Kde je Duch svatý, tam je svoboda
Dnes si připomínáme Letnice. Tedy svátek, kdy Pán Bůh seslal Ducha svatého. Stalo se to 10 dnů po nanebevstoupení Pána Ježíše. Tím dnem se mnoho změnilo. Věřící už nejsou sami, mají Božího Ducha, který je s nimi.
Možná trochu překvapivě nás text určený na dnešní neděli bere do doby před touto událostí. Duch svatý byl totiž ve světě přítomný i před tímto obdobím, působil ale jinak. Dnes si přečteme jeden ze starozákonních textů, který popisuje událost spojenou s Duchem svatým. Text připomíná situaci, kdy Izraelci putují pouští a reptají, že nemají k jídlu nic, než manu. Je to už poněkolikáté, co si stěžují a Mojžíš už je z toho unaven a chce to vzdát.
[Mojžíš] vyčítal Hospodinu: "Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům? Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Volají ke mně s pláčem: »Dej nám maso, chceme jíst.« Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení."
Hospodin Mojžíšovi odvětil: "Shromažď mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Vezmi je ke stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou. Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. A odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám. (4. Mojžíšova 11, 11-17)
Četli jsme nářek Mojžíše, který Pánu Bohu v modlitbě vylévá své srdce. Vidíme, že je to modlitba muže, který už nemá sílu, aby dál vedl reptající lid. Dokonce prosí, aby si Pán už vzal jeho život. Pán Bůh potom dává řešení, skrze distribuci Božího Ducha.
Ve starém zákoně vidíme, že Boží Duch není dán celému lidu, ale jen jednotlivcům: prorokům, kněžím, králům či jinak Pánem Bohem vybraným lidem. Víme, že při putování do zaslíbené země Duch svatý přebýval v Mojžíši a skrze něj Pán Bůh vedl lid. Pán Bůh ale reaguje na nářek Mojžíše a dává Božího Ducha dalším 70 osobám, které jsou potom pověřeny vedením národa.
Co bylo jejich úkolem? Pracovat s lidem tak, aby důvěřoval Hospodinu a nereptal. Boží Duch totiž vede k důvěře v Pána. A tady se dostáváme ke dvěma důležitým pravdám o životě s Božím Duchem a bez Něj.
1. Člověk má mentalitu otroka
Jeden z nejdůležitějších spisků Martina Luther je knížečka O nesvobodné vůli člověka. V této zásadní knize ukazuje, že člověk není nepopsaný list, který se rozhoduje, zda bude čistý nebo pošpiněný. Člověk nemá svobodu vybrat si, zda bude dobrý nebo zlý, zda bude věřící nebo ne. Díky prvotnímu hříchu začínáme všichni jako hříšní, ztraceni, můžeme říct jako otroci zla. Člověk má mentalitu otroka zla. A ten dnešní příběh nám to vykresluje.
Na začátku kapitoly, ze které jsme četli, je popis izraelského reptání: „Izraelci začali znovu s pláčem volat: "Kdo nám dá najíst masa? Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu."“ (v.4-6)
To je pro mne jeden z nejobraznějších popisů toho, jací jako lidé jsme. Izraelci pláčou, že už nemají ryby zadarmo, že jim v jídelníčku chybí okurky, melouny, pórek, cibule a česnek. A není to jediný případ těchto tužeb. Několikrát se chtěli vrátit. Oni touží po Egyptě. Najednou se jim ten Egypt vůbec nezdá tak špatný. Najednou jako by zapomněli, že tam byli otroci. Najednou jakoby zapomněli, že museli dřít, že na jejich záda dopadal bič. Najednou jakoby zapomněli, že jejich synové byli vražděni hned po narození. Oni se do toho chtějí vrátit. Ale vrátit se do Egypta by byla pro uprchlé otroky jistá smrt. Zapomněli? Určitě ne. Přestože moc dobře vědí, že tam bylo zle, tak je to k tomu zlu nezastavitelně táhne. Protože tam bylo i něco, po čem teď touží. Jsou duchovně slepí a vábení zlem, které vede ke smrti. Člověk má totiž duchovně mentalitu otroků. Člověk totiž nemá svobodnou vůli. Člověk duchovně nedokáže udělat to, co je dobré. Izraelci byli vysvobozeni ze sociálního otroctví, ale jsou v duchovním otroctví. I my to často zažíváme. Víme, že to je zlé, ale rozhodneme se pro zlo, protože nám to v něčem dělá dobře. Když zhřešíme, řekneme si, že už nikdy více, ale neuplyne moc času a to pokušení je zase tak silné, že jakoby zapomeneme na vše, pro co jsme se rozhodli. Máme mentalitu otroků.
V tom našem textu máme také popsán jeden projev mentality otroka. A to je myšlení stylu: kdybych měl maso, pak byl opravdu šťastný. Tak přemýšlejí otroci. Kdybychom měli okurky, cibuli a pórek, pak budeme skutečně šťastní. A nejede vůbec pouze o ty, kdo žili před tisíci léty. My jsme na tom úplně stejně. Možná nejsme v mnoha ohledech otroci, žijeme ve svobodné zemi, a pokud by se nám tu nelíbilo, můžeme se odstěhovat jinde. Jsme svobodní, ale stejně jsme duchovní otroci a máme mentalitu otroků. I my máme tendenci myslet si: Kdybych měl více peněz, byl bych šťastný. Kdybych měl více zdraví, byl bych šťastný. Kdybych si našla manžela, kdybychom měli děti, kdybych měl jinou práci, kdybychom měli domeček, kdybychom neměli dluhy.
A víte, co je zajímavé? Že i mnozí politici tu naši mentalitu znají. Máme před volbami, tak to slyšíme. Když bude rohlík levnější, budete šťastní. Když půjdete dřív do důchodu, budete šťastní. Raději nebudu pokračovat.
Bratře a sestro, kde je zdroj tvého štěstí? Od čeho nebo koho očekáváš štěstí? Nezapomeňme, že nás všechny ohrožuje mentalita otroctví.
Možná mi teď někdo řekne, že on to tak nemá, že si žije docela svobodně. Víte, kdo má pocit, že je docela svobodný? Ten, kdo neusiluje žít podle Božích standardů. Ten, kdo o to usiluje, ten dobře ví, jak nesvobodný je.
Pokud se cítíte svobodní, udělejte si test. Rozhodněte se, že příští týden budete žít úplně podle toho, jak to chce Ježíše a Bible. A zkuste si to hodnotit, kontrolovat. Čím více se budete snažit, tím více si budete uvědomovat svoji neschopnost žít tak, jak chce Ježíš a jak zrovna chcete i vy. Nemáme totiž svobodnou vůli. Jsme duchovní otroci.
Ani tak duchovně silné osobnosti, jako je třeba apoštol Pavel, to nedokázaly. Pavel píše: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. … Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Římanům 7, 18-24)
Kdo nás tedy vysvobodí z mentality otroctví?
2. Kde je Duch svatý, tam je svoboda
Jak v našem příběhu pomáhá Pán Bůh? Dává svého Ducha dalším 70 lidem. Proč? Protože, kde je Duch Boží, tam přichází svoboda. Tito Duchem naplnění lidé, měli národ vést k tomu, aby viděl, že jejich štěstí je jedině v Hospodinu, v Pánu Bohu. A to přesně dělá Boží Duch. Odvádí naši pozornost od zahleděnosti na sebe k pohledu na Ježíše. A to nám přináší svobodu. To z otroka dělá svobodného člověka. Apoštol Pavel to vyjádřil jasně: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2.Korintským 3, 17).
Proto je dar Ducha svatého obrovským darem. Někdy se radujeme z různých projevů, darů či ovocí Ducha svatého. A to je skvělé. Radujme se a kéž bychom viděli působení Ducha svatého v co nejširší škále. Modleme se o to. Nicméně tím nejzásadnějším působením Ducha svatého je to, že nám ukazuje na Pána Ježíše a tím nás vede do svobody.
Někdo mi možná řekne. Ale já jsem uvěřil Pánu Ježíši, toužím Ho následovat a stejně mne ta mentalita otroka tak často popadá. Ano, mentalita otroka tady stále je. I Mojžíš se s tím stále pral. Ten, který měl mimořádný vztah s Pánem, prožíval depresi a chtěl utéct ze služby. Projevem života ve svobodě tady na zemi není to, že se mentalita otroka ztratí úplně. Projevem svobody je, že do naší slabosti uvidíme přicházet Pána Boha, který nás ujišťuje, že je s námi, který nám odpouští a který nás vede dále. Tak to prožil i Mojžíš. Do jeho slabosti přišel Pán Bůh a díky Duchu svatému zažil Boží Pomoc ve své zkroušenosti.
Podobně to prožil i apoštol Pavel a proto zapsal: „Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě osvobodil od zákona hříchu a smrti.“ (Římanům 8, 2) Přestože Pavel vyznával svoji slabost, píše sobě i druhým, že jej Duch svatý učinil svobodným v Kristu Ježíši. A to je klíčové. Svobodu přináší Duch svatý skrze Pána Ježíše.
Sám Pán Ježíš to potvrzuje také. Na začátku své služby cituje proroctví Izajáše a vztahuje ho na sebe: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu.“ (Lukáš 4, 18)
Duch svatý vede Ježíše k tomu, aby přinesl svobodu. Jak ji Ježíš přinesl? Vraťme se k našemu textu. Mojžíš byl z té mentality otroků, která vládla mezi Izraelci, tak unaven, že chtěl raději zemřít, než aby to nesl dále. Byla to tak hrozná tíha, že ji odmítl nést. On ji totiž ani nemohl unést. Ale do tohoto světa přišel Pán Ježíš Kristus, který řekl, já tu tíhu ponesu. Jenže mentalita otroků vždy vede ke zkáze a smrti. Ježíš to věděl, přesto tu tíhu nesl a zaplatil nejvyšší cenu. Pán Ježíš tu tíhu mentality otroků zla nesl a donesl až na kříž. Nechal se naším hříchem zabít, aby mentalita otroků nezabila nás, ale abychom v Něm mohli být svobodní. K tomu vedl Boží Duch Ježíše. A nás vede Boží Duch k tomu, abychom na této pravdě evangelia postavili svůj život. Uděláš to?
Jsi stále pouze otrokem, nebo jsi v Kristu svobodný? A teď to nemyslím pouze jako řečnickou otázku. Odpověz si na ni. Jsi stále otrokem, nebo jsi v Pánu Ježíši přijal svobodu a vyhlížíš její naplnění na věčnosti?
Dovolte znovu ujištění apoštola Pavla: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.“ (Římanům 8, 1-2)
Byt v Ježíši, znamená věřit Ježíši, že nás činí svobodnými. Dej nám, Pane, tuto víru. Amen.
