Michal Klus - Je psáno...

Kdy jste měli naposledy radost z čekání? Čekání většinou vzbuzuje jiné emoce. Když přijdete k pokladně a vidíte dlouhé řady, tak si málo kdy řeknete, že je to radost. Nebo když přijdete k lékaři a čekárna je plná, tak také málokdy jásáme.

Letos v únoru jsme s manželkou měli možnost navštívit Minnesotu, kde jsme před léty strávili 4 roky našeho života. A cestou jsme měli více než čtyřhodinové čekání na přestup v Amsterodamu. Přiznám se, že já nemám rád čekání a tak když cestuji, snažím se to zařídit tak, abych měl co nejkratší přestupy. Ale tady to prostě lépe nešlo. A když jsme tam tak seděli a čekali, tak jsem manželce řekl: „Není to úžasné? My teď čtyři hodiny nemusíme nic dělat a můžeme si tady prostě jen čekat. Kdy jsme naposledy měli 4 hodiny, ve kterých jsme nic nemuseli.“ A nakonec jsme si i to čekání užili.

Pamatujete ten známy příběh, který vyprávěl Ježíš o celníkovi a farizeovi, kteří se modlí v chrámu? Farizeus děkuje Pánu Bohu za to, že není až tak špatný. Mluví z něj pýcha. Celník postojem těla a svými slovu ukazuje na to, že si je vědom své bídy a nedostatečnosti a v slzách toho lituje.

I dnes jsme tady možná přišli s tím, že pokání moc nepotřebujeme. To ať si řeší ti velcí hříšníci. Martin Luther v první z tezí, které přibil na dveře chrámu ve Wittenbergu, říká, že celý náš život má být pokání. Ale k tomu potřebujeme pokoru. V modlitbách pyšných uslyšíte kde co, ale pokání často chybí. 

Je tomu dva týdny, co Hamás brutálně napadl Izraelské osady, kde vraždil všechny, kteří mu přišli pod ruku. Asi tu hrůzu nemusím více připomínat. Jednou z reakcí, kterou jsem zaznamenal, jsou články či příspěvky, které veškerou vinu svaluji na náboženství, a některé dokonce volají po jejich zakázání.

Podle výzkumu z roku 2017 si 68% Belgičanů myslí, že náboženství působí více zla než dobra. V Belgii je tento názor nejrozšířenější. Následuje Německo, Španělsko a Austrálie s 63%. V Polsku je to 49%. Česko se výzkumu neúčastnilo, ale předpokládám, že bychom byli na špici.

I v osobních diskuzích nám nejednou někdo připomene křižácké výpravy nebo inkvizici a říká, že s křesťanstvím nechce mít nic společného. Má tedy naše víra smysl, nebo ve světě působí jen zlo? I o tom chceme dnes přemýšlet. Text určený na dnešní neděli nás vezme do okamžiku, kdy Noého archa přistane na pevné zemi, potopa skončila.

Stalo se vám už někdy, že jste se vraceli třeba od holiče, autoopraváře nebo třeba z restaurace a že jste si řekli: Tak tam už nikdy více? A na druhé straně se vám možná také stalo, že jste někdy byli tak spokojeni, že se tam stále vracíte a doporučujete ono místo i známým. Na systému doporučování fungují mnohé online aplikace, kde mohou uživatele služby hodnotit.

Ale stejně jako může být dobrý nebo špatný holič, opravář nebo kuchař, stejně tak i život křesťana nebo třeba sboru může být hodnocen.

Co by asi řekli lidé po návštěvě našich bohoslužeb? Řekli by, že už nikdy více? Nebo by tady naopak pozvali druhé? Ne, dnes tady nebudu hodnotit náš sbor, ale dnešní text nám ukazuje, jak žít naše životy a jak budovat náš sbor, aby to bylo co nejlepší.

Na hřbitově u gutského evangelického kostela je památník obětem první světové války z Gutů. Je na něm 27 jmen. Nevím, kdy přesně zemřeli, ale nejmladším by bylo na konci války 20. Bylo tam i několik čtyřicátníků. Ale všichni mladší než já. A potom tam je v polštině verš z knihy Jeremjáše. V novém překladu ten verš zní: „Kdo poskytne mé hlavě vodu a očím zdroj slzí, abych oplakával dnem i nocí skolené syny a dcery svého lidu?“ (Jeremjáš 8,23)

Ano, po válce se mnoho pláče. Mnozí plakali i u nás. Z důvodu války a bojů nyní pláče mnoho lidí na Ukrajině a v Rusky, teď i v Arménii a na dalších místech světa.

O Jeremjášovi se říká, že je to plačící prorok. Vždyť dokonce máme i knihu Pláč Jeremjášův. Důvodem je to, že Jeremjáš žil v čase soudu nad Izraelem. Pán Bůh volal skrze proroky lid k víře. Ale většina Izraelců zatvrdila svá srdce, pohrdli Hospodinem a žili si po svém. Oni se pořád považovali za věřící židy. Občas dokonce chtěli slyšet proroky. Věděli, že Pán Bůh je, ale žili si po svém. A tak přichází soud a odvlečení do vyhnanství. Bylo to opravdu strašné.

Prožili jste tento týden nějaký strach? Já jsem měl jeden ustrašený večer. Přišlo najednou několik špatných zpráv a já jsem dostal strach. Bál jsem se o budoucnost, o některé blízké. Před tím jsem se těšil na hezký večer, Šárka se vracela z třídenního školení, Ben se nám vrátil z Tanzanie. A místo toho to byl smutný večer, kdy na mne dotíral strach. Potom jsme si s manželkou museli připomenout, že Pán Bůh má vše ve svých rukou, že my v rukou bez Něj nemáme nic a že to nejlepší, co můžeme udělat, je modlit se. A tak jsme se spolu modlili a Pán Bůh nám dal dobrý spánek. Nechci říct, že v dalších dnech byl veškerý strach pryč, ale někde nad tím strachem byla důvěra v Pána Boha.

Jsou jen dvě možnosti, jak prožít život. Buď to bude život v přiznaném nebo potíraném strachu, nebo to bude život v důvěře v Pána Boha. A i dnes se opět chceme povzbudit v tom, že máme dobrého Pána, kterému je hodno důvěřovat. Přečtěme si text určený pro 14. neděli po sv. trojici.

Dnes máme poslední neděli prázdnin a zakončujeme sérii kázání nazvanou Léto s žalmy. Pro to zakončení jsem vybral žalm, který je žalmem oslavným. Když se podíváme na knihu žalmů, tak podobných žalmů najdeme spoustu. I když čteme jiné části Bible, vidíme, že Boží lid oslavoval Hospodina.

Přemýšlím, zda by nějaký host, který by přišel mezi nás na bohoslužbu, viděl naše shromáždění jako oslavu, jako slavnost. To asi není slovo, které by použil, aby tu naši bohoslužbu popsal. Samozřejmě se trochu můžeme vymluvit na naše charaktery. My jsme národem, který nepatří mezi temperamentnější, v projevování emocí jsme spíše chladnější. Když se podíváme na bohoslužby třeba v Tanzanii, tak to více připomíná slavnost. Ale možná stačí přijít na romské bohoslužby a i tam to bude jiné.

Jako pastor občas slýchávám věty typu: Já vůbec necítím Boží přítomnost. Já se modlím a jako bych mluvil do stěny. Já čtu Bibli a úplně mne to míjí. Přiznávám, že tyto věty slyším většinou od mladých lidí. Myslím, že to je něco, co zažívá každý následovník Pána Ježíše. Akorát mladí jsou více otevření o tom mluvit a řešit to. A to se od mladé generace určitě musíme učit. My starší si mnohdy myslíme, že takové pocity jsou nepatřičné. Myslíme si, že nám se to přece nemůže dít. Nebo ještě hůř, myslíme si, že takové pocity musí být výsledkem nedostatku duchovní disciplíny nebo důsledkem nějakého hříchu.

Ano, nejčastější příčinou duchovní pouště samozřejmě je to, že neinvestujeme do svého duchovního života nebo žijeme v hříchu. Nicméně, Bible je plná příkladů, že takové období pouště ve vztahu s Pánem Bohem můžeme zažívat i tehdy, když v našem duchovním životě k žádnému selhání nedošlo.

Už jsme se společně dívali na různé typy žalmů. Minule jsme se na základě Žalmu 34 učili z příkladu krále Davida vděčnosti. Dnes budeme číst další ze známých Davidových žalmů. Jde o žalm 37 a tento žalm obsahuje celou škálu rad a poučení do života. Vyberu čtyři konkrétní rady z veršů 3-7, které si nyní přečteme.

Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost. Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v Něho, on sám bude jednat. Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo. Ztiš se před Hospodinem a čekej na Něj.

(Žalm 37, 3-7)

Dovolte, že dnes začnu příběhem. V jedné asijské venkovské vesnici žila žena, která se jmenovala Agnes. Byla už stařičkou bezdětnou vdovou, která prožila nesmírně těžký život. Nicméně v komunitě byla známá jako velmi laskavá a vděčná žena. Všichni ji měli rádi.

Jednou ji požádali, aby jako pamětnice něco řekla na dožínkové bohoslužbě vděčnosti. Pastor chtěl, aby zavzpomínala na roky hladu a neúrody a řekla, jak to vůbec zvládla.

Když přišla ona neděle, Agnes přišla dopředu a šel s ní mladý muž, kterého požádala, aby ji tam dopředu přinesl krabici. Agnes nejprve popisovala, jak hrozné bylo období hladu. Popisovala ztrátu rodičů, manžela a dalších příbuzných. A potom řekla, že ta krabice skrývá vysvětlení, jak to hrozné utrpení zvládla.