Advent: čas pro svědectví
Zamysleli jste se někdy nad tím, co vlastně lidé slaví o Vánocích? Vánoce se staly celosvětovým fenoménem. Slaví se v nejrůznějších zemích světa, i v těch, které nemají křesťanské kořeny. Ale co slaví třeba lidé u nás? My, kdo jsme tady, slavíme o Vánocích narození Krista, ale co oslavují ostatní, kteří nevěří, že Ježíš je Boží Syn? A tím více ti, kdo jsou nastaveni vůči křesťanství velmi negativně. Co slaví? O Velikonocích slaví svátky jara a života. Ale co se slaví o Vánocích? Mám pocit, že lidé slaví slavení. Dnešní lidé slaví prostě fakt, že se může slavit. Pravý důvod je pro mnohé pryč. Ale my křesťané jsme tady proto, abychom lidem připomínali, co se vlastně slaví.
Video záznam naleznete zde.
Audio záznam naleznete zde.
Poslechněte si text, který je určen na třetí adventní neděli, který nám radí, jak v tom období Kristova adventu žít, aby lidé viděli, že jde o něco více.
Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha. (1Kor 4,1-5)
Text, který jsme přečetli, opět začíná slůvkem, které ho spojuje s předcházející pasáží. Začíná slůvkem proto. Třetí kapitola končí výzvou, aby se korintští křesťané nehlásili ani Pavlovi, ani k Petrovi ani k Apollovi, ale ke Kristu. Víme, že tam byly nějaké roztržky a Korinťané se tak trochu dělili podle toho, kdo ze jmenovaných jim byl sympatičtější. Pavel je kategoricky brzdí a připomíná, že patříme Kristu. A protože patříme Kristu, máme také nějakým způsobem žít, aby to bylo vidět. Pavel nám tedy dává rady jak žít. V tom textu najdeme dva slovesa v rozkazovacím způsobu, ale to první má dva předměty, takže z toho máme 3 Pavlovy příkazy. Zamysleme se nad nimi!
1. příkaz: Žijme tak, aby bylo vidět, že sloužíme Kristu
Podívejme se tedy na ten první příkaz a první předmět. Čteme: „Ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy.“ (v.1) Tak tady máme první příkaz. A možná si teď můžeme oddechnout a říct, že ten příkaz se vlastně netýká nás, protože to je příkaz pro všechny ostatní. Oni nás mají považovat za služebníky Kristovy. Co s tím? Jak je máme donutit. Možná kampaň v televizi? Nějaký pěkný klip, dobrá hudba, trochu vtipu nebo překvapení a nakonec se na obrazovce objeví nápis: „Prosím, považujte nás za služebníky Kristovy.“ Podepsáni křesťané. To by šlo. Uděláme sbírku na kampaň!
Samozřejmě žertuji. Tak to asi fungovat nebude. Kdy nás někdo bude považovat za služebníky Kristovy? Tehdy, když to na nás uvidí. Takže, chtě nechtě, je to vlastně úkol pro nás křesťany. My máme žít tak, aby bylo vidět, že sloužíme Kristu. Jak to máme dělat?
Ve středu u nás na Hutníku probíhala duchovní konference Slezské diakonie. Jedním z řečníků byl pastor Jang z Koreje, který už několik let slouží v Ostravě. Když mluvil o rozdílech mezi církví v Česku a v Koreji, tak řekl, že u nás v porovnání s Koreou jen velmi málo lidí dobrovolnicky slouží druhým. Řekl, že se u nás spoléháme na to, že službu druhým udělají profesionální organizace, charita, diakonie. V Koreji jsou podle něj křesťané mnohem aktivněji zapojeni do služby starým, nemocným, prostě potřebným lidem. A společnost to vnímá velmi pozitivně a je to velkým svědectvím o Kristu.
Podívejme se, jak důrazně naše křesťanství popisuje Jakub. Ten říká: „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ (Jk 1,27) Jakub definuje zbožnost jako péči o potřebné, samozřejmě spolu s péčí o vlastní duchovní život. Ta služba má i více rozměrů. Ale tou hlavní myšlenkou je to, že něco nezištně dělám pro druhé. Nedělám to kvůli svého ega, kvůli toho, abych si něco dokázal. Sloužím, protože jsem k tomu stvořen a povolán Bohem.
Pokud chceme, aby bylo vidět, že sloužíme Kristu, je třeba nezištně sloužit lidem.
Sloužíte lidem? Máte někoho, komu pomáháte, komu sloužíte, komu se věnujete? No nejjednodušší je někde poslat peníze. A přestože i to je skvělé, myslím, že Pán Ježíš od nás přece jen čeká trochu více. Naše služba asi jde ruku v ruce naším obdarováním. Někdo je schopen organizovat a sloužit skupině, někdo toto nezvládne, ale dělá si čas, aby navštívil nemocné či osamocené.
Ano vím, máme toho hodně, stěžujeme si na nedostatek času, na hektickou dobu. Nicméně, nedovolme, aby nás životní styl okradl o to, čím máme být podle Božího slova definování. Společnost i dnes musí vidět, že sloužíme Kristu. Pokud to neuvidí, nemůžeme se divit, že Krista odmítá. A je to naše chyba, protože oni nás nevidí jako služebníky Krista, tedy nevidí ani Krista samotného.
2. příkaz: Žijme tak, aby bylo vidět, že jsme správci Božích tajemství
Podívejme se dále. Je tady druhý příkaz, tedy stejný příkaz, ale druhý předmět tohoto příkazu. Pavel zapsal: „Ať nás všichni pokládají za … správce Božích tajemství.“ (v.1) Takže máme žit tak, aby nás pokládali za ty, kdo se dobře starají o Boží tajemství. To zní trochu mysticky. Co je to Boží tajemství? Apoštol Pavel to spojení používá častěji. Dovolte vysvětlení z listu Koloským: „Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus.“ (Kol 2,2) Takže tajemstvím je Kristus, konkrétněji to, že Bůh se z velké lásky k nám stal člověkem, aby nás zachránil.
Ale jak máme být tedy správci této pravdy? Možná nám pomůže další verš: „Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.“ (v.2) Máme tedy být věrni tomuto Kristu a zprávě o Něm. Ale co znamená být věrný Kristu? No možná lépe chápeme, co znamená být věrný manželce. Znamená to, nemít jinou ženu než ji. Znamená to milovat ji. Znamená to, nezapřít ji. Podobně je to s Kristem.
Připomíná se mi scéna z jednoho filmu, o které jsem slyšel. Několik amerických vojáků v tom filmu znásilní vietnamskou ženu. Je tam ještě jeden, který stojí opodál. Ostatní ho hecují. Ale on má na krku kříž. Odehrává se v něm vnitřní bitva, nakonec ten kříž strhne a tu ženu znásilní také. Tragická scéna, tragická symbolika. Zvolil nebýt věrný. Být věrný Kristu znamená žít pro Něj.
Dovolte ale další rozměr toho, co znamená být věrný. Být věrný znamená nedevalvovat pravdy evangelia. V tomto týdnu rozčeřil vody české křesťanské scény svým vyjádřením Tomáš Halík. Kladl otázku, zda křesťané a muslimové mají stejného Boha. Profesor Halík řekl: „Kdo na tuto otázku odpoví negativně, prokazuje nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání.“ To, že profesor Halík tvrdí, že máme s muslimy stejného Boha, není u něj nic nového. Ale je překvapivé, s jakou arogancí se pustil i ve zbytku článku do těch, kdo mají jiný pohled.
Ano, on je profesor, já patřím mezi ty naprosto neznalé. Ale na otázku, zda máme stejného Boha, musím říct NE. Samozřejmě ta otázka je složitější. Musíme říci, že je jeden Bůh a tak každý, kdo věří v nějakého boha, věří v nějakou odvozeninu od pravého Boha. Když se podíváme do historie, tak na začátku jsme měli Adama a Evu a první generace, které znaly pravého Boha. Ale pak hřích ničil poznání Boha a zprávy o Bohu se postupně předávaly z generace na generaci a nabalovaly na sebe stále více a více nepravd. A do toho občas vstupovali falešní proroci s jejich falešnými poselstvími od bohů. A hned tady máte mnoho různých náboženství.
Bůh se však svým vyvoleným zjevil. Představil se a vrchol Jeho představení je v Ježíši Kristu. To je to tajemství. A pokud máme být věrní, máme věrně přinášet lidem toto zjevení. Věrný křesťan nemůže navádět k tomu, že nezáleží na tom, v jakého Boha věříme. Ono na tom hodně záleží! Věrný křesťan ví, že jediného pravého Boha nám zjevuje Ježíš Kristus. Ostatní cesty mají slepý konec. Nevěříme ve stejného Boha! Nenechme se oklamat!
Naopak, jsou před námi Vánoce a já vás povzbuzuji, využijme jich a připomeňme laskavým způsobem lidem jejich význam. Buďme Mu věrni. Nezůstaňme ticho. Připomeňme lidem, co vlastně slavíme. Málokdy máme tak jasné příležitosti, jako o Vánocích. Ptejme se jich, v co věří, připomeňme jim obsah koled. Pozvěme je na vánoční bohoslužbu. Buďme věrnými správci Božích tajemství.
3. příkaz: Nesuďme předčasně
Na konci našeho textu čteme: „Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“ (v.5) To je třetí příkaz, zdánlivě moc nesouvisející s těmi předchozími. Ale jde o to, že máme žít svoji víru před druhými, tedy žít, aby bylo vidět, že sloužíme Kristu a že jsme správci Božích tajemství. A i když se nám zdá, že naše svědectví lidé nepřijímají, nemáme nad nimi zlomit hůl. Nemáme říct, že ti se nikdy nezmění. Protože dokud žijí, je tady šance. Ten soud vynese až jednou sám Ježíš. Nesuďme předčasně.
Dokud tedy žijí, máme být připraveni být svědectvím a bojovat o ně. Možná stojí za to vzpomenout si na některé lidi, za které jsme se už přestali modlit, za které jsme přestali bojovat. Neodsuďme je, ale ptejme se, jak jim nově ukázat na Krista.
Ten nás životní zápas je dlouhý a často těžký. Ale Pavel tady přidává povzbuzení na konec. Ti, kdo věrně dobojují ten zápas do konce, těm se nakonec dostane chvály od Boha. Soud není pro křesťana strašákem. A to z jednoho důvodu. Máme spravedlivého soudce. A navíc máme soudce, který sám přijal trest za naše viny. Už není co soudit, pokud patříme tomu, kdo už byl za nás odsouzen, Ježíši Kristu.
Milí přátelé, děkujme Pánu Bohu za to, že nám dal tu milost věřit Mu. Děkujme, že můžeme vědět, proč přišel. Usilujme o to, abychom zachovali naši víru a byli svědectvím druhým. A těšme se na to, že On znovu přijde. A potom už budeme s Ním a dostane se nám chvály od samotného Boha. O lepší odměně jsme snad nemohli ani snít. Pane, dej nám milost zůstat věrnými. Amen.
Video záznam naleznete zde.
Audio záznam naleznete zde.
