Do tvých rukou odevzdávám svého ducha
Celé postní období jsme v nedělních zamyšleních rozvažovali slova Pána Ježíše z kříže. Minulou neděli jsme hovořili o možná nejzásadnějších slovech. Ježíš řekl: Dokonáno jest. Jeho smrt za naše hříchy byla Jeho zásadním posláním. On obstál a dotáhl tuto svoji misi až do konce. Evangelista Lukáš zaznamenal ještě jednu větu, kterou Ježíš řekl. A nad tou chceme dnes uvažovat. Jsou to pravděpodobně poslední zaznamenána slova Ježíše z kříže:
A Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." Po těch slovech skonal. (Lukáš 23, 46)
To poslední, co tedy Ježíš řekl, bylo vyznání či modlitba, ve které dává svého ducha do Božích rukou. Potom umírá. Ježíš předává kontrolu nad tím, co přijde, do Božích rukou. V této Jeho jediné kratičké větě se skrývají tři zásadní hluboké pravdy, které jsou viditelné i na mnohých jiných místech Bible, ale tady je vidíme všechny tři najednou a chceme si je připomenout. Vidíme tady, že člověk má ducha, který je věčný a který smrtí není zničen. Vidíme také, že je tady Bůh, tedy někdo, kdo má o nás zájem. A nakonec vidíme, že my svého ducha, to, co nás činí lidmi, můžeme dát do Božích rukou. Pojďme o tom společně přemýšlet.
1. pravda: Lidský duch není smrtí zničen
V tom našem verši Ježíš řekl: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Ježíš věří, že lidský duch nepomíjí, ale přechází po smrti z pozemskosti na věčnost. A to je nesmírně důležitá informace pro náš život. Co by mi pomohlo, že za mne Ježíš zemřel, kdyby smrt byla naprostým koncem. Ano, možná by mi to trochu pomohlo projít tímto životem, ale moc ne. Žili bychom s hrůzou z toho, že přijde konec, nicota. A přestože je naše společnost veskrz bezbožná, tak stejně je v lidech kolem nás někde zakódována ta naděje a nechceme si připustit tu nicotu.
Na pohřbech lidí, kteří nevěří v posmrtný život, slýcháváme fráze o odchodu na druhý břeh, o odchodu do neznáma. Nikdy jsem na pohřbu neslyšel, že to je absolutní konec – už nic více není. Naopak, mluví se o odchodu. Je to v nás zakódováno. Přestože to svým životem mnozí popírají, tak když jde do tuhého, tak chtějí doufat, že tam někde ještě něco je.
Ježíš dává svého ducha do Božích rukou. Co to dává do Božích rukou? Co je náš duch? Ne, není to pouze nějaká dušička, kterou má pohádkový vodník někde ve džbánku. Náš duch, to je naše podstata. To je naše vědomé bytí. To jsme my. Tělo je jen naše skořápka – stárnoucí, měnící se, nedokonalá, umírající. Ale my jsme více než tělo, než materiál. Ježíš dává sebe sama do Božích rukou. A slovo duch má ukázat, že jde o víc než o naše materiální tělo.
Tělo umírá. Ježíš umřel. My umřeme. Ale ducha, Ježíš dává do rukou Božích. I náš život, i naše věčnost může být v Božích rukou, v Boží přítomnosti.
Pokud naši věčnost strávíme v Boží přítomnosti, tak budeme tam, kde už není žádné zlo a nic co z něj vyplývá. Teď žijeme ve světě, kde zažíváme zlo i dobro. V každém z nás je i to zlo i dobro. Ale v Boží dokonalé přítomnosti, už nic zlého nebude. Tam budeme zažívat tak úžasné věci, o jakých se nám na zemi ani nezdálo. Budeme šťastnější, než jsou tady na zemi ti, co zažívají ten nejkrásnější a nejromantičtější vztah. Budeme šťastnější, než jsou tady na zemi ti, co mají tolik peněz, že si mohou dopřát vše, co chtějí. Budeme šťastnější, než jsou tady na zemi ti, co nacházejí úžasné uspokojení ve své práci a ve svém postavení. Budeme šťastnější, než jsou tady na zemi ti, co si dopřávají to nejkvalitnější jídlo, nejlepší relaxace a odpočinek, výborný sex či cokoli jiného. Nebudeme zažívat bolesti, trápení, ztráty, obavy či strachy.
Náš duch nebude jen nějaký obláček nebo energie. My budeme zažívat skutečné dokonalé lidství, jako ho zažívali Adam s Evou v ráji před tím, než se dopustili hříchu. Bible dokonce hovoří, že dostaneme nové tělo. Bude naprosto jiné, než to, co máme teď. Bude dokonalé. Tohle připravil Bůh pro každého člověka. Náš duch je totiž nesmrtelný.
2. pravda: Existuje osobní milující Bůh
Ježíš v té své poslední větě říká, že dává svůj život do Božích rukou. To znamená, že Bůh není pouze někdo neosobní. To znamená, že Bůh není jen pouhá energie, někdo v koho věříme prostě proto, že nám to dělá dobře. To znamená, že Bůh je živý a že je schopný přijmout náš život. To znamená, že Bůh má o člověka zájem.
Věříte v Boha, který je stvořitelem všeho a který má zájem právě o vás? Věříte v Boha, který má zájem přijmout vašeho ducha, váš život? To je nesmírně důležitá otázka Velikonoc. Věříte v osobního Boha, který je Vašim Bohem, kterému rádi dáváte to, co máte?
Je zde totiž obrovský rozdíl v tom, jak jde k Bohu přistupovat. Je zde obrovský rozdíl v tom, zda přicházím pouze k Bohu, nebo ke svému Bohu. Je to srovnatelné s tím, když někdo mluví o dítěti a o svém dítěti. Když je to dítě mé, pak je tady naprosto jiný vztah než když je to pouze nějaké dítě. Jedněm našim přátelům zemřelo při porodu děťátko. Moc mne to bolelo, bylo mi to líto. Ale určitě jsem ani zdaleka neprožíval to, co oni. Je to úplně jiná kvalita vztahu.
Podobné je to ve vztahu k Pánu Bohu. Potřebujeme s Ním mít úzký a osobní vztah. Nestačí, když je jen nějakým Bohem. On chce být Otcem. On chce, abychom Ho měli jako blízkého a milujícího Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu. Právě osoba Ježíše Krista je tak klíčová. On se stal naším Zachráncem. On nám nabízí odpuštění. Na posledním soudu budeme stát před Ježíšem a každý se před ním skloní. A právě náš vztah k Pánu Ježíši je výborným měřítkem opravdovosti naší víry. Zkuste si v duchu říci následující slova: Ježíš Kristus je Pánem mého života, pro Něj chci žít, Jím se chci nechat vést. Vím, že mne miluje i já Ho toužím milovat a následovat.
Je to vaše vyznání? Rezonuje to s vašimi touhami? Nebo pro vás toto vyznání není úplně komfortní? Pokud vám tato věta dělá problém, tak je velmi pravděpodobné, že sice možná věříte v Boha, ale On není vašim osobním Bohem, nemáte s ním ten úzký vztah. Je to podobné, jako to bylo s tím dítětem.
Bůh však chce být vaším osobním Bohem. Stojíte o to?
Ježíš ve svém Otci měl toho, komu byl schopen svěřit svého ducha. Absolutně Mu důvěřoval. Dokonale Ho znal. Svěřil Mu vše, co Mu zbývalo, svůj život, svého Ducha, své bytí.
3. pravda: Můžeme vydat svého ducha Bohu
Do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Tato věta také ukazuje, že my lidé neovládáme po smrti cestu našeho ducha, našeho bytí. Bůh může vzít našeho ducha a vzít ho k sobě.
Nicméně kdyby nebylo velkého pátku, tak by to nešlo. My jsme totiž lidé, ve kterých je kromě dobra i zlo. A žádné zlo k Pánu Bohu nemůže přijít. Ale velký pátek vše změnil. Pán Ježíš Kristu na tom kříži umírá, za to moje zlo. Umírá za to vaše zlo. Umírá, protože spravedlnost vyžaduje, aby zlo bylo zničeno. My jsme měli být zničeni. Ale On se nechal zničit místo nás.
A pokud v tomto Ježíši vírou vidíte svého Zachránce, pak váš duch může k Bohu. On toho našeho ducha jednou vezme a přijme a dá nám to, po čem jsme vždycky toužili. Dá nám dokonalý pokoj, dokonalou radost, dokonalé štěstí, dokonalou lásku. To se stane, když On převezme našeho ducha.
Na druhou stranu Ježíš řekl, že bude spousta těch, kdo si vždy mysleli, že jsou věřící a kteří nedopadnou dobře. Poslouchejte, co Ježíše předpověděl, že řekne těm, kteří Ho nemají jako toho osobního blízkého Boha. Ježíš o takových lidech řekl: „Začnete tlouct na dveře a volat: 'Pane, otevři nám', tu Bůh vám odpoví: 'Neznám vás, odkud jste!'.“ (Lukáš 13, 25) To je hrozná tragédie. A proto potřebujeme víc než věřit, že Bůh existuje. V to věří i ďábel. Ježíš nás volá, abychom v Něm našli svého Boha, toho, kterého známe, kterého milujeme, kterému věříme, v kterém jsme našli svého Zachránce.
Do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Tak jak to řekl Ježíš, tak to dnes můžeme říct Bohu my. Skrze vydání našeho života, našeho ducha Bohu, můžeme mít ten blízký vztah. Nemusíme čekat, co víc, není dobré čekat až na den, kdy budeme umírat. I Ježíšův duch dávno patřil Pánu Bohu. Jeho slova ve chvíli smrti jsou jen potvrzení celého Jeho života. On žil, jako ten, který dává svého Ducha Bohu. I my potřebujeme vydat svého ducha Bohu, pak bude naším osobním Bohem. Jak? Dovolte, že znovu použiji verš, který opakuji často. „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Římanům 10, 9)
Svého ducha můžeme vydat Bohu tak, že Mu řekne, že Ho toužíme přijmout jako Pána našeho života. Že Ho toužíme poslouchat, že se Mu chceme podřídit. A to proto, že v Něm vidíme milujícího a osobního Boha. A to druhé je, že máme věřit, v to co se stalo o těch prvních velikonocích. Máme věřit, že Ježíš Kristus svou smrtí zaplatil za můj hřích a že byl také vzkříšen. Vydat svého ducha Bohu znamená vírou udělat rozhodnutí. Rozhodnutí podřídit se milujícímu Bohu. Rozhodnutí Bohem darovanou vírou přijmout fakt, že za můj hřích zemřel Ježíš na kříži. Už jsi toto rozhodnutí udělal? Už jsi dal svého ducha Bohu? Pokud ano, tak On je tím tvým milujícím osobním Bohem.
Ten, kdo dal svůj život Bohu, tak jednou u nebeské brány od Něj uslyší, že ho Bůh zná a že přijímá jeho ducha. Ale ve skutečnosti to uslyšíte vírou mnohem dříve. Slyšíte to dnes? Každému, kdo dává svého ducha Hospodinu, každému On říká: Vítej u Mne. Teď už budu vždycky s tebou. To je poselství z kříže. To je poselství posledních Ježíšových slov. Pane, i já do Tvých rukou, odevzdávám svého ducha.
