Michal Klus - Je psáno...

Snažíme se i na bohoslužbách občas připomenout to naše logo a naše motto. Být ve stínu kříže a přivádět tam další. Vyjadřujeme tím, jak vidíme svoji roli. Musíme se starat o to, abychom sami byli blízko Ježíši Kristu. A dále chceme usilovat o to, abychom k tomu kříži vedli i další muže a ženy, chlapce a děvčata. Tomu říkáme svědectví, evangelizace či misie.

Letos v létě jsme se dívali na podobenství a situace ze života Pána Ježíše. A ten dnešní příběh má právě spojitost s tou druhou části našeho motta. Chceme k Ježíši přivádět další. Přečtěme si dnes jednu z událostí z Ježíšova života, kterou zapsal evangelista Marek.

Ježíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: "Effatha", což znamená 'otevři se!' I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. Nadmíru se divili a říkali: "Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč." (Marek 7, 31-37)

  O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.' Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: 'Bože, slituj se nade mnou hříšným.' Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (Lukáš 18, 9-14)

Milí přátelé, dovolte, abych to dnešní kázání začal příběhem mého spolužáka z teologie. Už jsem ho asi na některých setkáních říkal. Jmenuje se Cal Willard a před tím než šel studovat teologii, sloužil jako kapitán torpédoborce amerického námořnictva.

Když mu bylo tolik, kolik je teď mně, tak dal výpověď a přihlásil se ke studiu teologie. Proč? Protože k němu promluvilo Boží slovo. A když Boží slovo mluví, tak se mění lidské životy. Nechci říct, že každý, ke komu promluví Boží slovo, musí jít studovat teologii. Ale každopádně Boží slovo působí změny.

Můj přítel Cal tomu Božímu slovu naslouchal, on se mu také podřídil a dnes Božím slovem slouží jako pastor ve státě Washinghton v USA.

Milí přátelé, dnes už máme třetí kázání, kdy se díváme na působení Ducha svatého v knize Skutků. Nejprve jsme hovořili, že křesťané jsou Duchem pokřtěni a vysvětlovali jsme si, co to znamená. Potom jsme mluvili o tom, že jsme Duchem zmocněni a připomínali jsme si, že moc Božího Ducha je úplně jiná, než moc lidská. Také jsme říkali, že ta moc je k tomu, abychom byli svědectvím o Pánu Ježíši.

      Minulou neděli jsme začali sérii o Duchu svatém a hovořili jsme o tom, že jsme Duchem pokřtěni. Připomenuli jsme si ten unikátní křest, který se odehrál o letnicích, a mluvili jsme také o tom, že být pokřtěn Duchem je termín popisující to, že ve znovuzrození přijímáme Ducha svatého. Já jsem pak v kázání použil ten obraz, že dostat Ducha svatého je podobné tomu, jako když do mobilu dáte baterií. Až s baterií je výrobek plně funkční.

Dnes na to budeme navazovat a přečteme si dalších několik veršů z knihy Skutků. Opět je tam řeč o Duchu svatém. Vyslechněme jej tedy.

Když se tedy spolu sešli, zeptali se ho: "Pane, obnovíš pro Izrael království v tomto čase?" On jim však řekl: "Není vaše věc znát časy nebo doby, které Otec uložil ve své moci; ale přijmete moc Ducha Svatého přicházejícího na vás a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku i v Samaří a až do posledních končin země."

(Skutky 1,6-8; B21)

      V této sérii se budeme dívat do knihy Skutků na to, co Duch svatý dělal v době vzniku církve. Dovolte, že zároveň připomenu, že my křesťané věříme, na základě svědectví Bible, že Duch svatý je osobou Boží trojice a že tedy Bůh je trojjediný. Je jedním Bohem ve třech osobách. Je zde Bůh Otec, kterého nejčastěji titulujeme jako Stvořitele. Potom je tady Bůh Syn, kterého nejčastěji titulujeme jako Vykupitele. A je tady Duch svatý nebo Duch Boží, kterému nejčastěji říkáme Posvětitel. A přitom je to jeden Bůh a ne tři bohové.

Slavíme dnes Den matek. A tento svátek nám znovu připomíná, že svět může být normální. A říkám to proto, že se mi zdá, že naše společnost se vydává stále dále od důležitých hodnot, včetně těch rodinných. Den matek mi připomíná, že máma je máma. Den matek mi připomíná, že máma je důležitá. Den matek mi připomíná, že jsou tady jisté nezbytné role, které potřebujeme pro život.

Ono se to totiž dnes hrozně mění. Jsou tlaky na to, aby se zrušil pojem máma a aby byl pouze rodič jedna a rodič dva. Jsou tlaky, aby rodiče nemuseli být máma a táta, ale aby dítě mohlo mít dvě mámy nebo dva táty. Minulý měsíc náš parlament pustil dále návrh, který má redefinovat manželství. A pokud to projde, tak to bude mít dopad i na mámy a táty.

Co je to strach ze ztráty kontroly? Jde o strach z toho, co nedokážu ovlivnit, co nekontrolujeme. Bojíme se toho, co se může stát. Mluví o tom ten přečtený text. Bojíme se, že zemřeme. Bojíme se, že nebudeme mít na živobytí.

Už jsme v této sérii mluvili o strachu ze selhání. To je strach z toho, co ovlivnit dokážu. Strach ze ztráty kontroly se teda týká toho, co ovlivnit nedokážu.

A opět musíme říct, že do jisté míry se to týká nás všech. Ten strach prostě může přijít. Ale důležité je, aby ten strach neovládal náš život.

Máme za sebou dvě kázání o strachu. Už jsme se bavili o strachu z odmítnutí a o strachu ze selhání. Dnes budeme mluvit o strachu z blízkosti. Možná je to pro někoho poněkud překvapivé téma. Možná by mnozí ani neřekli, že strach z blízkosti je nějaký zásadní problém. Ale ukážeme si, že opak je pravdou.

Zároveň je jistým paradoxem, že mluvíme o tom, jak nežít strachem z blízkosti v době pandemie, kdy se tento strach vlastně doporučuje. Máme udržovat rozestupy. Nemáme si být blízko. I já vám to tady v kostele taky často říkám. Proč po nás odborníci chtějí, abychom si nebyli moc blízko? Protože hrozí, že si ublížíme tím, že si předáme nákazu. A to je vlastně důvod, proč mnozí lidé i mimo covid mají strach z blízkosti. Mají strach, že když si někoho pustí příliš blízko, mohl by jim ublížit. Nebo mají strach, že vyjde najevo, že oni někomu ublížili. Nebo mají strach, že druzí uvidí pravdu o tom, jací skutečně jsou.

Minule jsme mluvili o strachu z odmítnutí a ukázali jsme si, že svoji hodnotu nemusíme stavět na tom, co si o nás myslí druzí, ale na tom, kým nás učinil Pán Bůh. Dnes budeme mluvit o strachu ze selhání. Jde o strach z toho, že něco pokazíme nebo nezvládneme. I dnes přečtu jako základ jen jeden verš z knihy Přísloví. A dokonce v něm nenajdeme nic o strachu. Nicméně tam vidím pomoc pro to, abychom nemuseli žít ve strachu z našeho selhání.