Poslání křesťana
Snažíme se i na bohoslužbách občas připomenout to naše logo a naše motto. Být ve stínu kříže a přivádět tam další. Vyjadřujeme tím, jak vidíme svoji roli. Musíme se starat o to, abychom sami byli blízko Ježíši Kristu. A dále chceme usilovat o to, abychom k tomu kříži vedli i další muže a ženy, chlapce a děvčata. Tomu říkáme svědectví, evangelizace či misie.
Letos v létě jsme se dívali na podobenství a situace ze života Pána Ježíše. A ten dnešní příběh má právě spojitost s tou druhou části našeho motta. Chceme k Ježíši přivádět další. Přečtěme si dnes jednu z událostí z Ježíšova života, kterou zapsal evangelista Marek.
Ježíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: "Effatha", což znamená 'otevři se!' I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. Nadmíru se divili a říkali: "Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč." (Marek 7, 31-37)
Možná bychom mohli říci, že je to prostě další příběh o zázračném uzdravení. A z jistého pohledu tomu tak asi je. Je poměrně prostý, jasný, nemusíme tedy mnoho vysvětlovat, spíše si znovu musíme klást otázku, co nám skrze něj chce dnes Boží Duch říci.
Ale abych vysvětlil alespoň něco, dovolte, že přidám pár slov k té zeměpisné informaci, kterou jsme tady měli. Četli jsme: „Ježíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole.“ (v1) Okolí Galilejského jezera je místo mnohého Ježíšova působení. A východní část jezera patřila právě do Dekapole. Naopak města Týr a Sidón jsou na severovýchod od Galilee, na břehu Středozemního moře.
Možná se vám připomenula slova Pána Ježíše: „Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám.“ (Matouš 11, 21-22)
Chorazin a Betsaida byly židovská městečka právě u Galilejského jezera, která odmítla Ježíše. Naproti tomu Týr a Sidón byla pohanská města, i když s početnou židovskou komunitou. Týr a Sidón byly ve starém zákoně často popisována, jako hříšná města a byla předmětem mnohých Božích soudů. A tady Ježíš předpovídá, že tato hříšná města na rozdíl od těch židovských budou činit pokání a Ježíše přijmou.
A právě do těch měst se Ježíš opravdu vydal a sloužil tam. Jen pro zajímavost, vzdálenost mezi Sidónem a Galilajským jezerem je asi 140 km. Takže je jasné, že si tam Ježíš neodskočil pouze na večer. Byla to dlouhá cesta. Ale Ježíš se na ní vydal. A někdy cestou zpátky se odehrává ten náš příběh.
A z toho příběhu se chci dnes učit 3P: Přivádět, prosit a poznávat. Podívejme se spolu na to.
1. Přivádět
Čteme: „Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího…“ (v.32) Dovolte, že zase zdůrazním tu roli nás lidí, jako těch, kdo přivádějí k Ježíši. To je ta součást našeho motta. Podobně jako tito lidé přinesli tohoto hluchoněmého k Ježíši, tak i my máme druhé přivádět k Ježíši.
Proč ho přivedli? Protože jim ho bylo líto a sami mu nedokázali pomoct.
I o nás platí, že nedokážeme druhým dát vše, co opravdu potřebují. A proto naším cílem není pozvat do kostela, cílem není přivést za pastorem, cílem není dostat na konfirmační přípravu. Naším cílem je a vždy bude, abychom druhé přivedli k Ježíši. On jediný dokáže naplnit všechny naše potřeby. Samozřejmě, někdy ta cesta k Ježíši vede přes kostel, někdy vede přes setkání s pastorem, někdy vede přes konfirmační přípravu. Takže určitě zvěme i tam, ale pamatujme, že se lidé potřebují setkat s Pánem Ježíšem.
Kde tedy máme prakticky člověka přivést, když ho chceme přivést k Ježíši? Ježíš už tady není osobně. Tak jak to aplikovat. K Ježíši přivádíme, když přivádíme k pravdám Božího slova. A když chceme přivést k Božímu slovu, tak možná ani nikde nemusíme chodit. Můžeme člověku třeba darovat nový zákon nebo jedno evangelium. Tam se člověk může s Ježíšem setkat. Ale může to být také při rozhovoru o naší víře, když druhému řekneme, kým pro nás Pán Ježíš je. Nebo se to může stát na rodinné oslavě, kdy u té příležitosti, třeba v roli oslavenců můžeme říct, proč je Pán Ježíš tak důležitý v našem životě. To jsou momenty, kdy druhým ukazujeme Pána Ježíše a nabízíme, že je k Němu přivedeme.
Ale jak jsme již řekli, může to být i tak, že někoho vezmeme na bohoslužby či nějakou křesťanskou akci, ať už u nás ve sboru nebo jinde. Možností je mnoho.
Nabízí se ještě jedna otázka. Koho přivést? V našem příběhu k Ježíši přivedli hluchoněmého. Znamená to, že k Ježíši máme přivádět nemocné? Vlastně ano, ale ne pouze fyzicky nemocné. Bible říká, že každý člověk má duchovně nemocné srdce. My všichni máme diagnózu, která je smrtelná. A Ježíš je ten jediný, kdo s tím je schopen něco udělat.
Je pravdou, že mnoho lidí si ovšem tuto nemoc neuvědomuje. Mají pocit, že jsou v pořádku. A nechtějí se k Ježíši nechat pozvat. A tak často to pozvání přijímají právě ti, kdo jsou ubití, ztrápení, nemocní či zoufalí. Ježíš to už naznačuje v tom podobenství o hostině. Vzpomínáte? Mnozí měli spoustu výmluv. Nepřijali pozvání. Nakonec ho přijali právě ti životem zmrzačení. Těm totiž dochází, že to sami nezvládnou. Právě proto pozvání i v dnešní době přijímají rychleji spíše lidé ztrápení, nemocní, závislí či jinak životem ubití. To ale neznamená, že nemáme zvát a přivádět všechny. Nikdy nevzdejme náš zápas, abychom přiváděli druhé k Ježíši.
2. Prosit
Je tady to druhé P, které mi připomíná něco důležitého z našeho textu. Ještě jednou přečtu ten stejný verš, ale celý: „Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku.“ (v.32) Ruku v ruce s přiváděním jde prosba. Ti lidé prosí Ježíše, aby vložil ruku na nemocného. Proč chtějí zrovna toto? Je to zvláštní prosba. Mohli ho prosit, aby ho uzdravil. Mohli ho prosit, aby mu pomohl. Oni ho prosí, aby na něj vložil ruku.
Nevíme jistě, co měli na mysli, ale vložení rukou bylo vždy znamením požehnání. Myslím si tedy, že oni prostě přinášejí toho nemocného s prosbou, aby byl požehnán a zároveň s vírou, že možná bude i uzdraven. Uzdravení považovali za požehnání. Asi slyšeli o tom, že Ježíš mnoho lidí uzdravil. O to víc je zajímavé, že neprosí přímo o uzdravení.
Myslím, že i toto je pro nás dobrým příkladem. Přivádějme lidi k Pánu Ježíši a prosme, aby je požehnal. On ví, co se stane požehnáním. On ví, co je nejlepší. Nakonec ani fyzické uzdravení nemusí být pro nás vždy to nejlepší. A tak prostě prosme, aby se Pán Ježíš těchto lidí dotkl. Prosme, aby zažili Jeho dotek, aby zažili Jeho požehnání. Když se Pán Ježíš dotkne, když požehná, pak je to to nejlepší, co se člověku může stát.
Bratři a sestry, znovu nás vyzývám, abychom se vytrvale modlili za ty, kteří nepatří Pánu Ježíši. Modleme se za ně jmenovitě, modleme se vytrvale, modleme se, aby se jich Pán Bůh dotkl. To je přece to nejlepší, co se jim může stát. Napište si jejich jména, mějte je na očích, modlete se za ně pravidelně.
3. Poznávat
A tím se dostáváme k poslednímu P. Po tom, co nějací lidé přivedou hluchoněmého k Ježíši a prosí, aby se ho Ježíš dotkl, se toho ujímá sám Ježíš. O hluchoněmém čteme, že špatně mluví, a to ukazuje, že sluch zřejmě ztratil později v životě, není to vrozená vada. Kdysi slyšel a mluvil.
A co dělá Ježíš? Ježíš mnoho nemluví, vždyť ten člověk je hluchý. Ježíš se ho dotýká. Dotekům i hluchý rozumí. A potom říká jedno slovo. Effatha. Otevři se. To jedno slovo možná ten němý dokázal odpozorovat z Ježíšových úst. Něco o tom teď vím, protože jsme letos mnoho týdnů s maminkou komunikovali tak, že jsme pouze odezírali z jejich úst, protože nemohla mluvit. Každopádně vidíme Ježíše, jak velmi citlivým způsobem jedná s tímto hendikepovaným člověkem.
A najednou je ten člověk zdráv. Ježíš ho uzdravil. Jak na to reagují přítomní: „Nadmíru se divili a říkali: "Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“ (v.37) Všichni se divili a říkají, že Ježíš vše udělal dobře. Kdo je ten, který může vše udělat dobře? Jedině Pán Bůh. Pamatujete, jak nám Bible popisuje stvoření? Každý den večer zazní, že to bylo uděláno dobře. Lidé tedy poznali, že se tady stalo něco Božského.
Náš text končí popisem toho, jak svědci tohoto zázraku říkají, že Ježíš hluchým dává sluch a němým řeč. Vzpomínáte na to, co Jana Křtitele mělo přesvědčit o tom, že Ježíš je Mesiáš? Ježíš nechal Janovi vzkázat: „Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ (Matouš 11, 4-5) Toto není popis ničeho jiného než Božího působení. A tak i lidé přítomní uzdravení hluchoněmého rozpoznali, že tady jedná Bůh. A přesně o to Pánu Ježíši jde. Jde Mu o to, aby Ho lidé poznali a poznávali. A to nejen jako činitelé zázraků, ale jako Spasitele.
Bratři a sestry, máme kolem sebe spoustu lidí, v jejichž životech nás Pán Bůh chce použít, abychom je přivedli k Pánu Ježíši, abychom za ně prosili, aby Jej oni poznali. Dovolte, že nakonec zmíním ještě jednu konkrétní skupinu. V posledním čísle Přítele se psalo o lidech, kteří jsou jiní než my. Sestra Ilona Machandrová z Českého Těšína tam píše o utečencích v Evropě. Sestra Ilona se zabývá právě pomocí a svědectvím pro utečence. Připomíná, jak těžké bylo na blízký východ dostat misionáře. A teď máme spousta těch utečenců v Evropě. Nebudu to komentovat politicky, to by bylo na dlouho. Ale protože jsou ti utečenci tady, máme velkou příležitost ke svědectví i mezi nimi. Tito lidé jsou často evangeliu velmi otevření.
Sestra Ilona popisuje příběh muže z Íranu, který se jmenuje Moayed. Jako muslimský utečenec se spolu s rodinou dostal do Bosny. Tam byli křesťané, kteří jim sloužili a takto je přiváděli k Pánu Ježíši a taky se za ně modlili. Díky Boží milosti on i jeho rodina poznali v Pánu Ježíši Spasitele. Dnes Moayed vedev Bosně sbor, ve kterém se mluví farsí (persky). Poslat misionáře do Íránu je téměř nemožné. Ale díky Boží milosti v posledním období přijalo v Evropě Pána Ježíše mnoho Íranců.
Bratři a sestry, jsme voláni, abychom přiváděli lidi k Ježíši. Ten příběh nás dnes také zve, abychom za ně prosili. Ježíš touží, aby Ho lidé poznali, jako toho, který přišel do tohoto světa, aby je svou smrtí zachránil pro život s Ním, pro život v Jeho pokoji, pro život v opravdovém lidství, pro věčnost s Ním. A když v Něm lidé poznávají Spasitele, pak i my znovu poznáváme, jak dobrý Pán On je a to posiluje i tu naší víru. Takže přinášejme, prosme a poznávejme!
