Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 3. 2015

Buď velkým! Buď služebníkem!

a.jpgVe čtvrtek uběhlo 50 let od prvního výstupu kosmonauta do otevřeného vesmírného prostoru. Toto prvenství patří sovětskému kosmonautovi Alexeji Leonovi. Se zájmem jsem si přečetl několik článečků, které u této příležitosti vydaly internetové noviny idnes. Za celým kosmickým výzkumem v polovině minulého století stála obrovská soutěživost mezi Sověty a Američany. Každý chtěl být první. Některé situace jsou až hrozivě absurdní. Jako například, když se Sověti dověděli, že Američané připravují let dvoučlenné posádky. Prezident Chruščov dal příkaz, aby do roku Sovětský svaz vypustil na oběžnou dráhu tříčlennou posádku. Ale Sověti měli jen kabinu pro jednu osobu. Ale příkaz je příkaz a vedoucí konstruktér Koroljov už jednou v gulagu byl, takže museli něco vymyslet. A opravdu to dokázali. Ano, byla to ohromně riskantní mise. Z lodi vymontovali mnoho bezpečnostních prvků a kosmonauté dokonce letěli bez skafandrů, protože v nich by do lodi nevešli. Lodi tajně říkali létající rakev. Ale dokázali to. Byli úspěšní.

Video záznam naleznete zde.

Audio záznam naleznete zde.

Proč to všechno říkám? V člověku je zakořeněná touha po úspěchu, po tom aby byl první a nejlepší. Z jedné strany je to určitě chvályhodné, protože to pomáhá třeba i technologickému rozvoji. A my lidé jsme povolání, abychom dosahovali dobrých výsledků. Z druhé strany to je často spojeno s hrdostí a pýchou. A tak každý člověk potřebuje zkoumat své motivy. Víte, jak celý tento Chruščovův hrdý počin dopadl? Když posádka vystartovala, prezident Chruščov se tím chlubil. Když po asi 24 hodinách přistáli, Chruščov už nebyl prezidentem, protože ho jeho odpůrci svrhli.

I dneska budeme mluvit o naší touze po uznání. I mnozí z Ježíšových učedníků toužili po tom, aby byli někým. A Ježíš jim jednak staví zrcadlo a jednak jim ukazuje, jak mohou dosáhnout opravdového úspěchu. Přečtěme si dnešní text. 

 

Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: "Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme." Řekl jim: "Co chcete, abych vám učinil?" Odpověděli mu: "Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě." Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?" Odpověděli: "Můžeme." Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena." Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: "Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." (Marek 10:35-45)

                Milí přátelé, vidíme tady touhu učedníků, aby byli někým! A vidíme taky Ježíše, který ukazuje, že jediná cesta k tomu, aby někdo měl nějakou pozici, je cesta pokorné služby. Takže vidíme, k čemu nás táhne naše lidská přirozenost a k čemu nás volá Pán Ježíš! Podívejme se spolu na to!

 

1. Přirozenost nás vede k povýšenosti

                Lidská přirozenost nás vede k tomu, abychom byli někým. Vede nás k touze, aby k nám lidé vzhlíželi. A samozřejmě, jako u každého hříchu, i tady je to individuální. Někdo s touto oblastí nemá téměř problém. Někdo s tím musí bojovat pořád, protože hrozně touží po uznání. Podle psychologů je to mnohdy ovlivněno i výchovou. Když děti vyrůstaly bez uznání nebo ve stínu svých starších a tedy úspěšnějších sourozenců, bývají v této oblasti často zranitelní.

                Jan s Jakubem taky toužili po jakémsi uznání, po výsostném postavení. Četli jsme, že toužili, aby po vyvýšení Ježíše seděli po jeho pravici a levici. Nevíme, odkud přesně se ta myšlenka vzala. Možná dokonce nebyla z jejich hlavy, ale z hlavy jejich matky Salome. Evangelista Matouš píše, že s nimi za Ježíšem přišla i ona.

                Z jedné strany je to úžasné, když jde matkám o to, aby jejich děti byly blízko Ježíše. A já chci povzbudit všechny matky, ale také otce, abyste se vytrvale modlili, aby vaše děti byly blízko Ježíši. A pokud nejsou, modlete se horlivě, aby si je Pán Ježíš k sobě přitáhl. A modlete se, i když už jim je 30 nebo třeba 50. Pořád jste matky a otcové. Volejte o milost a proste, aby vaše děti nemusely věčně zahynout, ale aby mohly přijít k Ježíši.

                Ale tady šlo asi o něco jiného než o zápas o víru. A ať už to bylo z hlavy matky nebo dětí, šlo tady o nějaké postavení. Byla tady snaha urvat si vysoké posty. Jak už jsem řekl, ta snaha je mezi lidmi od nepaměti. Lidé se rvou o posty a to většinou proto, že z toho plynou značné výhody. Vlastně historie je plná příběhů, kdy se lidé rvali o posty. Jen si vzpomeňte na mnohé zápasy o trůny. A děje se to do dnes. A to nejen v politice. My lidé totiž toužíme být někým.

                Ježíš na tuto žádost učedníku reaguje tím, že jim vysvětluje, že jej a tedy i je čeká cesta utrpení. Nejde tady o postavení, jde tady o cenu, kterou je třeba zaplatit a to cenu nejvyšší – cenu života. A pak Ježíš říká: „Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ (v.40)

                A potom přicházejí do příběhu ostatní učedníci. Co o nich čteme: „Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana.“ (v.41) Samozřejmě, jak jinak. Víte, dokáži si představit, co si možná i někteří z nich mysleli, když slyšeli prosbu Jakuba a Jana. Možná litovali, že ten nápad nedostali oni. Možná si nadávali, že s tím nepřišli sami. Ale když slyšeli, jak je Ježíš pokáral, tak se svorně nahněvali na naše bratry. A i tím se vlastně nad ně povyšovali.

                Jak typické, jak lidské. Takoví byli učedníci. A aby toho nebylo málo, dovolte, že vám ještě přečtu jeden text, který popisuje situaci, která se odehrála o nějakou dobu dříve. „Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: "O čem jste cestou uvažovali?" Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ (Marek 9: 33-35)

                Ježíš byl obdivován zástupy. A trochu té slávy zbylo i na učedníky. Ale oni ji moc neuměli unést. Byli pyšní. A dokonce se ještě mezi sebou hádali, kdo z nich je větší, kdo je důležitější. Ježíš je za to pokáral a řekl jim, ať raději soutěží v tom, kdo je pokornější služebník. Ale jen o něco později přicházejí Jakub s Janem a zase si nárokují výsady.

                Ano, je to smutné, ale tak reálné. Takoví jsme. Chceme něco znamenat. Někdy se takto bijeme o pozice v práci, někdy v rodině, někdy možná i ve sboru. Bylo by smutné, kdyby někdo chtěl být presbyterem jen proto, aby měl nějaký titul. A modlím se, aby tomu u nás tak nebylo. Ale nám všem tady dnes Pán Bůh staví zrcadlo. Jaký jsem já? O co mi jde? Jak to vypadá s mojí pýchou a hrdostí?

 

2. Ježíš nás vede k pokorné službě

                Jaké je východisko z této situace? No obecně řečeno pokání. Prosba o odpuštění. Ale jak žít, abychom se uměli vzepřít té naší touze pořád vynikat? Ježíš učedníkům říká, jak mají žít křesťané. Poslouchejme znovu jeho slova: „… kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech." (v.43-44)

                Ježíš tady nekritizuje, že někdo chce být první. Nekritizuje, když někdo chce být prezidentem či poslancem. Nekritizuje, když někdo chce být ředitelem či mistrem. Nekritizuje, když někdo chce být biskupem či presbyterem. Naopak On to schvaluje. Ale říká, že cesta k takovéto pozici je cesta pokorné služby. Ten, kdo se umí pokořit a sloužit druhým, ten je zralý pro to, aby druhé vedl. Ten, kdo je pyšný, a jen se hrabe do pozic, ten nikdy dobrým vedoucím nebude.

                A tak Ježíš tady před nás klade výzvu. Je to výzva ke službě. Jsme voláni, abychom se stali služebníky. Pokud manžel, chce dobře vést svoji manželku, potřebuje se nejprve stát jejím služebníkem. Ten muž, který umí vstát v noci k dětem, umýt nádobí či jinak posloužit ženě, ten může být dobrým vůdcem manželky i rodiny. Ten presbyter, který umí dělat neviditelné a malé věci, ten je dobrý presbyter. Ne ten, kdo na schůzi popíše vše, co se dělá špatně, ale ten, kdo tiše udělá ty drobnosti, místo aby o nich dlouze mluvil.

                Sám vím, že ten text je právě pro mne velmi aktuální. Já tak často vidím sám sebe a nevidím druhé, nejsem připraven jim sloužit. V pondělí jsem se zase přesvědčil, že mi stále ještě hodně chybí. Byl jsem v Praze a na tramvajové zastávce stála skupina mužů, kteří vypadali, že se jen horko těžko protloukají životem. A jeden z nich loupal velký pomeranč a slupky házel na zem. Možná to znáte, ale najednou jako by mi vnitřní hlas říkal, jdi, posbírej ty slupky a hoď je do koše. Bylo jasné, že kdybych jen řekl, ať si to uklidí, tak by to asi velký efekt nemělo. Možná bych si zadělal no průšvih. Ale praktický čin mohl zapůsobit. Ale byl jsem příliš slabý či hrdý a nic jsem neudělal. A vnitřně jsem si to všelijak omlouval, ale litoval jsem. Znovu jsem si uvědomil, že sám Kristus nám dává přesně takový příklad služby.

                Žijeme v době, kdy lidé nemají moc zájem poslouchat náboženské řeči. Ale oni se dívají, jak žijeme. Buďme služebníky. To je to největší svědectví.

                Podívejme se, jak Ježíš tu rozmluvu s učedníky uzavírá: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (v.45) Když nás Ježíš vybízí ke službě, nemluví jako teoretik. On svým životem dokázal, že přišel sloužit. Jeho pozemský život byl poznamenán právě službou slabým, nemocným, posmívaným, vyvrženým.

                Před několika dny jsem měl opět příležitost navštívit USA a zase jsem byl překvapen, jak je služba součástí kultury, tedy minimálně na americkém středozápadě. Přišli jsme do muzea, asistovali nám dobrovolníci, přišli jsme se podívat přírodovědnou exhibici, asistovali tam dobrovolníci. Dobrovolnická služba je tam součásti kultury a nejde za tím nevidět křesťanské hodnoty, na kterých byla tato společnost založena. A promítá se to i do církve. Už jsem to tady asi vzpomínal, ale ještě v dobách studií na mne hodně zapůsobilo, že ve sboru, kde jsme chodili, připravoval židle na bohoslužby jeden kardiochirurg. Každou neděli tam byl o hodinu dříve a nosil židle. Samozřejmě bych mohl mluvit i o příkladech z našeho sboru. A určitě jsem vděčný za ty, kdo jsou i pro mne povzbuzením jejich často skrytou, ale věrnou službou. Děkuji vám za ni! Na druhé straně služebníků ubývá. Jedním příkladem je služba v Domově pro seniory na Sosně. Dlouhé roky tak sobotu co sobotu sloužily naše sestry, občas i bratři. Letos jsme tu službu při bohoslužbách museli omezit, protože nejsou služebníci. Starší už nemají sílu, mladší nemají čas.

                Ale celé postní období tady nemáme proto, abychom hovořili, v čem máme Ježíše následovat a jak sloužit. To postní období ukazuje na kříž. A kříž je tím vrcholem Kristovy služby. Kristus nám posloužil nám tím, že se za nás obětoval. Ano, i v tom můžeme spatřovat vzor a příklad. I my se máme jeden za druhého umět obětovat. I my máme vidět jeden druhého jako přednějšího sebe.

                Ale kříž nám ukazuje ještě něco jiného. Kříž nám ukazuje na fakt, že Ježíš nám odpouští naše selhání. Přestože jsme tak často leniví, neochotní, pyšní a nesloužíme Mu ani druhým tak, jak bychom měli, On nabízí své odpuštění.

                To odpuštění není automatické. To odpuštění neznamená, že Mu nevadí, jak žijeme. To odpuštění je podanou rukou pro ty, kdo litují své pýchy a toho, že nežijí po vzoru Kristově, a kdo zároveň touží, aby byl jejich život proměňován. A tak i dnes nás Ježíš volá k pokání z toho, že jen málo pokorně sloužíme. A volá nás také, abychom s tím něco udělali. Volá nás ke změně. Volá nás, abychom se z Jeho moci stávali služebníky.

Video záznam naleznete zde.

Audio záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář