Michal Klus - Je psáno...

Církev je tvořená lidmi. Lidé selhávají. Je smutné, když si jako křesťané své zle jednání neuvědomujeme a nečiníme z něj pokání. Ještě větší katastrofou je, když celé společenství, sbor či církev selhávají a nevidí to.

Velmi viditelné to bylo v době nástupu fašismu. Žel, i mnohé církve se zastávaly fašistické ideologie. Byli ti, kdo hlásali árijského Ježíše, vylučovali z církve osoby židovského původu a dopouštěli se dalších tragických činů.

Je smutné, že i na našem území byly v kostelích slyšet mnohé nacionalistické útoky, které ponižovaly jednou tu, jindy druhou národnostní skupinu obyvatel. Ano, je lehké selhat. Je lehké se na nějaké lidi dívat přes prsty.

Věděli to už první křesťané. Vzpomenete si na první zaznamenaný rozpor v církvi? Také měl známky nacionalismu. Docházelo ke stížnostem, že křesťanské vdovy, které byly z řecké kultury, nedostávají stejnou podporu jako ty z hebrejské. Výsledkem bylo ustanovení diákonů, kteří se měli starat o potřebné.

Bratři a sestry, dnes zakončujeme naši prázdninovou sérii. Dívali jsme se na situace, které prožíval Ježíš a které často zažíváme i my, a snažili jsme se od Ježíše učit. Minule jsme hovořili o hněvu. Dnes nás čeká poslední téma a já se přiznám, že jsem ho změnil. Je tedy jiné, než jaké bylo na plakátu. Budeme mluvit o únavě ze služby. Evangelia nám Ježíše popisují jako toho, kdo také prožíval únavu. S unaveným Ježíšem se setkáváme u studny v Samaří. Jan zapsal: „Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu.“ (Jan 14, 7-8) Marek opakovaně ukazuje, že Ježíš pracoval tak intenzivně, že někdy nebyl čas si odpočinout nebo se najíst. Marek zapsal: „Vešel do domu a opět shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst.“ (Mark 3, 20) Na jiném místě čteme: „Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všecko, co činili a učili. Řekl jim: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst. Odjeli tedy lodí na pusté místo, aby byli sami.“ (Marek 6, 30-32)

Je vždycky blízko. V každé situaci je připraveno něco nám nabídnout. Jeho nabídka zní často lákavě. Říká, že mu jde pouze o to, abychom se měli hezky. Když se jím dáme přesvědčit, často toho litujeme. O kom že je řeč? O pokušení.

Pokračujeme v naší sérii a hovoříme o tom, že mnohé z toho, co prožíváme, prožíval i Ježíš. A dnes si připomeneme, že i Ježíš byl pokoušen. A protože byl pokoušen, rozumí naší situaci a je s námi, když pokušení čelíme my. Přečtěme si známý text z Matoušova evangelia.

Dnes otevíráme další téma. Budeme mluvit o čekání a o tom, že se nám někdy zdá, že to Pánu Bohu nějak dlouho trvá.

Myslím, že to zažili mnozí z vás. Třeba se modlíte o návrat ke zdraví po úrazu a ono to tak hrozně trvá. Nebo se modlíte o to, aby se váš marnotratný syn či dcera vzpamatovali a dali svůj život do pořádku a pořád nic. Nebo se modlíte za vyřešení konfliktu na pracovišti a je tam pořád dusno. A možná si tak někde v sobě říkáme – Pane Bože, nemohl bys trochu zrychlit? Čekání je totiž nesmírná dřina. A my chceme věci rychle.

Milí přátelé, představte si lékaře, který by vám dělal vyšetření a přitom by zjistil, že vám téměř nefungují třeba ledviny. Ale protože je velmi empatický, tak se ten lékař vžil do vaší situace a uvědomil si, jak by vás trápilo, kdyby vám to řekl. Starali byste se, nespali byste, možná byste z toho upadli do deprese. A tak se ten lékař rozhodne, že vám nic o vaší nemoci neřekne. Když je po vyšetření, tak vám oznámí, že vám nic není a ať si užíváte života. A že máte bolesti? Každého přece občas něco bolí!

Co byste si o takovém lékaři mysleli? A co by o něm třeba řekl soudce, kdybyste zemřeli a zjistilo se, že vám lékař zatajil vaši nemoc? Soudce by ho asi označil za spoluzodpovědného za vaši smrt. On věděl o vašich problémech a nevaroval vás.

Znáte pohádku o zlaté rybce? V různých zemích máme odlišné verze této pohádky. Snad první zapsaná verze pochází od Puškina, který čerpal z ruských lidových motivů. V jeho verzi chudý rybář chytí zlatou rybku a ta ho prosí o svobodu výměnou za splněné přání. Rybář ji propustí bez toho, aby cokoli chtěl. Když se vrátí domů a vypráví to manželce, tak ta mu vynadá a pošle ho, aby si přál novou valchu na praní prádla. Když se vrátí, najde doma novou valchu a stále nespokojenou manželku, která ho pošle pro nový dům. Po tom, co dostane nový dům, jej posílá stále znova a znova. Když už je carevnou a žije v paláci plném služebnictva, je stále nespokojená a posílá svého muže, aby rybku požádal, aby se ona stala vládkyní všech moří a oceánů a aby zlatá rybka poslouchala jen ji. Přijde velká bouře, a když skončí, vše se vrátí do stavu před setkání s rybkou. Žena má zase rozbitou valchu, žije v chatrči a rybka už se nikdy neukáže.

Máme třetí povelikonoční neděli. Ta první neděli po velikonocích nám připomíná, že díky Ježíšově vzkříšení můžeme my věřit. Mohli jsme se duchovně narodit. Ta druhá neděle byla neděle dobrého Pastýře a připomíná nám, že pokud máme dobrého Pastýře, tak máme někoho, kdo nás nese v náručí. Dnes máme třetí neděli. Ta se jmenuje Jubilate – slavte, oslavujte. Nicméně ten Biblický text hovoří o utrpení. Kdo z nás by řekl, že náš život je jedna velká oslava? Asi málokdo. Ještě to tak není. Ještě žijeme ve světě, kde je bolest naším blízkým partnerem.

Nicméně v dnešním textu nám apoštol Pavel znovu ukáže, že nás to nemusí ubíjet, ale že i v procházené bolesti můžeme vidět slávu, která přichází.

Přečtěme si text, ve kterém najdeme mnoho kontrastů či opaků. Všimněte si jich, když je budeme číst.

V úterý se na setkání Ráno s Biblí svědectvím sdílela Rebeca z Ugandy. Mimo jiné hovořila o tom, jak ji duchově vedla její babička. Řekla nám, jak už ve věku 10 let chodila s babičkou na společné modlitby a půst. Popisovala také, že v jejich sboru mají vedle kostela budovu, která slouží jako modlitební místnost. Když se někdo rozhodne strávit den či více v modlitbách, jde do té budovy. Tam se ráno s nimi pastor či evangelista pomodlí a zahájí jejich modlitební den. Večer to potom zase společně zakončí. Rebeka říkala, že tam téměř pořád někdo je a lidé se takto modlí a postí třeba i tři dny.

Když poslouchám ta svědectví modlitebního života, tak se ptám, zda není souvislost mezí naší modlitební vlažností a slábnutím církve a sekularizací naší společnosti. Myslím, že na tom něco bude. Ano, žijeme v odlišné společnosti, v odlišných okolnostech, ale jak dlouho vůbec dokážeme setrvat v modlitbě? Pět minut? Čtvrt hodiny? Hodinu? Dokážeme se modlitebně soustředit den nebo déle? Možná je to výzva, abychom se znovu učili oddělit pro modlitbu více času.

Smrt je hrozný zloděj. Učedníci to na velký pátek pocítili na vlastní kůži. Smrt jim vzala Ježíše. Smrt jim vzala jejich plány. Smrt jim vzala budoucnost. Smrt jim vzala naděje. Smrti jim vzala toho, kdo je měl rád. Smrt jim vzala toho, kdo je vedl, kdo je formoval, kdo je měnil. A On je teď pryč. Co jim vlastně ještě zbylo? Vzpomínky? Útěcha, že bude dál žít v jejích srdcích? To jsou jen velmi chabé náplasti na bolest.

Křesťanské poselství Velikonoc ale hlásá, že smrt je poražena. Ona už nás nedokáže okrást! Vzkříšení Ježíše Krista vzalo smrti její moc. Přečtěme si jeden z evangelijních záznamů o vzkříšení Ježíše, jde o poslední záznam evangelisty Lukáše.

Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. (Římanům 5, 6-10)