Michal Klus - Je psáno...

Jeden z mých předvánočních zážitků, které mne opravdu povznesly na duchu, bylo to, když jsem si doma v několika částech nerušeně vyslechl Handlovo oratorium Mesiáš v podání Collegia 1704 pod taktovkou Václava Lukse.

Toto dílo patří mezi mé nejoblíbenější hudební kousky a znovu jsem doslova žasl nad Boží slávou. Jako bych nabral nové síly pro službu v tom vánočním období. Byl to pro mne opravdu velmi významný moment přípravy na Vánoce.

Připomíná mí to citát Jana Sebastiána Bacha, který řekl: „Cíl a závěr veškeré hudby nemá být žádný jiný než Boží sláva a občerstvení duše.“

My bychom ten Bachův citát mohli ještě rozšířit, protože Písmo nám ukazuje, že cílem celého stvoření a tedy i nás lidí nemá být nic jiného než Boží sláva. Ten dnešní text nás právě k tomu vede. Naši duchovní otcové si uvědomovali, že hned z počátku roku je třeba si připomenout, že cílem našeho života je žít pro Boží slávu, a proto toto téma zařadili na počátek roku. Přečtěme si tedy text určený pro dnešní neděli. Jde o poslední tři verše epištoly Římanům:

Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře podle mého evangelia a podle zvěsti Ježíše Krista: v ní je odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno, nyní je však zjeveno prorockými Písmy a z příkazu věčného Boha stalo se známým mezi všemi národy, aby je poslušně přijali vírou.

 Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků. Amen.

(Římanům 16, 25-27)

Nepřekvapuje nás, že na konci listu čteme takové vyznání slávy Bohu. Je to typické zakončení epištol. Takové oslavě se říká doxologie. To slovo se skládá ze dvou částí: doxa a logos. Slovo doxa znamená sláva a logos znamená slovo. Je to tedy slovo slávy.

Pokud byste například psali dopis císaři v té době, tak byste na počátku i na konci dopisu umístili chvalozpěv na něj a na jeho skvělou vládu. Nicméně v epištolách vše začíná a končí chválou Bohu a evangeliu. Kolem toho se vše točí a stejně je tomu i tady. Dovolte, že se spolu dnes zamyslíme nad tou Boží slávou a nad tím, co z ní vyplývá.

1. Sláva nepatří nám

To první a zásadní, co bych chtěl zmínit, je fakt, že sláva nepatří nám. Souhlasím s pastorem Johnem Piperem, který říká, že „nejhlubší touha lidského srdce je znát Boží slávu a radovat se z ní.“ Nicméně problém je v tom, že lidé si to často neuvědomují. A tak při tom hledání naplnění této největší touhy často sáhneme po nejbližší dostupné slávě a tou je naše vlastní sláva. Toužíme po slávě, ale nevíme, že vlastně nejde o naší slávu, ale o slávu Boží.

A tak prostě máme pocit, že když my budeme mít svoji slávu, pak zažijeme vnitřní naplnění. Mít slávu znamená mít dobré jméno mezi druhými, být uznávaný, být někým.

Často mluvíme o slavných lidech. Kdo jsou slavní lidé? Jsou to ti, které obdivujeme pro to, co dokázali. A tak máme slavné herce, slavné sportovce, slavné revolucionáře, ale také slavné youtubery či slavné influencery.

Ale nechtěl bych se u nich dlouho zdržovat. Chtěl bych se podívat na nás, protože my všichni také nějak po té slávě toužíme. Chceme, aby si nás druzí všímali. Chceme, aby oceňovali, jací jsme a co jsme dokázali. To samozřejmě patří k životu a k naší osobnosti. Není problém v tom, že toužíme po tom, aby si nás druzí všímali. Toho se nikdo z nás úplně nezbaví a nepotřebuje zbavit. Naopak, my lidé určitě potřebujeme nějaké uznání, pochvalu, docenění. I Boží slovo nás vybízí, abychom se povzbuzovali.

Nicméně problémem je, když na tom začneme stavět svoji hodnotu a když se táto „sláva“ stane pro nás hybnou silou. Tady se to láme. A zvláště v dnešní době sociálních sítí je to velké lákadlo. Podívejte se na Facebookové profily lidí a poznáte, jak moc důležitá je pro něj jejich sláva. Lidé chtějí být slavní, a když nejsou, cítí se méněcenní.

To pokušení ohrožuje každého z nás. I mně. Já bojuji s pokušením, abych nechtěl být svým způsobem slavný. Chci, aby si lidé říkali, že mám dobré kázání. Chci, aby si lidé říkali, že jsem jim pomohl v těžké situaci. Chci, aby si lidé všímali, že náš sbor je zdravý a funkční. Chci to. A na tom samotném není nic úplně špatného. Vždyť Pán Bůh chce, aby kázání bylo dobré. Pán Bůh chce, aby sbor byl silný. Ale Pán Bůh nechce, aby se naše sláva stala naším cílem či hnacím motorem. Sláva je totiž předskokanem pýchy. A pýcha zabíjí.

Já sám se s tím musím prát a nedovolit, aby tato touha po slávě vítězila. Ono to je totiž jako droga. My toužíme po slávě a chceme jí stále více. Ale ona nás nikdy dlouhodobě neuspokojí. A tak stále nemáme dost a chceme více. A stejně jako u drog, i u závislosti na slávě nás to vede k tomu, že postupně obětujeme kde co, jen abychom byli slavní, aby si nás druzí všímali, abychom byli někým. A potom to hodně bolí.

Touha po své vlastní slávě nikdy nevede k uspokojení. Vždy toho bude málo. Vždy budeme chtít více. Právě proto vidíme tolik neštěstí mezi slavnými lidmi, mezi celebritami. Vidíme tam mnohem více tragédií než v běžné populaci. Naše vlastní sláva nás totiž nikdy trvale neuspokojí. Je to hrozná ďábelská past.

Apoštol Pavel to v listu Galatským nazývá „prázdnou slávou“ a radí, abychom tuto prázdnou slávu nehledali. (Gal. 5,26)

Ten náš text začíná slovy: „Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře …“ (v.25) Pavel tady zdůrazňuje, že i tam, kde je třeba naše úsilí, patří sláva Bohu a ne nám. K růstu a posílení víry, je třeba úsilí. Je třeba si udělat čas na modlitbu, na četbu Božího slova, na účast ve shromáždění, na svědectví, na službu. Ale při tom všem našem úsilí, potřebujeme vidět, že sláva patří Bohu, protože On působí, že rosteme. Nám sláva nepatří! Nám sláva dokonce nesvědčí! Naše sláva nás okrádá o radost. Když žijeme pro Boží slávu a radujeme se, že si nás Pán Bůh používá ke své slávě, potom zažíváme trvalé naplnění.

A to je vlastně ta praktická rada, jak žít, abychom nebyli závislí na své slávě. Usilujme o Boží slávu. To nasytí naše potřeby a nebudeme mít potřebu budovat si svou vlastní slávu. A to už nás vlastně vede k tomu druhému bodu.

2. Sláva patří Bohu

Ta naše doxologie tím začínala i končila. Na počátku čteme: „Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře…“ (v.25) a na konci „Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků.“ (v.27) Pavel jakoby jasně dával najevo, že shrnutím všeho co napsal, je sláva Boží. A ta prostřední pasáž vlastně udává důvody, proč Pánu Bohu patří sláva. A tím hlavní důvodem je podle Pavla to, že v Pán Ježíši Kristu je člověku přineseno evangelium, které je úplně pro každého. Proto patří Bohu sláva.

Celá Bible učí, že vše, co se na tomto světě děje, se děje pro Boží slávu. A co více, vše, co Bůh koná, On koná pro svoji slávu.

A tady přichází na přetřes jedna moc důležitá otázka. Dovolte, že ji uvedu citátem z internetu. Reportérka amerického webu Pravda, Nancy O'Brien Simpsonová, vyjádřila to, co vyjadřují mnozí lidé, kteří mají problém s vírou v Boha: „Bůh je absolutní narcista. Jeho narcismus vidíte v Jeho egu. Jen On je důležitý. Bůh Bible a Koránu je posedlý svým egem. Uctívejte mne, jinak vás zničím v pekle.“ Další řádky už nebudu přidávat. Začínalo to být vulgární.

Nemá tato reportérka pravdu? Vždyť Bůh opravdu ukazuje, že jen Jemu patří sláva. Není On opravdu jeden velký egoista? Dokonce u Izajáše říká: „Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám.“ (Izajáš 42,8)

Je jeden jasný důkaz toho, že Bůh není egoista. Tím důkazem je Ježíš Kristus. „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna.“ (Jan 3,16) Náš Bůh je Bohem, který se dává pro druhé, dokonce pro své stvoření, dokonce i pro to stvoření, které jim pohrdlo. Tak moc nás miloval. Jeho láska k člověku jasně ukazuje, že On narcista není. Narcista se pro druhé neobětuje. A když říká, že Mu máme vzdát veškerou slávu, tak to neříká proto, že se chce obohatit na náš úkor, ale protože On ví, že my budeme šťastni, když nebudeme hledat naší vlastní slávu, ale tu Jeho. Čím více slávy přijímá Pán Bůh, tím šťastnější je vše kolem Něj. A nové nebe a nová země, které stvoří, bude místem, kde bude veškerá sláva vzdána Jemu a tam zažijeme dokonalé štěstí a svobodu od hříchu. Proto patří veškerá sláva Bohu. A proto to není vyjádření egoismu, ale velké lásky. Boží sláva a jeho láska jdou ruka v ruce.

3. Žijme pro Boží slávu

Tak, teď už jsme si to všechno připomněli a tak zbývá to poslední, žít to. Ano, je to fuška. Pastor John Piper to specifikuje a říká: „Cílem mého života je žít takovým způsobem, aby lidé, kteří mne dobře znají, řekli „Bůh je úžasný!“ Tedy ne John je úžasný, ale Bůh je úžasný!“

A o to přesně jde. Potřebujeme se ptát, jak žít život, aby lidé za ním viděli Boží slávu. Jak předělávat kostel, aby lidé řekli, že Pán Bůh je úžasný. Jak připravit bohoslužby, aby lidé zažili, že Pán Bůh je dobrý. Jak dělat cokoli, aby to přidávalo slávu Pánu Bohu. Toto musí být naše klíčová otázka.

Sám Pán Ježíš řekl, že toto má být naše životní poslání. Čteme: „Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Matouš 5, 16) Tady naše dobré skutky vedou k tomu, že lidé uvidí Boží slávu. A my máme žít tak, aby ji viděli.

Takže milí studenti, když zítra vyrazíte do školy, položte si otázku, jak ukazovat na Boží slávu. Třeba, když se vás spolužáci zeptají, jak bylo o Vánocích. Jak ukázat Boží slávu? Jakou dát odpověď? Ano, mohu ukázat fotky stromečku, pod kterým jsou haldy dárků nebo mohu ukázat něco jiného, něco, co ukáže na Boha, kterému věřím.

Nebo my, kdo půjdeme do práce, položme si otázku, co mohu dělat, aby byla vidět Boží sláva. A teď nejde o to, že musím v každé větě vydávat svědectví. Pastor Tim Keller vysvětluje, že to někdy může být kontraproduktivní. On říká, že se může stát, že „když nás lidé vidí, jak evangelizujeme, tak vidí pouze to, že sháníme další ovečky. Ale když nás uvidí, že pracujeme poctivě, mohou uvidět slávu Boží“. A teď mne neberte špatně. Nechci zdaleka říci, že není třeba vydávat mluvené svědectví. Chci ale říci, že ve všem co děláme, i ve všedních činnostech, se můžeme ptát, jak je dělat pro slávu Boží. Či více, dokonce se můžeme ráno modlit, aby nás Pán Bůh vedl tak, abychom to, co děláme, dělali pro Jeho slávu. On takové modlitby určitě vyslyší a my budeme požehnáni.

Bratři a sestry, chci Vám dát tu výzvy. Rozhodněme se, že rok vyznání a služby prožijeme tak, že budeme vyznávat, že chceme žít pro Boží slávu a že budeme sloužit tak, aby lidé tu Boží slávu mohli vidět. Pak budeme mít šťastný nový rok!