Michal Klus - Je psáno...

Dnes otevíráme další téma. Budeme mluvit o čekání a o tom, že se nám někdy zdá, že to Pánu Bohu nějak dlouho trvá.

Myslím, že to zažili mnozí z vás. Třeba se modlíte o návrat ke zdraví po úrazu a ono to tak hrozně trvá. Nebo se modlíte o to, aby se váš marnotratný syn či dcera vzpamatovali a dali svůj život do pořádku a pořád nic. Nebo se modlíte za vyřešení konfliktu na pracovišti a je tam pořád dusno. A možná si tak někde v sobě říkáme – Pane Bože, nemohl bys trochu zrychlit? Čekání je totiž nesmírná dřina. A my chceme věci rychle.

Milí přátelé, představte si lékaře, který by vám dělal vyšetření a přitom by zjistil, že vám téměř nefungují třeba ledviny. Ale protože je velmi empatický, tak se ten lékař vžil do vaší situace a uvědomil si, jak by vás trápilo, kdyby vám to řekl. Starali byste se, nespali byste, možná byste z toho upadli do deprese. A tak se ten lékař rozhodne, že vám nic o vaší nemoci neřekne. Když je po vyšetření, tak vám oznámí, že vám nic není a ať si užíváte života. A že máte bolesti? Každého přece občas něco bolí!

Co byste si o takovém lékaři mysleli? A co by o něm třeba řekl soudce, kdybyste zemřeli a zjistilo se, že vám lékař zatajil vaši nemoc? Soudce by ho asi označil za spoluzodpovědného za vaši smrt. On věděl o vašich problémech a nevaroval vás.

Znáte pohádku o zlaté rybce? V různých zemích máme odlišné verze této pohádky. Snad první zapsaná verze pochází od Puškina, který čerpal z ruských lidových motivů. V jeho verzi chudý rybář chytí zlatou rybku a ta ho prosí o svobodu výměnou za splněné přání. Rybář ji propustí bez toho, aby cokoli chtěl. Když se vrátí domů a vypráví to manželce, tak ta mu vynadá a pošle ho, aby si přál novou valchu na praní prádla. Když se vrátí, najde doma novou valchu a stále nespokojenou manželku, která ho pošle pro nový dům. Po tom, co dostane nový dům, jej posílá stále znova a znova. Když už je carevnou a žije v paláci plném služebnictva, je stále nespokojená a posílá svého muže, aby rybku požádal, aby se ona stala vládkyní všech moří a oceánů a aby zlatá rybka poslouchala jen ji. Přijde velká bouře, a když skončí, vše se vrátí do stavu před setkání s rybkou. Žena má zase rozbitou valchu, žije v chatrči a rybka už se nikdy neukáže.

Máme třetí povelikonoční neděli. Ta první neděli po velikonocích nám připomíná, že díky Ježíšově vzkříšení můžeme my věřit. Mohli jsme se duchovně narodit. Ta druhá neděle byla neděle dobrého Pastýře a připomíná nám, že pokud máme dobrého Pastýře, tak máme někoho, kdo nás nese v náručí. Dnes máme třetí neděli. Ta se jmenuje Jubilate – slavte, oslavujte. Nicméně ten Biblický text hovoří o utrpení. Kdo z nás by řekl, že náš život je jedna velká oslava? Asi málokdo. Ještě to tak není. Ještě žijeme ve světě, kde je bolest naším blízkým partnerem.

Nicméně v dnešním textu nám apoštol Pavel znovu ukáže, že nás to nemusí ubíjet, ale že i v procházené bolesti můžeme vidět slávu, která přichází.

Přečtěme si text, ve kterém najdeme mnoho kontrastů či opaků. Všimněte si jich, když je budeme číst.

V úterý se na setkání Ráno s Biblí svědectvím sdílela Rebeca z Ugandy. Mimo jiné hovořila o tom, jak ji duchově vedla její babička. Řekla nám, jak už ve věku 10 let chodila s babičkou na společné modlitby a půst. Popisovala také, že v jejich sboru mají vedle kostela budovu, která slouží jako modlitební místnost. Když se někdo rozhodne strávit den či více v modlitbách, jde do té budovy. Tam se ráno s nimi pastor či evangelista pomodlí a zahájí jejich modlitební den. Večer to potom zase společně zakončí. Rebeka říkala, že tam téměř pořád někdo je a lidé se takto modlí a postí třeba i tři dny.

Když poslouchám ta svědectví modlitebního života, tak se ptám, zda není souvislost mezí naší modlitební vlažností a slábnutím církve a sekularizací naší společnosti. Myslím, že na tom něco bude. Ano, žijeme v odlišné společnosti, v odlišných okolnostech, ale jak dlouho vůbec dokážeme setrvat v modlitbě? Pět minut? Čtvrt hodiny? Hodinu? Dokážeme se modlitebně soustředit den nebo déle? Možná je to výzva, abychom se znovu učili oddělit pro modlitbu více času.

Smrt je hrozný zloděj. Učedníci to na velký pátek pocítili na vlastní kůži. Smrt jim vzala Ježíše. Smrt jim vzala jejich plány. Smrt jim vzala budoucnost. Smrt jim vzala naděje. Smrti jim vzala toho, kdo je měl rád. Smrt jim vzala toho, kdo je vedl, kdo je formoval, kdo je měnil. A On je teď pryč. Co jim vlastně ještě zbylo? Vzpomínky? Útěcha, že bude dál žít v jejích srdcích? To jsou jen velmi chabé náplasti na bolest.

Křesťanské poselství Velikonoc ale hlásá, že smrt je poražena. Ona už nás nedokáže okrást! Vzkříšení Ježíše Krista vzalo smrti její moc. Přečtěme si jeden z evangelijních záznamů o vzkříšení Ježíše, jde o poslední záznam evangelisty Lukáše.

Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. (Římanům 5, 6-10)

Bratři a sestry, hovoříme o osobách kolem kříže. Minulou neděli jsme mluvili o dvou politicích. A dnes budeme mluvit o dalších dvou osobách. Jde o osoby, které byly Kristovu kříži velmi blízko. Zkusíte uhádnout, koho mám na mysli? Bude mluvit o dvou zločincích. A přečteme se o nich z evangelia Lukáše.

Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Tu ho ten druhý okřikl: "Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal." A řekl: "Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." (Lukáš 23, 39-43)

Milí přátelé, dovolte, že dnes začnu otázkou. Stěžovali jste si tento týden na politiky? Vylévali jste před někým své rozhořčení z toho, co ti politici rozhodli či udělali? Ono je to tak trochu náš národní sport. A myslím, že i tady, jako křesťané potřebujeme jiné chování.

Jsem velmi vděčný, že žijeme v demokratické společnosti. Ani demokracie není ideální model správy společnosti, ale věřím, že v tomto hříchem porušeném světě je to to nejlepší způsob vlády, jaký můžeme mít.

A tak všichni budeme zažívat situace, kdy jsme potěšeni rozhodnutím politiků, ale i momenty, kdy jsme zklamáni. Já jsem byl třeba tento týden rád, že se naší poslanci postavili za to, aby manželství zůstalo pouze svazkem jednoho muže a jedné ženy. A zase jsou jiné věci, ze kterých jsem spíše smutný.

Dnes ovšem nebudeme rozebírat naši politickou scénu. Pokračujeme v sérii o osobách kolem kříže a budeme se dívat na dva politiky, kteří se tam vyskytli.

Ve středu nám začíná postní období a my dnes končíme sérii kázání o modlitbě. Dotkli jsme se různých aspektů modlitby a pro dnešní kázání jsem vybral text, který nehovoří o modlitbě, ale který je modlitbou.

Jistě mi dáte za pravdu, že příklad je mnohdy více než vysvětlování. A proto dnes zakončíme pohledem na kousek z modlitby apoštola Pavla. Je to z jeho modlitby za křesťany v Efezu.

          Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste Ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. (Efezským 1, 17-19)