Co je o nás slyšet?
Audio záznam naleznete zde.
Co si o nás druzí myslí? To je jedna z otázek, která ovlivňuje naše životy. Chceme žít tak, aby nás ostatní viděli v dobrém světle. A je jistě pravdou, že nás to někdy může vést až k pokryteckému jednání. Na druhou stranu, pokud o nás nikdo nic dobrého nemůže říci, je asi někde problém.
A co si tak asi lidé myslí o našem sboru? Co si o něm myslí lidé tady v Třinci? A co si o něm myslí jiní křesťané? A co si jednou o nás budou myslet další generace? Ne, neříkám to proto, abychom zahájili nějakou reklamní kampaň na zlepšení naší pověsti, ale proto, že toužím, abychom především v Božích očích obstáli. A říkám to také proto, že dnešní text obsahuje hodnocení jednoho sboru. Jde o sbor v Tesalonice. Přečtěme si tedy dnešní text.
„Pavel, Silvanus a Timoteus tesalonické církvi v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj. Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách; před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. Víte, jak jsme si kvůli vám počínali, když jsme byli u vás. A vy jste jednali jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. Tak jste se stali příkladem všem věřícím v Makedonii a v Acháji. Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili. Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.“ (1.Tes. 1:2-10)
Apoštol Pavel na své druhé misijní cestě navštívil Tesaloniku. V té době to bylo hlavní město Makedonie. Bylo to město velké a významné. Dnes je město Thessaloniki druhé největší řecké město. Apoštol Pavel do tohoto města přišel na své druhé misijní cestě a to společně s Timoteem a Silasem neboli Silvánem. Právě ve Skutcích 17, kde je návštěva Tesaloniky popsána, je použito jméno Silas, v našem textu se používá jméno Silvanus. Nicméně jde o stejného muže. Apoštol Pavel se svými kolegy v Tesalonice zůstal 3 týdny a kázal v židovské synagoze. Důsledkem bylo to, že někteří Židé a také velmi mnoho Řeků uvěřilo, že Ježíš je Mesiáš. Zbytek Židů ale vyvolalo tak závažné nepokoje, že Pavel a jeho přátelé museli prchnout do Beroje. To vše bylo nejpravděpodobněji v roce 49. Tak vznikl v Tesalonice sbor. Asi o dva roky později jim Pavel s přáteli píše dopis, z kterého jsme si dnes přečetli první část. Co jste v té části slyšeli vy? Já jsem slyšel nadšení z toho, jak se bratřím a sestrám v Tesalonice daří. Pavel píše, že tesaloničtí přijali s radostí Boží slovo uprostřed tísně a má určitě na mysli to běsnění Židů. Boží slovo bylo tak vzácné, že nedbali problémů a pronásledování. Stali se příkladem okolním sborům v Makedonii a v Acháji. A sami se stali šiřiteli Božího slova v tomto regionu a to tak, že v celém regionu se ví o jejich víře. To znamená, že dva roky po vzniku sboru už je celý region zaplaven těmi, kdo Boží slovo nesli do okolí. Dva roky po vzniku sboru se v okolí mluví o víře tohoto sboru. Lidé si vyprávějí svědectví, jak se tesaloničtí obrátili od model k Ježíši, jehož příchod očekávají. Je to prostě nádherná pochvala. A my se dnes můžeme ptát, co se říká o nás? Co se říká o našem sboru – ne po roce ale po mnoha desítkách let. Jak o našem sboru mluví věřící v regionu? Jak o něm mluví nevěřící? To je důležitá otázka.
Ale tuto otázku nebudeme úplně řešit. Chci si položit otázku, jaké hodnoty byly v tom sboru, že se stal tak úspěšným misijním sborem? Myslím, že je Pavel zmiňuje hned na začátku. On říká, že u nich viděl činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději. Zamysleme se nad těmito hodnotami.
1. hodnota: Činná víra
Apoštol Pavel u tesalonických vidí činnou víru. Vidět u člověka víru, znamená vidět člověka, který důvěřuje Bohu, vidět člověka, který spoléhá na Boha. A když ta víra je činná, tak to znamená, že život člověka je charakteristický činy, které z této víry vycházejí. O jaké činy jde? Ta víra se projevila tím, že tesaloničtí zavrhli to, co stojí proti Bohu. Tesaloničtí se vzdali model, protože věděli, že jejich víra tento čin vyžaduje. Věděli, že nejde důvěřovat Bohu a při tom ještě trochu spoléhat na jiná božstva. To působí činná víra. Činná víra se zbavuje model.
Bratři a sestry, potřebujeme si dnes položit otázku, zda opravdu Bohu důvěřujeme, zda na Něj v našem životě spoléháme. Činná víra se mimo jiné projevuje tím, že se aktivně zbavujeme všeho, co nás může odvádět od plného spolehnutí se na Boha. Martin Luther ve velkém katechismu říká: „Nač zavěsíš tvé srdce a na co se spolehneš, to je vlastně tvůj bůh.“ A činná víra znamená, že se ujišťují o tom, že mé srdce je zavěšeno na Hospodinu a ne na něčem jiném.
Vlastně tady jde o samotnou podstatu prvního přikázání. Dovolte ještě jeden citát od Luthera. Luter vysvětluje, co nám Bůh říká prvním přikázáním: „Hleď a dbej na to, abys měl jen mne za svého Boha a nehledal tedy žádného jiného. To znamená: jestliže se ti nedostává čeho dobrého, obrať se na mne a hledej to u mě; máš-li neštěstí, zakoušíš-li nouzi, utíkej se ke mně a mě se přidržuj. Já ti chce dát všeho dostatek a pomáhat ti v každé nouzi. Jen nezavěšuj své srdce na nikoho jiného a nespočívej v nikom jiném.“
Bratři a sestry, myslím, že to je to první, jak se pozná činná víra. Činná víra se ptá, zda jsme zavěšeni pouze na Krista. Činná víra odstraňuje všechny ostatní modly a činí Krista centrem našeho života. A tak tou první dnešní otázkou je, zda nejsme náhodou zavěšeni i na něco či někoho jiného. Samozřejmě, chceme mít dobré vztahy s lidmi a můžeme u nich hledat pomoc. Samozřejmě v nemoci je dobré vyhledat lékaře či ve finančních problémech nějakého finančního poradce. Otázkou je, zda nad tím vším vidíme svrchovanou ruku Boží. Otázkou je, zda se svými problémy a bolestmi utíkáme nejprve k Hospodinu. Činná víra ničí modly a vyvyšuje Krista.
2. hodnota: Usilovná láska
Ta druhá hodnota, kterou tady apoštol Pavel zmiňuje, je usilovná láska. A jelikož jde o sbor, tak má apoštol Pavel na mysli jistě lásku ve sboru, ale také lásku k bližnímu. Někdy máme pocit, že láska je něco, co musí přijít samo. Možná si myslíme, že to je něco, co musíme někde začít cítit. Ale není a nemůže to být tak. Člověk nemůže být ve sboru a čekat, až začne mít rád ostatní spolusborovníky. Člověk nemůže sedět doma a čekat, až začne mít rád členy rodiny či sousedy. Láska není pasivní čekání na nějakou emoci. Láska je rozhodnutí k činu. A to rozhodnutí někdy emocemi doprovázeno je, jindy není.
A apoštol Pavel říká, že u tesalonických viděl takovou lásku, co víc, viděl usilovnou lásku. Proto byl ten sbor tak misijně požehnaný. Usilovná láska je láska, která vynakládá úsilí. Když se nad tím trochu zamyslíme, tak to je docela zřejmé a jasné.
Když rodiče usilovně milují své dítě, tak budou vynakládat úsilí, aby dítě dobře krmili, aby jej chránili, aby ho učili a vzdělávali. Rodiče, kteří milují, budou vynakládat velké úsilí. Manželé či snoubenci, kteří se mají rádi, budou také vynakládat velké úsilí, aby se jejich partner cítil ve vztahu dobře, šťastně a aby věděl, že je milován. Někdo by mohl říct: pokud se ti manželé mají opravdu rádi, tak to půjde samo. Ano, v některých oblastech to může jít skoro samo, ale v dalších je opravdu vynaložit úsilí, aby ta naše láska nebyla teorie, ale požehnaný životní styl.
Když se rozhodnu být poslušný Pánu Bohu a milovat své bratry či bližní, tak to také vyžaduje úsilí. Ano, možná to někdy půjde skoro samo. Ale často bude třeba našeho úsilí. Bude třeba úsilí, abychom se vzepřeli našemu pohodlí a něco pro druhé udělali. Mohou to být drobnosti. Možná je třeba za někým zajít a prohodit pár slov. Možná pro druhého něco udělat. Možná to bude jednorázový čin lásky. Možná to bude dlouhodobá služba.
Apoštol Jan říká, že Kristus nás naučil, co je láska. Jan napsal: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že On za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.“ (1.Jan 3:16-18)
Bratři a sestry, milujeme činem? Je ta naše láska usilovná? Projevuje se ta naše láska tím, že děláme pro bližního něco, co bychom jako nevěřící nedělali? Nebo nás dokonce nevěřící zahanbují? Všimli by si lidé rozdílu, kdybychom o tuto usilovnou lásku přišli? Nebo by si ani rozdílu nevšimli? To jsou otázky, které kladu především sobě, ale vlastně každému z nás. Ty otázky nekladu proto, abych nás zahanbil nebo vyvedl z míry. Kladu je z jediného prostého důvodu. Mým cílem je, abych já usiloval milovat. Mým cílem je, abychom my všichni usilovně milovali. A to ne proto, aby si jiné křesťané řekli, že v Třinci usilovně milujeme. Ale toužím po tom proto, aby si nás Bůh mohl více používat k získávání dalších pro Krista.
3. hodnota: Vytrvalá naděje
Ta třetí hodnota, o které tady apoštol Pavel hovoří, je naděje a on říká, že to byla vytrvalá naděje. A tady připomínám, že apoštol Pavel jím píše teprve asi dva roky od vzniku sboru a už hovoří o vytrvalosti. Co je to vytrvalá naděje?
Vytrvalá naděje není, že máte vytrvale podávat sportku a mít naději, že vyhrajete. Vytrvalá naděje není ani to, že jako nezaměstnaný člověk budete sedět doma u televize a vytrvale věřit, že bude líp. Vytrvalost je spojena s aktivitou. Máme vytrvalostní běh. Ale těžko si představíme vytrvalého spáče či to, že někdo vytrvale sedí. Vytrvalost je aktivní. A v čem byli vytrvalí tesaloničtí? Jediný náznak, který nám dává Pavel, je ten, že oni uprostřed pronásledování vytrvale očekávali na druhý příchod Ježíše Krista. Čteme, že „očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.“ (v.10)
A opět to připomenu. Vytrvalé čekání není pasivita. Těžko si lze představit, že tito lidé seděli někde schovaní v modlitebně, zpívali a čekali na Ježíše. To jejich očekávání bylo v aktivním životě pro Ježíše a pro Jeho království. A ten život byl obrovským svědectví a mnozí si o tom povídali. Oni očekávali Boží jednání a v poslušnosti žili to, k čemu je Bůh povolával. A toto je velká výzva i pro nás. My máme v poslušnosti udělat pro Boží království, co můžeme, co je třeba, a potom máme vytrvale očekávat, že Pán Bůh dá tolik ovoce, kolik uzná za vhodné.
Na světě bylo vždy mnoho těch, kdo pochybovali a ztratili vytrvalost i naději. A je tady také dost těch, kdo chtějí křesťany o vytrvalost připravit. Apoštol Petr píše: „Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.““ (2.Petr 3:3-4)
Apoštol Petr potom vysvětluje: „Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem.“ (2.Petr 3:8-12)
Bratři a sestry, jsme povoláni k tomu, abychom žili svatě a zbožně. Dnes nám zrcadlo Božího slova ukázalo, že potřebujeme více činné víry, více usilovné lásky a více vytrvalé naděje. Vyznejme Pánu naše slabosti a poprosme Ho o tyto dary. Prosme, abychom se nespokojili s tím, jak žijeme a toužili být i nadále proměňováni. On nás touží proměňovat ke svému obrazu.
