Michal Klus - Je psáno...

Zakončujeme letní sérii druhým kázáním o jednotě v poslání. Od apoštola Petra se učíme třem principům, které chceme žít v našem společenství. 

Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh - tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen. (1. Petr 4, 10-11)

Jako sbor chceme budovat jednotu ve víře, tedy dnes se zaměříme na jednotu v tom, jakou víru vyznáváme. Apoštol Pavel nám dává nějaké rady, jak tuto jednotu ve víře budovat a chránit. 

Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. (Koloským 2, 6-8)

První kázání ze série o vizi našeho sboru: Kristem spojeni ve víře, společenství a poslání. Vše začíná a stojí na Kristu. To chceme vyznávat a žít. Jednota není naším dílem. Je důsledkem Kristovy vlády.

Především v epištolách vidíme, že nás apoštolové nejprve utvrzují v tom, abychom znali doktrínu, tedy pravdy o Bohu a člověku. V druhé části epištol najdeme často velmi konkrétní přesahy toho, jak se tyto pravdy mají odrážet v běžných situacích našeho života. Dnes, na den otců, se takto budeme učit, jak žít v naších vztazích, tedy především ve vztahu autority a podřízeného.  

Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.' Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána. Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu. Víte, že Pán odmění každého, kdo něco dobrého učiní, ať je to otrok nebo svobodný. Vy páni, jednejte s otroky také tak a zanechte vyhrůžek. Víte přece, že jejich i váš Pán je v nebesích, a ten nikomu nestraní. (Efezským 6, 1-9)

V roce 1979 byl v Jeruzalémě učiněn jeden z velmi významných archeologických objevů. Skupina z Tel Avivské univerzity vedena archeologem Gabrielem Barkayem objevila dva malé stříbrné svitky, které pocházely ze sedmého století před narozením Krista. To znamená, že se jich třeba mohl osobně dotýkat prorok Izajáš. V těchto svitcích byla vyražena slova Starého zákona. Na obou svitcích byl stejný text. Jde o text, který patří mezi vůbec nejznámější texty Starého zákona. Jde o text, který slyšíte na každých bohoslužbách a jehož poselství si mnohdy ani neuvědomujeme. Jde o text, který je čten při slavnostním uvedení do funkce prezidentů v USA a Izraeli. Tím textem není nic jiného než slova Áronova požehnání.

Prožíváme týden, kdy si připomínáme nanebevstoupení Ježíše. Realita odchodu Pána Ježíše nám připomíná, že On se opět vrátí. A o tom hovoří i dnešní text.

Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Tak jest, amen. Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí. (Zjevení 1, 7-8)

Dnes máme neděli, kdy děkujeme maminkám a ženám vůbec. Za co jim děkujeme? Dočetl jsem se, že průměrná žena uvaří za život 35.000 jídel, ustele až 40 000 postelí, vyčistí podlahu, která, kdyby měla na šířku jen jeden metr, by sahala z Třanovic až do Brna. A mohli bychom pokračovat. A i proto jim dnes děkujeme. Ale nejen proto! Neděkujeme jen za jejich práci. Děkujeme za to, že jsme skrze ně dostali život. Děkujeme za výchovu a péči. Děkujeme za lásku a blízkost. Mnozí děkujeme, že nám maminky ukazovaly na Pána Ježíše. A mohli bychom pokračovat. Ne, ani maminky nejsou vždy dokonalé, ale naprostá většina z nás má za co děkovat.

  Jednou ze součástí lidského života je strach. My lidé se bojíme. Kdybychom udělali anketu v ulicích, tak uvidíme, že lidé so bojí z různých důvodů. Mnozí se bojí smrti a nemoci. Jiní se bojí o své blízké. Další se bojí o práci či našetřené finance. Je mnoho důvodů ke strachu. O Stalinovi se tvrdí, že měl v prezidentském paláci 8 ložnic a pokaždé spal někde jinde, aby snížil pravděpodobnost přepadení či útoku. Bál se o svůj život.

         Já se taky občas bojím a přepadá mně strach. Nebudu vám mluvit o každém svém strachu. Někdy je můj strach spojen se službou. Někdy mám strach o druhé lidi. Mám strach o jejich duchovní život. Někdy mám strach, zda mám jako pastor dát tomuto sboru. Mám obavy, zda kázání, které dlouho připravuji vlastně k něčemu je. Prostě každý z nás má oblasti, kde zažíváme strach.

         Když si v Bibli čteme o vzkříšeném Ježíši, tak se taky setkáváme se strachem. Ženy měly strach z anděla, jiní měli strach z Ježíše, který se nečekaně objevil na různých místech. A snad právě proto tím nejčastějším Ježíšovým pozdravem je přání „Pokoj vám!“

Když byly naše děti ještě malé, podnikl jsem jednoho dne s nimi malý výlet. Už si nepamatuji, kolik z dětí šlo se mnou. Měli jsme v plánu zajet do Visly a lanovkou vyjet na Čantoryji. Zaparkovali jsme na placeném parkovišti vedle lanovky a já zaplatil parkování na 6 hodin. Jsem škrob, tak bych parkoval dále zdarma, ale když jste si koupili lístek na lanovku, tak vám cenu snížili o zaplacené parkovné. Takže vlastně parkovné zdarma. Ale jen to té doby, dokud jsem na dveřích k lanovce uviděl cedulku: Z technických důvodů zavřeno. Když čekáte, že bude otevřeno a je zavřeno, tak to umí naštvat.