Strach z blízkosti
Máme za sebou dvě kázání o strachu. Už jsme se bavili o strachu z odmítnutí a o strachu ze selhání. Dnes budeme mluvit o strachu z blízkosti. Možná je to pro někoho poněkud překvapivé téma. Možná by mnozí ani neřekli, že strach z blízkosti je nějaký zásadní problém. Ale ukážeme si, že opak je pravdou.
Zároveň je jistým paradoxem, že mluvíme o tom, jak nežít strachem z blízkosti v době pandemie, kdy se tento strach vlastně doporučuje. Máme udržovat rozestupy. Nemáme si být blízko. I já vám to tady v kostele taky často říkám. Proč po nás odborníci chtějí, abychom si nebyli moc blízko? Protože hrozí, že si ublížíme tím, že si předáme nákazu. A to je vlastně důvod, proč mnozí lidé i mimo covid mají strach z blízkosti. Mají strach, že když si někoho pustí příliš blízko, mohl by jim ublížit. Nebo mají strach, že vyjde najevo, že oni někomu ublížili. Nebo mají strach, že druzí uvidí pravdu o tom, jací skutečně jsou.
Tento strach z blízkosti je nejstarší ze všech strachů. Najdeme jej už na prvních stránkách Bible. Podívejme se spolu do třetí kapitoly knihy Genesis:
Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«" Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé."
Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se."
(Genesis 3,1-10)
Tento příběh dobře známe. Nebudu ho moc rozebírat, ale budeme nejprve přemýšlet o důsledcích toho prvního hříchu. A právě tím prvním důsledkem pádu Adama a Evy je strach z blízkosti. Najednou už Adam s Evou nedokážou být sobě blízko. Najednou už se musí zahalit. Necítí se vedle sebe tak komfortně, jak se cítili před tím. A nejen, že zvětšují tu vzdálenost mezi sebou, oni zvětšují i vzdálenost mezi sebou a Pánem Bohem a mají potřebu se skrývat. Jak reagují na to, když se Pán Bůh ptá, kde jsou? Adam řekl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (v.10)
Strach způsobil, že člověk najednou od Pána Boha utíká, schovává se. Hřích tedy přináší do světa strach z blízkosti. Cítíme se špinaví, a když jsme blízko druhým, cítíme se nazí. A to nám není příjemné.
Hřích tedy způsobuje, že narůstá vzdálenost mezi člověkem a Bohem, ale také narůstá vzdálenost mezi lidmi. A protože všichni žijeme v hříšném světě, tak všichni nějakým způsobem bojujeme se strachem z blízkosti.
Pán Bůh nás stvořil pro život v dokonalé blízkosti s Ním a pro dokonalou blízkost mezi lidmi navzájem. A proto nás ta blízkost z jedné strany tak přitahuje a z druhé strany se jí tak bojíme.
Dovolte, že se dnes zamyslíme nad dvěma pravdami, které jsou základem pro život bez strachu z blízkosti.
1. pravda: Pán Bůh léčí minulost
Proč se Adam s Evou schovávali? Protože udělali něco, co už nešlo vrátit. A právě události, které už nejde vrátit, jsou často důvodem strachu z blízkosti. Někdy jde o to, co jsme udělali my. Chlapec, který se třikrát odhodlá, že dnes určitě pozve to děvče na rande, a třikrát to neudělá, může být sám ze sebe tak zklamaný, že to už vzdá a zbytek života prožije ve strachu z blízkosti.
Ale ještě destruktivnější může být, když nám ublížil někdo jiný. Obrovským trápením může být to, když někdo byl zneužíván. Pro takové lidi je nesmírně těžké pustit si někoho k tělu. Nebo někdo, kdo zažil třeba v chození těžkou zradu a opuštění partnerem. Není divu, že se takový člověk bojí znovu si něco s někým začít. Nebo dítě, které vidělo pouze uhádané rodiče, kteří se bili. Takové dítě mnohdy nechce vstupovat do partnerského vztahu, protože má strach. Nebo někdo, kdo byl šikanovaný, zažívá strach z každého nového kolektivu. Nebo prostě máte ve svém životě někoho, kdo vás neustále kritizuje či jinak ubíjí. Potom vám naskakuje husí kůže, kdykoli vám zavolá, že potřebuje něco řešit. Minulá zranění jsou často tím hlavním důvodem, proč máme strach z blízkosti.
Při přípravě tohoto kázní jsem si uvědomil, že i já mám taková ne zcela zahojená zranění ve svém životě. Takže tady dneska budu zase kázat především sám sobě. Pán Bůh totiž chce, aby budovali blízkost s Ním i s lidmi. Tím se obnovuje království Boží na tomto světě.
Co nám tedy může pomoct proti tomuto strachu? My křesťané věříme a vyznáváme, že Pán Bůh léči naši minulost. Ne, On nevrátí čas zpátky a nezmění ji. Ale On léči ty, kteří v minulosti zhřešili nebo bylo zraněni. Když Ježíš popisoval své poslání, tak citoval proroka Izajáše a řekl: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (Lk 4,18-19) Tohle je Ježíšovo poslání. On přišel, aby těm, kdo byli v minulosti ochuzeni, znovu dal hodnotu. Přišel, aby těm, kdo jsou v zajetí minulosti, přinesl volnost. Přišel, aby těm, kdo jsou minulostí oslepeni, přinesl nový pohled na život. Přišel, aby ty, kteří jsou zdeptaní vším, co se stalo, vyvedl na svobodu. On přišel, aby vyhlásil léto milosti Hospodinovy.
Izraelci měli co 50 let léto milosti. To byl rok, kdy se vše restartovalo. Byl to nový počátek. Otroci dostávali svobodu, dluhy se rušily, pozemky se vracely původním majitelům. Ježíš přišel, aby nám dal nový začátek. On je vítěz nad minulostí a Jeho smrt a vzkříšení potvrdili, že není nic, co by On nedokázal změnit. A tak i dnes nás volá, abychom Mu dali naši minulost. Pokud to jsou naše selhání, vyznejme Mu je. Pokud jsou to naše bolesti, traumata a zranění, přinesme Mu je. On se o ně postará. Možná to nebude hned, možná to nebude jako mávnutím proutkem, možná si k tomu chce použít další lidi či odborníky, ale On dává nový počátek. On chce, abychom nežili strachem z minulosti. On chce, abychom Mu věřili a budovali blízkost s Ním i s lidmi. Bůh je Pánem i nad minulosti! On jediný ji dokáže dokonale vyléčit.
2. pravda: Bůh se stal zranitelný
Je možné, že se někdo sice vyléčí ze svých zranění, ale na druhé straně žije s tím, že on už další lidi nepotřebuje a že už si ublížit nedá a udržuje si odstup, žije osamocený život. Někdo dokonce možná prožil situaci, kdy měl pocit, že ho zranil Pán Bůh a udržuje si odstup i od Něj.
Mnohokrát jsem slyšel příběhy o tom, jak se někdo modlil o pomoc a byl zklamán. Vybavuji si jednoho konkrétního mladého muže, který popisoval, jak se vroucně dlouho za něco modlil. Ale nedočkal se odpovědi. A zahořkl na Pána Boha a od té doby jeho život šel pouze z kopce.
Nicméně, my jsme stvořeni pro vztah s Bohem a pro vztahy s lidmi. Cílem našeho života není žít s odstupem od druhých, aby mne nikdo nezranil. Jak jen to Bible říká? Dovolte třeba citát apoštola Pavla: „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Řím 12,10) Pokud chcete milovat, musíte být blízko. To nejde na dálku. Láska vyžaduje blízkost. Ježíš dokonce říká, že máme milovat jako On: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (Jan 13:34)
Jak miloval Ježíš? Chodil do domovů podvodníků. Rozmlouval s pokrytci. Dotýkal se malomocných. Vydával se do rukou nepřátel. Tak miloval Ježíš. Říkal, že máme nastavit druhou tvář a sám to dělal.
Čím je Jeho služba poznamenaná? Tím, že se stával zranitelným. Vstupoval do vztahů, které Ho bolely. Vstoupil do vztahu s Petrem, i když věděl, že Ho zapře. Vstoupil do vztahu s Jidášem, i když věděl, že Ho zradí.
Vlastně celý Ježíšův příchod na svět je vstoupením do vztahů, i když Ježíš věděl, že důsledkem bude Jeho umučení a smrt. Ježíš se vědomě stává zranitelným. Přijímá lidské tělo. Tělo, které umí trpět, zažívat bolest, tělo, které je smrtelné. Tento Ježíš se rozhoduje pro blízkost, i když ví, že ta blízkost bude bolet. Proč? Protože blízkost je projevem lásky. A On je láska. On projevil svoji lásku až do konce.
Tento Ježíše nás zve, abychom i my vstupovali do vztahů. Zve nás, abychom vstupovali do vztahů, které nikdy nebudou dokonalé a bezpečné. My nedokonalí lidé nedokážeme tvořit dokonalé vztahy. Naše vztahy budou vždy poznamenány bolestí.
Tím největším příkladem vztahu je manželství. Když vstupujeme do manželství, vzdáváme se svobody a víme, že to bude i bolet. Ano, těšíme se na krásné plody lásky, ale každý ví, že manželství, jako každý vztah, přinese i zranění. Čím blíže si s někým nedokonalým jste, tím více jsme zranitelnější. Přesto se vztahům nemáme vyhýbat. Naopak. My vztahy potřebujeme. A bolest nás od nich nemá odradit.
Představte si, že máte velmi zkažený zub. Dokonce vám hrozí otrava krve. A vy si ze strachu z bolesti nenecháte ten zub vytrhnout. To by byla hrozná škoda. Stejně tak strach z bolesti nám nemá zabránit tomu, abychom budovali vztahy. V lidských vztazích se zrcadlí Boží vztah k nám k lidem. Ve vztazích se realizuje království Boží už tady na tomto světě. Vztahy jsou totiž jediným místem pro lásku.
Strach z bolesti nezastavil ani Ježíše. A jistě si pamatujete, jaký zápas svedl v Getsemane. V listu Židům dále čteme: „Pro radost, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.“ (Žid 12,2-3)
Ježíš vstoupil do vztahu s lidmi, i když věděl, že to bude bolet. Byl motivován láskou k člověku a ke svému Otci. Ježíš ale pro nás není jen vzorem. Jeho vítězství nad smrtí a bolestí je pro nás jistotou, že přes veškerou bolest, které vztahy mohou přinést, na konci nás čeká vítězství díky tomu, že Ježíš už zvítězil. Každý, kdo tomuto Ježíši věří, může mít tuto jistotu. A proto se nemusíme bát, ale můžeme očekávat, že Pán Bůh si naše vztahy použije, abychom sklízeli obrovské požehnání už tady na zemi a ještě větší potom v nebi.
A tak se nebojme bolesti. Nebojme se té bolesti minulé. Dejme ji do rukou Ježíše, který ji dokáže vyléčit. Ale zároveň, nedovolme strachu z bolesti budoucí, aby ovládal náš život. Naopak, s důvěrou v Ježíše budujme vztahy k Boží chvále. A třeba si při tom k povzbuzení opakujme slova zapsána autorem listu Židům: „Proto smíme říkat s důvěrou: 'Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?'“ (Žid 13,6)
