Duch za volantem
Na počátku bohoslužby jsme dnes četli Ježíšovo podobenství o nečistém duchu. A Ježíš ukazoval na to, že my vždycky někomu musíme sloužit. Naše svoboda není absolutní. Absolutně svobodný je pouze Pán Bůh. My jsme stvořené bytosti. A pokud jsme osvobození od nějakého typu otroctví, tak musíme někomu patřit. To místo nemůže zůstat prázdné. Byli jsme stvořeni k tomu, abychom patřili svému tvůrci – Pánu Bohu. To je jediný stav, který nás činí šťastným. Stav, kdy v nás vládne Boží Duch. A právě o tom je další pasáž z listu Galatským, nad kterou budeme dnes přemýšlet.
Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.
Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem. Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.
Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému. (Galatským 5, 16-25)
Z této pasáže je zřejmé, že svoboda není pouze o osvobození od důsledků naší minulosti. Svoboda se musí žít každý den. A jediný způsob jak žít ve svobodě je ten, že dáme Ducha svatého za volant našeho života. Boží Duch to musí řídit. Apoštol Pavel nám dále ukazuje, že jsou vlastně dva možní vůdcové a ukazuje nám dvojí produkty jejich vedení. A tím nás staví před výzvu, abychom si dobře vyvolili svého řidiče. Pojďme se nejprve podívat na ty dva možné vůdce.
1. Dva možní vůdcové
Přečtěme si začátek naší pasáže, protože tam nám je Pavel představuje a hned tam také vidíme, komu Pavel fandí: „Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem.“ (v.16-18)
Tedy, jasně zde vidíme, že buď nás vede Boží Duch, nebo nás vede lidská přirozenost. To spojení lidská přirozenost je jakýmsi výkladem, v originále bychom našli slovo „tělo“. Překladatelé ekumenické Bible se rozhodli použít termín „lidský přirozenost“ proto, aby bylo jasné, že problém není v tom našem těle z masa a kostí, ale právě v naší lidské přirozenosti, která je tím termínem myšlena. V minulosti (a asi i dnes) totiž byly různé učení, které říkaly, že to vnitřní, duchovní je dobré a všechno to tělesné ve smyslu fyzického je zkažené hříšné. Tím pádem byly za hříšné prohlášeny i všechny slasti spojené s tělem – dobrým jídlem počínaje a sexem konče. Ale Bible říká, že cokoli děláme, můžeme dělat buď v souladu s Boží vůlí a pak je to požehnané nebo v rozporu s Boží vůli a pak je to hříšné.
Ale zpět k našemu textu. Za volantem tedy máme buď Božího Ducha, nebo lidskou přirozenost. Jeden z těch dvou nás vždy povede. Co se o těch dvou vůdcích dovídáme? Dovídáme se, že jsou to úplné opaky. „Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad.“ (v.17) Ty dva nikdy neusmíříte. Když jeden pojede doprava, druhý pojede vždy doleva. Když jeden pojede dopředu, druhý pojede vždy dozadu. Ty dva nikdy nepřemluvíte, aby spolupracovali. Oni nikdy nezmění názor. Vždy půjdou proti sobě. A proto nejde jen trochu kultivovat lidskou přirozenost. Vy jí musíte odmítnout, pokud chcete být vedení Božím Duchem.
Co dalšího se dovídáme? „Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.“ (v.16) Ten text začíná příkazem, abychom žili z moci Božího Ducha. Doslovně to říká, že máme chodit v Duchu. K tomu se ještě nakonec vrátíme. Ale tady se dovídáme, že i když chodíme v Duchu, tak tady pořád je ta lidská přirozenost a ona nás táhne jinde. A to je moc důležité, abychom si to uvědomili.
Křesťan není ten, kdo nemá touhy lidské přirozenosti. Křesťan je ten, kdo proti těmto touhám moci Ducha svatého bojuje. A tak zažíváme ty boje. A často jsme z toho skleslí, že zase přišlo to či ono pokušení, že zase jsme nezvládli to či ono. A těšíme se do nebe, kde už s tím bude konec.
Je to tak, lidská přirozenost nás táhne. Minulý týden jsem se až zděsil, jaké myšlenky mi přišly na mysl. Úplně jsem byl nahněvaný. Jak mne, jako křesťana vůbec může něco takového napadnout. Nechci ty věci zažívat a prosím Ducha svatého, aby proti tomu bojoval.
Na druhé straně, když zažíváme tyto bitvy, tak to není úplně špatně. Úplně špatně je na tom ten, kdo ty zápasy už neprožívá a v poklidu a bez výčitek se dopouští všeho, k čemu ho vede jeho přirozenost. Bitvy znamenají, že Boží Duch jedná. Absence těchto zápasů znamená, že ten Duch už je velmi ubit nebo už tam ani není. Kéž by měl Boží Duch poslední slovo.
Takže, jsou tady dva vůdcové, kteří vedou zápas o vládu nad námi. Je to zápas mezi Duchem Božím a naší přirozenosti.
2. Dva druhy produktů
Apoštol Pavel nám dále ukazuje, že tito zájemci o vládu nad námi produkují dva různé produkty.
Nejdříve zde máme popis skutků těla, skutků lidské přirozenosti: „Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.“ (v.19-21)
Bible nás tedy učí, že pokud dáme prostor tělu, čili lidské přirozenosti, tak toto jsou produkty, které budeme sklízet. Možná jen doplním, že v tomto seznamu je vášeň, která se v jiných překladech překládá jako hněv nebo výbuch hněvu.
A všimněte si také, že položky tohoto seznamu často nejsou jasně definovatelné. Vezměme si hned to první. Co je necudnost? Když byly ženě před několika desítkami let vidět kolena, bylo to považováno za necudné. Dnes je tomu jinak. Jinými slovy, u každého ze zmíněných skutků by šlo debatovat, zda už to je nebo není špatné. Vezměte si cokoli. Hádky. Někdo řekne, že to byla jen výměna názorů. Žárlivost. Někdo řekne, že to byla zdravá žárlivost. Závist. Někdo řekne, že to byla zdravá soutěživost. Opilství. Někdo řekne, že jedna promile se ještě nepočítá. Jinými slovy, člověk může mít vše toto v životě a stále si myslet, že je dobrý křesťan, protože řekne, že to je ještě v pohodě. Pokud tento člověk nevede válku s těmito skutky těla, není křesťanem. To varování je tam tvrdé: „ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.“ (v.21)
A potom je tady ovoce Ducha. „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (v.22-23)
To ovoce asi dobře známe. A opět upozorním na to, že mnozí lidé, kteří žijí podle své lidské přirozenosti, by u sebe toto ovoce viděli. Řekli by, že mají v životě lásku, radost, pokoj, apod. Naopak, mnozí křesťané mohou mít pocit, že mají málo lásky, málo radosti. A opět tedy. To, že bojujeme tento zápas, je důkazem, že Boží Duch je v nás. Když má někdo pocit, že u něj je vše v pořádku, tak asi prohrál.
Všimněme si ještě několika zajímavostí. V prvním seznamu je řeč o skutcích a v druhém o ovoci. Navíc je zde řeč o ovoci Ducha. To ovoce tedy roste díky Duchu Božímu, je to Jeho ovoce. A na konci po tom seznamu ovoce Ducha je řečeno: „Proti tomu se zákon neobrací.“ (v.23) Boží Duch naplňuje zákon, který my lidé naplnit nemůžeme a ani nemusíme. Proto Pavel řekl: „Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem.“ (v.18) My už nejsme pod zákonem. My jsme přijali milost. Boží Duch naplňuje zákon.
Na druhé straně je řeč o skutcích těla, ne o ovoci těla. Tělo má stále pocit, že mu někdo něco dluží nebo že si něco zaslouží. Tělo říká: „Já si přece nemohu nechat všechno tolerovat. Já mám také nárok si trochu užít. Já mám přece právo chránit svoji čest. Já si přece v soukromí mohu dělat, co chci.“ Jazyk těla, je jazyk zásluh a požadavků. Jazyk Ducha je jazyk milosti, která nás obdarovává.
A ještě jednu poznámku k této části. Všimněte si, že tady nečteme „nedělej toto“ a „dělej toto“. Nevidíme zde popis činů, které máme dělat. Vidíme zde popis toho, co bude vidět v životě člověka, který je veden tělem, tedy lidskou přirozeností, a co bude vidět v životě toho, který chodí v Duchu. Nejsou to tedy příkazy, ale zaslíbení. Není to příkaz plodit ovoce, ale zaslíbení ovoce, pro ty, kdo jsou vedeni Duchem.
3. Kdo tě povede?
Zbývá nám tedy to poslední. Položit si tu zásadní otázku, co dělat, abychom byli vedení tím, koho jsme si vybrali. Pokud chcete být vedeni tělem, lidskou přirozeností, tak to máte velmi jednoduché. Nemusíte dělat nic. To jde sama tak, jako plevel roste sám. Nemusíte ho ani sít, ani okopávat, ani podlévat.
Pokud ovšem chcete být vedeni Duchem, neboli chodit v Duchu, tak se jistě také ptáte jak na to. Podívejme se ještě na náš text. „Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem.“ (v.18) Všimněte si , jak ten verš začíná. Tam se nepíše „Budete-li následovat Ducha Božího.“ Tam je řeč, že se máme Duchem Božím nechat vést. A to je velký rozdíl. My nemáme sami o svých silách šlapat za Duchem svatým. To bychom ani nezvládli. My máme zůstat v autobuse, za jehož volantem je Duch svatý. Když jsme uvěřili, On nás do toho autobusu posadil. A našim úkolem je v tom autobuse radostně sedět a nechat se vést.
Kdo zůstane radostně sedět v autobuse? Ten, kdo věří řidiči, že ho bezpečně zaveze na dobré místo. Pokud byste věděli, že řidič je opilý nebo nemá řidičák, asi byste prchli. Tedy, radostně zůstáváme v autobuse tehdy, když se znovu a znovu učíme spolehnout na Boží Ducha, tedy na Boží zaslíbení. Čím více se spoléháme na zaslíbení Božího slova, tím radostněji jedeme tím autobusem a tím věrněji chodíme v Duchu Božím. Jak se spoléhat na Boží zaslíbení? Abych se na ně mohl spolehnout, potřebuji si je připomínat, potřebuje se skrze ně modlit, potřebuji o nich mluvit. Chození v Duchu tedy vychází z našeho vystavování se Božímu slovu.
I tady v tom textu máme nádherné zaslíbení. Je to zaslíbení o tom, že když budeme chodit v Duchu, spoléhat na Boží zaslíbení, pak nepodlehneme tomu, k čemu nás táhne naše stará přirozenost a budeme se radovat z toho, že nám v našem životě Boží Duch dává dobré ovoce. Moc rád bych to viděl ve svém životě. A věřím, že vy také. Děkujme tedy Pánu, že nám to nabízí!
