Budování Božího království
Stalo se vám už někdy, že jste se vraceli třeba od holiče, autoopraváře nebo třeba z restaurace a že jste si řekli: Tak tam už nikdy více? A na druhé straně se vám možná také stalo, že jste někdy byli tak spokojeni, že se tam stále vracíte a doporučujete ono místo i známým. Na systému doporučování fungují mnohé online aplikace, kde mohou uživatele služby hodnotit.
Ale stejně jako může být dobrý nebo špatný holič, opravář nebo kuchař, stejně tak i život křesťana nebo třeba sboru může být hodnocen.
Co by asi řekli lidé po návštěvě našich bohoslužeb? Řekli by, že už nikdy více? Nebo by tady naopak pozvali druhé? Ne, dnes tady nebudu hodnotit náš sbor, ale dnešní text nám ukazuje, jak žít naše životy a jak budovat náš sbor, aby to bylo co nejlepší.
Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu. (Římanům 14, 17-19)
Ten text hovoří o tom, v čem je Boží království. My jako církev máme být těmi, které si Pán Bůh používá, aby zde na zemi toto své království budoval. Boží království roste s každým člověkem, který vírou v Ježíši najde svého Krále. To je zázrak, který působí Pán Bůh. Ale jaká je naše role?
Na základě toho dnešního textu bych rád položil a odpověděl 3 důležité otázky, které tu naši roli specifikují. A samozřejmě nejde jen o to, abychom znali dobré odpovědi. Jde o to, abychom je žili.
1. otázka: Co je důležité?
Verše předcházející ten náš úsek hovoří o tom, že nemáme nad druhým vynášet soudy, podle toho co jí. To bylo velké téma v rané církvi, kdy se někteří stravovali podle starozákonního předpisu a jiní ne. Do toho Pavel píše: „Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.“ (v.17)
Pavel tady říká, že Boží království nestojí na tom, co jíme. Je tady něco mnohem podstatnějšího. Co je tím podstatnější? To, zda z našeho života plyne spravedlnost, pokoj a radost.
To je důležité. A tak když si to aplikujeme pro svůj vlastní život, tak se musíme ptát, co je to důležité, co chceme vidět ve svém životě. Jde mi o jídlo a vše, co to reprezentuje? Je pro mne nejdůležitější to materiální nebo je pro mne důležitější můj charakter, moje srdce, můj vztah k Pánu Ježíši. Pavel připomíná, že pro nás není zásadní, co je na stole, kolik je na výplatním lístku a zda máme dobré zdraví. To zásadní je, zda v našem srdci roste Ovoce Ducha svatého: spravedlnost, pokoj a radost.
O co Pána Boha ve svých modlitbách prosíme více? Prosíme o to tělesné nebo to duchovní? Prosíme častěji o zdraví, dobré počasí na dovolenou, dobrou práci, dobré výsledky na písemce, nebo v modlitbách bojujeme za to, aby Pán proměňoval naše srdce, aby v něm bylo více spravedlnosti, pokoje a radosti.
Když nás Ježíš učí modlit se, tak v Jeho modlitbě je pouze jedna prosba, kde žádá svého Otce o chléb náš vezdejší. Všechny ostatní prosby se týkají duchovního rozměru. Není to vodítko pro nás? A podobně to můžeme vztáhnout i na sbor. Co je důležitější? Všichni mi jistě dáte za pravdu, že důležitější než hezky vymalovaný kostel je to, aby ve členech sboru rostla spravedlnost, pokoj a radost. Jistě je důležitější, aby se dělo to, co máme v tom našem mottu: Být ve stínu kříže a přivádět tam další. Je důležité, aby věřící rostli v důvěře v Pána Bohu a aby Pánu Ježíši uvěřili další lidé. Znamená to, že se nemáme starat o kostel, vymýšlet pestrý program a tvořit přitažlivé webové stránky? Určitě ne, ale máme pamatovat, že i toto vše děláme pro to, aby se proměňovalo srdce člověka.
Nechceme být sbor, který má krásný kostel, ale je duchovně mrtvý. Na druhé straně, duchovně živý sbor nebude mít zanedbané své budovy. V posledních dnech jsem navštívil několik evangelických kostelů u nás i v Polsku. Byly velmi zanedbané. I to je někdy jisté vysvědčení a něco vypovídá o duchovním životě sboru.
Pavel nás volá, abychom pamatovali, že království Boží není v tom materiálním, ale v tom duchovním. To neznamená, že máme pohrdat materiálním. Jen musíme vždy pamatovat, že srdce patřící Hospodinu je důležitější než dobrý krevní tlak.
2. otázka: Co mám dělat?
Jak máme tedy žít? Pavel píše: „Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží.“ (v.18) To, co bych tady chtěl zdůraznit, je fakt, že jsme povolání ke službě.
Ta největší služba, která kdy byla vykonána, byla služba Ježíše Krista vůči nám. On se stal člověkem a posloužil nám tím největším způsobem, že se za nás obětoval. A my Mu jistě máme děkovat. Je totiž za co.
Pavel tady nepíše o tom, že máme Kristovu službu pouze přijímat. On tady říká, že my máme sloužit. A také nepíše, že máme nad druhými panovat nebo je vést. On píše, že máme sloužit. A toto píše do kontextu sboru. Tady ve sboru si máme jeden druhému sloužit. A ta služba má vycházet z Ducha svatého. Ta služba má být charakteristická spravedlností, pokojem a radostí.
Jsou sbory, kde skoro vše dělá pastor. Na bohoslužbách vepředu uvidíte jen pastora, a pokud se organizují nějaké jiné akce, vede to zase pastor. Jsem vděčný za to, že v našem regionu se ten důraz na službu pěstuje už po mnoho generací. Jsem vděčný, že mohu sloužit v Třinci, kde je spousta služebníků. Mezi největší radosti v mé službě patří to, když se někdo zeptá, zda by nějak mohl pomoct. Na druhé straně, Bible nám ukazuje, že služebníků nebude nikdy dost. I jako sbor bychom mohli fungovat mnohem lépe, pokud bychom měli služebníků více. Když vyberu jednu oblast, tak nám opravdu chybí služebníci, kteří by navštěvovali osamocené a nemocné. Nezvládáme to. Potřeba je veliká, služebníku málo.
Zařaďme do svých modliteb i prosbu, aby nás Pán učil sloužit a aby nám ukazoval, kde si nás chce použít. Modleme se, abychom jako sbor měli srdce služebníků.
3. otázka: Co je cílem?
Tak jsme si řekli, že důležité je to, aby nám šlo o srdce člověka. Také jsme si uvědomili, že Pavel ukazuje na to, že křesťan je především služebník druhých. Zbývá ta třetí otázka. Co je cílem? Pavel píše: „A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu.“ (v.19)
Ta naše služba má vést k pokoji a ke společnému růstu. O jaký pokoj jde? Pavel to píše v kontextu toho, že se křesťané hádali o to, co se může a nemůže jíst. Výsledkem bylo rozdělení. Pavel volá po pokoji. Konflikt v církvi může vzniknout kvůli čemukoli. Konflikty mohou přijít kvůli důležitým otázkám víry. Takový konflikt nyní zmítá Českobratrskou církvi evangelickou. Synod této církve schválil, že budou žehnat stejnopohlavním párům. Tedy kromě požehnání manželství jednoho muže a jedné ženy tady je už i požehnání dvou osob stejného pohlaví.
Nicméně nemálo členů této církve s tím nesouhlasí, protože vidí, že je to v přímém rozporu s učením Bible. K těmto patří i bratři a sestry z těšínského sboru. Právě proto mne pozvali na debatu, Kterou měli s vedením církve, a já jsem tam před dvěma týdny prezentoval postoje naší církve. Samozřejmě soucítíme s lidmi, kteří prožívají trápení kvůli prožívání své sexuality. Je mi jasné, že je to velmi těžký zápas. Těmto lidem chceme být i v našem sboru oporou a doufám, že jsme. Chceme je vést k důvěře Pánu Bohu a Jeho slovu. A rozhodně Boží slovo nechceme měnit, ale chceme stát na tom, co učí.
Proč to říkám? Protože někdo by mohl mít pocit, že pokud máme usilovat o to, co slouží pokoji, tak bychom měli vše tolerovat. Ale tak to není. Když je něco zlé a staví se proti Hospodinu, potřebujeme se tomu vzepřít. A proto je dobře, že se těšínský sbor vymezil proti rozhodnutí svého synodu. Proto i my musíme říci jasné ne, když se hřích omlouvá či dokonce žehná.
V posledních dnech snad všechna naše média informovala o farářce Marii Viktorií Kopecké a o jejím přiznání, že žije ve vztahu s ženou. Bylo to velmi smutné čtení. Je bolestné, když křesťan žije v hříchu a omlouvá si to. Je to ještě bolestnější, když je to farář, navíc mediálně známy farář či farářka.
A tak usilujme o to, co slouží pokoji. Nejde o bezbřehou nekonfliktnost, jde o pokoj v tom, že se společně držíme Božího slova a toužíme žít tak, jak to Pán Bůh chce.
A dále máme usilovat o to, co slouží společnému růstu. Když mluvíme o společném růstu v církvi, tak to znamená, že se snažíme ve sboru fungovat tak, aby lidé rostli ve spolehnutí na Pána Boha a aby noví lidé v Něj uvěřili. To někdy znamená, že děláme různé změny, abychom srozumitelně sloužili v proměňující se době. Když se dějí takové změny, ne všem to vyhovuje. Někdy nás to omezí. Třeba když jsme přestali dělat ranní bohoslužby. Vím, že to není pro všechny to, co by si vybrali. Ale jako presbyterstvo jsme udělali toto rozhodnutí, protože věříme, že to více prospěje společnému růstu. Sbor nesmí být ustrnulý, ale potřebuje se znovu a znovu ptát, co dělat, abychom sloužili pokoji a společnému růstu.
Takže dnes nám apoštol Pavel připomenul, že duchovní stav člověka je v naší službě to nejzásadnější, že jsme povolání, abychom sloužili a že to máme dělat tak, aby naše služba vedla k pokoji a společnému růstu.
Tento text patří k textům, který předává jakési instrukce. Když si to takto procházíme, tak si jistě uvědomíme, že mnohdy nám to moc nejde. Jako jednotlivci i jako sbor v mnohých oblastech pokulháváme. A tak si znovu musíme připomenout, že Pán Bůh nad námi nezlomil hůl. On každého, kdo činí pokání, přijímá a posiluje do dalších zápasů. Kristova církev na tomto světě vždy různě pokulhávala a nikdy dokonalá nebude. Ale máme dobrou naději v dokonalém Bohu. On je hlavou své církve. Na Něj spoléháme. A v důvěře v Něj chceme znovu a znovu hledat cesty jak žít, aby se Mu to líbili. Kéž bychom v tom zápase nikdy nepolevili.
