Michal Klus - Je psáno...

Kdybyste se zeptali lidí na to, kdo jsou křesťané, tak by odpověď záležela na tom, kde se nacházíte a koho daná osoba zná.

U nás byste možná slyšeli, že to jsou lidé se zastaralými názory, kteří ve víře nacházejí berličku, aby unesli život. V některých islámských zemích byste slyšeli, že to jsou ti, kteří holdují sexu a alkoholu a rozvracejí tradiční rodinu. Ale možná byste narazili i na pozitivní komentáře hovořící o těch, kdo pomáhají ohroženým nebo rozvíjejí školství.

Dneska nebudeme hovořit o tom, jak si udělat dobré jméno, ale podíváme se na text, který hovoří o tom, kdo jsou křesťané a co je o nich pravdou. Z dnešního textu se podíváme se na 4 tvrzení o křesťanech. Ale nejprve si přečtěme ten text, ze kterého budeme vycházet.

Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě. Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme. V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. (1.Jan 5,1-4)

Pojďme se tedy podívat na 4 tvrzení o křesťanech, která zde zapsal apoštol Jan.

1. tvrzení: Kdo věří Ježíši, je dítě Boží

Kdo je podle Jana křesťanem? Přečtěme si tu první větu našeho textu: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha.“ (v.1)

Jan nám tedy píše, že být křesťanem znamená věřit, že Ježíš je Kristus. Být křesťanem znamená být zrozen z Boha.

Co má Jan na mysli, když hovoří o víře, že Ježíš je Kristus? Kristus samozřejmě není Ježíšovo příjmení. Kristus je titul. Kristus to je řecké slůvko, které je totožné s hebrejským slovem Mesiáš. Doslovný význam těchto slov je „pomazaný“ a byl to titul, kterým židé označovali Božího zachránce a krále Izraele.

Jan tedy píše, že křesťanem je ten, kdo věří, že Ježíš je Boží zachránce. A nejde pouze o nějaké intelektuální přesvědčení. Jde o životní styl, který vírou vidí Ježíše jako Krista, jako Mesiáše, jako Záchrance. Vidím Ježíše jako toho, kdo byl poslán od Boha, aby zemřel za můj hřích a takto mne navěky zachránil.

Jan tvrdí, že kdo takto věří Ježíši, je zrozen z Boha, tady je Božím dítětem.

7. července 2010 se nigerijským rodičům Benovi a Angele Ihegboro žijícím v Londýně narodilo jejich třetí dítě, dcerka. Šokem bylo to, že se těmto Nigerijcům tmavé pleti narodilo úplně bělošské dítě. Říkají, že nikdy v minulosti bílého předka neměli a že si vždy byli věrni. Co se opravdu stalo? Nevím. Ale žijeme v době, kdy nám genetika odpovídá na mnoho otázek. Když si někdo není jistý, kdo je jeho otec, dá se udělat genetický test otcovství.

Jan nám tady říká, že ten, kdo se narodil z nebeského Otce, kdo je Božím dítětem ten věří Ježíši Kristu. A tak pokud věříme Ježíši, pokud žijeme pro Něj, pak můžeme mít jistotu otcovství, můžeme mít jistotu, že sám Bůh nám dal nově se narodit a že On je našim Otcem. Člověk sám o sobě věřit nemůže. Věřit můžeme jen tehdy, pokud nám Bůh Otec dá to vnitřní znovuzrození. S ním přichází dar víry. Tohle nám chce Jan připomenout.

2. tvrzení: Kdo miluje Boha, miluje i Jeho děti

Jan nám v našem textu napsal další charakteristiku křesťana: „Kdo má rád otce, má rád i jeho dítě. Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha“ (v.1-2) Nejprve jsme si řekli, že Pán Bůh nás znovuzrodil a díky tomu Mu věříme. A dále tady čteme, že pokud milujeme Pána Boha, svého Otce, tak určitě budeme milovat Jeho děti. Kdo je Božím dítětem? To jsme si řekli. Každý, kdo věří Ježíši. Takže pokud já věřím Ježíši, tak ti ostatní, kdo Mu věří, jsou mí bratři a sestry. A proto se v křesťanských kruzích oslovujeme jako bratři a sestry.

Jan nám tady připomíná, že nejde dohromady to, že milujeme Pána Boha a zároveň nemilujeme své bratry a sestry ve víře. To se vzájemně vylučuje. Kdo miluje Otce, miluje i Jeho děti, své bratry a sestry.

Co znamená milovat své bratry a sestry? Jak to mám zvládnout, když jich je tolik? Vždyť kolik nás je ve sboru! Kolik v okolních sborech! Kolik bratrů a sester máme mezi Ukrajinci nebo třeba Tanzanci? Vždyť máme co dělat, abychom milovali členy své rodiny!

Myslím, že když Jan psal tyto řádky, tak neměl nezbytně na mysli, co všechno pro sebe máme udělat, ale to, abychom neměli nepřátelské nebo lhostejné vztahy. Jde mu o to, abychom v druhém vždy viděli, že toto je syn či dcera našeho nebeského Otce. A jako k synu či dceři nebeského Otce se k nim máme chovat.

To tedy znamená, že pokud je v našem srdci nenávist vůči někomu, kdo je našim duchovním bratrem či sestrou, tak je něco špatně v našem vztahu k Pánu Bohu. Jan to říkal v předchozí kapitole ještě důrazněji. Zapsal: „Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ (1Jan 4, 20)

Milí přátelé, pokud tady dnes sedíte a máte nevyřešené vztahy s dalšími křesťany, tak vás na základě tohoto slova prosím, abyste z toho činili pokání a udělali vše proto, abyste to napravili. Jan říká, že nemůžeme být děti Boží a přitom nenávidět svého bratra či sestru. Tento hřích nás může úplně zničit a zároveň může úplně zničit sbor či církev.

3. tvrzení: Kdo miluje Boha, zachovává přikázání

Jan pokračuje a teď už nemluví pouze o lásce k bratřím a sestrám, ale mnohem šířeji říká: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká.“ (v.3)

Jan tedy říká, že pokud milujeme, pak posloucháme. Ve vztahu dítěte k rodiči se láska projevuje především poslušností. A jak nám připomíná, že ve vztahu Božích dětí ke svému Otci je to stejně. Pokud Pána Boha milujeme, tak Ho toužíme poslouchat. Toužíme Ho poslouchat proto, že Mu natolik věříme a natolik si Ho vážíme.

Kdybych se vás teď zeptal, zda toužíte poslouchat Pána Boha, tak by mi naprostá většina řekla, že ano. Někdy chceme poslechnout, ale pak nějakou situaci úplně nezvládneme. Vzpomínám si, jak jsem se jednou našeho Bena, když byl ještě velmi malý, zeptal, proč mne neposlechl a nevypl počítač, když dohrál tu jednu hru, ale místo toho hrál další. Řekl mi: Tati já jsem tě chtěl poslechnout, ale to nešlo. Přesně tak to někdy zažíváme, chceme Pána Boha poslechnout, ale v daný moment to nějak nejde, nějak to nedokážeme, selžeme. Co s tím? Bible říká, že na to máme reagovat pokání a hledáním cest, jak posilovat lásku k Pánu Bohu. A láska se posiluje blízkosti. A blízkost s Pánem Bohem se buduje skrze komunikaci – tedy modlitbu a naslouchání Božímu slovu. Takže naše selhání je vždy pozvánkou k přiblížení se k Pánu.

Ale Jan dodává ještě dovětek. „A jeho přikázání nejsou těžká.“ (v.3) Máte pocit, že Boží přikázání jsou těžká? Jak to Jan myslí? Vždyť víme, že nikdo z nás nedokáže naplnit dokonale všechna přikázání. Takže pro nás lidi jsou až moc těžká. Myslím, že Jan má na mysli něco jiného. Možná by se to vyjádření dalo přeložit slovem tíživá. Prostě Jan říká, že pro toho, kdo miluje Ježíše, nejsou Jeho přikázání břemenem, ale něčím, co chce dělat, protože věří Ježíši. Takový člověk ví, že velikost Boží lásky není závislá na tom, jaký výkon v Božích očích podávám. A tak Ho poslouchám ve svobodě a ne ve strachu ze selhání.

Pokud má někdo pocit, že jako křesťan je v mnohém omezený, protože musí chodit do kostela, nesmí být nevěrný manželce, nesmí se opíjet a podobně, tak nezná Pána Boha a žije v otroctví, které nemá s křesťanstvím nic společného. Pokud miluji Ježíše, tak toužím žít, jak On mi radí, protože vím, že je to pro mě dobré. Ano, někdy selhávám, někdy to nezvládám, ale toužím v tom pokračovat, protože Mu věřím. A v tomto smyslu nejsou Jeho přikázaní břemenem, ale GPSkou, která mi ukazuje, jak nejlépe projet životem.

4. tvrzení: Kdo věří Bohu, vítězí nad světem

Poslední tvrzení zní velice silně. „Kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (v.4)

Opravdu vítězíme nad světem? Jak si to máme představit? Co má Jan na mysli, když říká, že ten, kdo věří, přemáhá svět?

Ve skutečnosti jsou jen dvě možnosti. Buď v našem životě vítězí svět a Ježíš prohrává nebo v našem životě vítězí Ježíš a svět prohrává. Nic jiného neexistuje. A když mluvíme o světě, tak myslíme životní styl bez Pána Boha.

Když někdo žije bez Pána Boha, tak se stále více a více utvrzuje v tom, že Pána Boha nepotřebuje. Svět vítězí. Když někdo žije vírou v Něj, tak ten svět stále více prohrává a projevuje se to tím, že nás ten bezbožný způsob života stále méně oslovuje a láká. Svět prohrává tím, že vidíme světské radosti jako nenaplňující. Život v důvěře v Pána se nám stává radostí a pokojem. Život v důvěře v Pána nás naprosto naplňuje, takže nám přijde absurdní, že bychom se toho vzdali. A to je projev křesťanské víry.

Včera jsme měli pohřeb mé kmotry. A její syn mi po skončení řekl, že si nedokáže přestavit poslední rozloučení bez naděje vzkříšení a věčného života. Vždyť je to úplná prázdnota. Ano, někdy podléháme lákadlům tohoto světa. Čiňme z toho pokání a utíkejme k Ježíši. Život prožitý s Ním je obrovským vítezstvím.

Bratři a sestry, Jan tady Ježíšovým následovníkům jasně ukazuje, že když tu svoji víru, kterou jsme dostali díky novému narození, opravdu žijeme, tak se to projeví ve vztazích k lidem i ve vztazích k Pánu Bohu a k tomuto světu. Čím více Mu věříme a milujeme Jej, tím spokojenější život v Něm prožíváme. A to je úžasné zaslíbení. Držme se Ho vírou a budeme žasnout nad tím, jaký dopad to má na naše životy.