Bůh zaopatřuje hříšníka
2. Mojžíšová 16:11 Tu Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 12 "Slyšel jsem reptání Izraelců. Vyhlas jim: »Navečer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem, abyste poznali, že já jsem Hospodin, váš Bůh.«" 13 Když pak nastal večer, přiletěly křepelky a snesly se na tábor. A ráno padala kolem tábora rosa. 14 Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. 15 Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: "Man hú?" (to je: "Co je to?") Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm. 16 Hospodin přikázal toto: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. Každý vezmete podle počtu osob ve svém stanu ómer na hlavu." 17 Izraelci tak učinili a nasbírali někdo více, někdo méně. 18 Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval.
V tomto textu vidíme, že Boží milostivé zaopatření reptajících hříšníků je nezasloužené, hojné a životodárné.
Ještě před tím, než se podíváme na Boží zaopatřování, podívejme se na ty, koho zaopatřuje. Náš text mluví o izraelském národu, o národu který byl zázračně vyveden z egyptského otroctví a jehož vysvobození bylo korunováno velkolepým přechodem Rudého moře.
V našem textu, ve verši 12, ale čteme, že Bůh říká: „Slyšel jsem reptání Izraelců.“ Co že to Bůh slyšel? Reptání? Čí reptání? Izraelců! Verš 2 v uvažované kapitole upřesňuje: „Celá pospolitost Izraelců na poušti opět reptala…“ Nereptal jenom jeden, dva, pět nebo padesát Izraelců. Celá pospolitost reptala, bylo tam asi dva miliony reptalů. To vše pouze měsíc po tom, co v Egyptě viděli Boží moc, projevující se v deseti ránách; pouze týdny po tom, co prošli Rudým mořem; pouze několik dnů po tom, co zázračně obdrželi vodu. Zažili na vlastní kůži tyto dokonalé Boží vítězství a teď reptají. To je tragédie!
Otočme ale svůj prst na nás samotné. Je to s námi naprosto stejné. Jeden den jsme nadšení, po tom co se nás dotklo kázání o tom, jak Bůh zaopatřuje a o den později si stěžujeme, že nemůžeme dávat peníze do sboru, protože nemáme z čeho vyžít. Jeden den jsme silně povzbuzení tím, že jsme někomu mohli vydat svědectví o Pánu Ježíši Kristu a o tom, jak nás osvobodil od mnohých zlozvyků a další den jsme schopni surově pomluvit spolusestru ve sboru. Jsme stejní jako Izraelci na poušti. Nejsme schopni dělat, co bychom chtěli dělat. My lidé stojíme v nepřátelství k Bohu a zasloužíme trest.
Podívejme se ale ještě na to, jak reptali: „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“ (v.3) Říkají, že bylo lepší být otrokem, než být svobodným. Říkají, že jedli maso i chléb do plnosti. To co se jim teď zdá jako plnost ale nebylo plností, když byli v Egyptě. Po té co zakusili svobodu se stalo, že ve chvíli kdy čelili problému zapomněli na to, že byli nejnižší otroci. Chovají se, jako by si už nic nepamatovali, jako kdyby byli pomatení. Co to říkají za pitomosti. Vždyť oni sní o blahobytu otroctví – jsou to hlupáci.
Přátelé, položme si však ruku na srdce. Nejsme i mi stejní hlupáci a pitomci. Vzpomínám si na jednoho mladého muže, který mi nedávno řekl, že život už není to, co býval za komunismu, že kdysi jsme se měli tak dobře. On si neuvědomoval, že za komunismu neměl svou firmu, neměl možnost svobodného vyznání své víry, atd. Zapomněl na to, že jeho otec za svou víry těžce platil a byl za svou misijní činnost diskriminován. Co se stalo? Jak to, že zapomněl? Jak to, že zapomněli Izraelci? Jak to, že se tento problém objevuje tak často? Lidé jsou bytosti, které, když přecházejí přes složitější období, mají tendenci idealizovat minulost. Přesně toto se stalo onomu muži i Izraelcům. Nevědomě ubrali něco z toho špatného, nevědomě přidali něco pozitivního. Přestože tito Izraelci byli osvobozeni z otroctví a jsou svobodní, neustále bojují s pouty, které nás spojují s minulostí. Pořád jedí jídlo, které si z Egypta přinesli. Často zažíváme to stejné. Ježíš nás osvobodil z otroctví nevíry, ve křtu jsme překročili pomyslné Rudé moře, ale stále bojujeme s pouty, které nás spojují s minulostí. Krmíme se tím, čím jsme se krmili v otroctví, stejně jako Izraelci, kteří si z Egypta nesli své jídlo. Vážený příteli, musíš změnit svůj jídelníček. Nemůžeš se krmit televizními pořady, kterými ses krmil, když jsi byl v otroctví, přestože by to tvoje stará přirozenost chtěla. Nemůžeš si dopřávat alkoholu, jak sis dopřával, když jsi byl v otroctví, přestože by to tvoje stará přirozenost chtěla. Nemůžeš podvádět o okrádat zaměstnavatele, jak jsi to dělal, když jsi byl v otroctví, přestože by to tvoje stará přirozenost chtěla.
Nemůžeš, nemůžeš, nemůžeš …, ale děláš, já dělám. Stále se krmíme tím, čím bychom neměli. Co máme za problém? Jsme otroci hříchu, beznadějní a bezmocní otroci. Ano Izraelité byli blázni a pitomci, ale my jsme také. Byli jsme ošizeni naší hříšnou přirozeností, kterou nedokážeme ovládnout. Reptáme proti Hospodinu, urážíme Boha a zasluhujeme trest.
Přenesme ale svou pozornost z člověka na Boha. Boží slovo nám ukazuje něco neuvěřitelného. Ukazuje, že Bůh milostivě zaopatřuje reptající hříšníky. A Jeho zaopatřování má tři vlastnosti: je nezasloužené, hojné a životodárné.
1. vlastnost: Boží zaopatření reptajících hříšníků je nezasloužené.
Podívejte se znovu na verš 12: „Slyšel jsem reptání Izraelců. Vyhlas jim: „Navečer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem, abyste poznali, že já jsem Hospodin, váš Bůh.““ Máme tady reptající Izraelce, kteří si zaslouží trest, ale místo toho dostávají dary. Jedna ze zásad ve výchově dětí je, že když neposlouchají, tak mají dostat trest a nemají být uklidňovány tím, že jím dáme něco, co mají rády. Takovým postupem jím totiž dáme signál, že když neposlouchají, tak dostanou odměnu. Takže bychom čekali, že Bůh potrestá. Ale Bůh nevychovává děti k poslušnosti, ale bývalé otroky k životě ve svobodě. Chová se k nim jako matka, které vříská několikadenní kojenec. Kojence netrestáme. Naopak. Křičícího kojence matka bere do náruče a přitiskne ho ke svým prsou, aby cítilo, že je blízko matky. Hospodin viděl, že Izraelci ještě nemohou být vychovávání jako děti, to přišlo později. V této situaci je vychovával jako kojence. Utišil je. Dal jim manu.
Přestože si zasloužíme trest, protože jsme hříšníci Bůh nám dává své požehnání. Ne, On nežehná našemu hříchu, ale dává nám milost a další šanci. Na Izraelce měl poslat cizí armádu, kroupy nebo hořící síru. Ale místo toho nezaslouženě sesílá manu. Ano. Ty jsi beznadějný hříšník, ale přesto můžeš chválit Boha protože Boží slovo hlásá, že tě Bůh milostivě zaopatřuje a že to dělá přesto, že si to nezasloužíš. Bůh tě drží ve své náručí, jako matka drží své miminko. On utěšuje, uklidňuje, krmí a dokonce vyměňuje tvé páchnoucí pleny.
2. vlastnost: Boží zaopatření reptajících hříšníků je hojné.
Hospodin nezaopatřil Izraelce pouze nezaslouženě, ale také hojně. V textu čteme: „Když pak nastal večer, přiletěly křepelky a snesly se na tábor. A ráno padala kolem tábora rosa. Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní…nasbírali někdo více, někdo méně. Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval.“ (v. 13-14, 17b-18)
Hospodin daroval hojnost. Nikomu nechybělo. Měli dost na příštích 40 let. Žalm 78:24-25 nám říká: „…jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával.Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti.” Bývalí otroci, kteří se chtěli vrátit do otroctví dostali „chléb mocných“. Hospodin změnil jejich jídelníček. Místo egyptské stravy, kterou si nesli sebou, jim dal nebeské menu. A verš 31 nám taky popisuje, že šlo o stravu nejvyšší jakosti: „chutnal jako medový koláč.“
Řecký historik Herodotus nám říká něco o křepelkách. Podle jeho záznamů bylo sušené křepelčí maso vyhledávaná delikatesa, kterou v době, o které mluvíme, měli na svém stole pouze nejvýznamnější osobnosti Egyptské říše. Byl to kaviár jejich doby.
Bůh dal těmto tvrdohlavým reptajícím bývalým otrokům v hojnosti stravu nejlepší kvality. Vidíme, že Boží milostivé zaopatření reptajících hříšníků je hojné. Ve verši 16 je zaznamenáno: „Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu.“ Měli hojnost.
Bůh nabízí hojnost také tobě. On ti nedává svou hojnost proto, aby tě nechal ve tvém duchovním Egyptě. On udělal více než jen to, že tě spasil a dovedl na poušť. On tě chce i na této poušti požehnat. A chce tě požehnat hojně. Dodává ti hojnost pro tvou každodenní cestu do tvé zaslíbené země stejně tak, jak ji dával Izraelcům až do dne, kdy došli do země kananejské.
3. vlastnost: Boží zaopatření reptajících hříšníků je životodárné.
Proč dal Bůh Izraelcům manu? Aby naplnil jejich potřebu. Hospodin milostivě naplnil jejich fyzické potřeby, aby mohli žít fyzicky. Ale dokonce víc než to. Hospodin milostivě naplnil jejich duchovní potřeby, aby mohli žít duchovně. Nepochopte mne špatně. To, že jedli manu, jím nezajistilo věčný život. Sám Ježíš židům řekl: „Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli.“ (John 6:49) Mana však byla spojena se slovy zaslíbení. Bůh zaslíbil, že důsledek toho, že jim dává manu je, že poznají, že On je „Hospodin, jejich Bůh.“ (v.12). Ještě podrobněji je toto zaslíbení popsáno v 5. Mojžíšově 8:3: „Pokořoval tě [Hospodin]a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.“
Vidíme dva aspekty tohoto zaslíbení. Izraelcům je zaslíbeno, že budou znát Hospodina a že budou živi jeho slovem. Žili fyzicky, pokud jedli manu; žili duchovně, pokud znali Hospodina a krmili se Jeho slovem. A přestože se Izraelci cestou do zaslíbené země dopustili mnohých odporností, tak jak manu, tak Boží slovo, měli vždy v hojnosti.
Co to ale znamená pro nás? Vždyť my nemáme manu. V tomto nebeském pokrmu nám dal Bůh předobraz opravdového nebeského chleba, chleba života. Tento předobraz byl naplněn v Ježíši Kristu. Když jednou Ježíš mluvil o maně, tak prohlásil: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky.“ (Jan 6:51) O chvíli později poukazuje na své tělo a prohlašuje: „Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“
Ježíš je tvou manou. Ježíš, který žil a zemřel kvůli tvých hříchů. Ježíš, který na golgotském kříži zaplatil za tvé reptání. Ježíš, který nám daroval své slovo a svátosti, aby nás jimi mohl krmit.
Ježíš zná tvé fyzické i duchovní potřeby a Jeho zaopatřování je nezasloužené, hojné a životodárné. On zná tvá zklamání, On zná tvé touhy, On zná tvé prohry a On tě milostivě zaopatřuje.
Z Boží milosti můžeš dnes jíst stejnou duchovní manu, jako jedli Izraelité na poušti. Nekrm se podřadnou stravou, která je pro otroky. Krm se Chlebem, který je pro svobodné v Kristu. Syť se Ježíšem a žij věčně.
