)

Rozhovor Ježíše s Marií je obrovským příkladem toho, že z kříže přichází pomoc. Právě v tomto textu vidíme, že Ježíš se stará o člověka jako o bytost. Vidíme, že se stará o všechny tři oblasti našeho života, stará se o duševní, tělesné a duchovní potřeby. Cílem mého kázání je, abychom si uvědomili, že oběť Ježíše Krista je odpovědí na naše duševní, tělesné i duchovní potřeby.

Dnes začínáme letošní postní sérii a i letos se chceme dívat především na kříž Ježíše Krista a rozjímat nad výroky, které Pán Ježíš řekl z kříže. Je jich cekem sedm a my se na ně zaměříme v 6 postních nedělích a potom na velký pátek.

Modlil jsem se, abychom v nich čerstvě a nově uviděli velikost Pána Ježíše, abychom uviděli realitu svého života a abychom uviděli Boží vztah k nám.

Přečtěme si tedy první výrok Pána Ježíše z kříže a to v kontextu dvou veršů z Lukášova evangelia.

Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." (Lukáš 23, 33-34)

Minulý týden jsme hovořili o významu žehnajících slov. Pastor Erich Bocek zdůrazňoval, že křesťané, mají být ti, kdo si vzájemně žehnají a kdo žehnají druhým. Tak snad nám to v tomto týdnu šlo lépe. Naše vzájemná komunikace zásadně ovlivňuje to, jaké společenství tvoříme.

Dnes pokračujeme v listu Efezskýma přečteme delší část z páté kapitoly.