Michal Klus - Je psáno...

Před týdnem skončil náš letošní English camp. Byl jsem tímto táborem velmi povzbuzen, protože jsem viděl mnoho dobrého, co náš Pán Bůh dělal v životech mladých lidí. Měl jsem také dostatek příležitostí k tomu, abych s nimi mluvil. A znovu jsem si uvědomil, v jak těžkých podmínkách někteří žijí. Slyšel jsem o otcích, kteří propijí výplatu; slyšel jsem o rozvádějících se rodičích, kteří se hádají o děti; slyšel jsem o příbuzných žijících v homosexuálním vztahu; slyšel jsem o matce vyhrožující sebevraždou. Takové tragédie obklopují mnohé dnešní mladé lidi a ti pak nesmírně trpí, jejich životy jsou poznamenány. Někdy se prostě člověk stane obětí tragédie, někdy je sám původcem tragédie. A právě dnešní text je o jedné tragické rodinné situaci. Poslouchejte pozorně. 

Byl jeden muž z Efrajimského pohoří jménem Míkajáš. Přiznal se své matce: "Těch tisíc sto šekelů stříbra, které ti byly vzaty, pro něž jsi dokonce vyřkla přede mnou kletbu, to stříbro je u mne, já jsem je vzal." Tu jeho matka řekla: "Můj synu, buď požehnán Hospodinu!" Vrátil matce těch tisíc sto šekelů stříbra a matka prohlásila: "To stříbro jsem cele zasvětila Hospodinu. Předávám je tobě, můj synu, abys z něho dal udělat sochu tesanou a litou. Dávám ti je nyní zpátky." Ale on vrátil stříbro své matce. I vzala dvě stě šekelů stříbra a dala je zlatníkovi; udělal z nich sochu tesanou a litou, která pak byla v Míkově domě. Ten muž, Míka, měl totiž svatyni. Udělal efód a domácí bůžky a pověřil jednoho ze svých synů, aby mu sloužil jako kněz. V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.

Byl jeden mládenec z judského Betléma, z Judovy čeledi; byl to lévijec a pobýval tam jako host. Ten muž odešel z města, z judského Betléma, aby pobýval jako host, kde se mu naskytne. Při svém putování došel na Efrajimské pohoří k Míkovu domu. Míka se ho otázal: "Odkud přicházíš?" Odpověděl mu: "Jsem lévijec z judského Betléma a putuji, abych pobýval jako host, kde se mi naskytne." Míka mu navrhl: "Zůstaň u mne a budeš mi otcem a knězem. Budu ti za to dávat deset šekelů stříbra ročně, ošacení a stravu." Lévijec na to přistoupil. Přivolil zůstat u toho muže. A byl mu mládenec jako jeden z jeho synů. Míka lévijského mládence pověřil, aby mu sloužil jako kněz; zůstal tedy v Míkově domě. Míka si řekl: "Nyní vím, že mi Hospodin bude prokazovat dobro, neboť mám za kněze lévijce." (Soudců 17)

 Tento příběh se odehrává v době po smrti Jozueho, který rozdělil Izraelcům zaslíbenou zemi. Přichází období velkých kotrmelců. Kniha Soudců není zrovna radostnou knihou. Vidíme jedno selhání za druhým a vidíme je i v tomto našem příběhu.

Hned od samého začátku vnímáme, že tady jde o nefunkční rodinu. Je zde muž jménem Míka, který své matce ukradl tisíc sto šekelů stříbra. Nešlo zdaleka o malý peníz, ale naopak šlo pravděpodobně o životní úspory. Je zde také matka, která vynáší kletbu nad zlodějem. Potom Míka peníze vrací. Nevíme, co k tomu Míku vedlo, snad to byla právě strach z kletby. Potom vidíme matku, která Míkovi žehná a netrestá jej za jeho přečin. Možná to činí proto, že kletba samotná je už hrozným trestem. Ale matka se dopouští ještě něčeho horšího než prokletí zloděje. Matka Míkovi dává peníze zpět, abych z nich udělal modlu. A to vše dělá s tím, že ty peníze zasvětila Hospodinu. Ta matka si myslí, že vytvořením modly oslaví Hospodina. Míka ale odmítá peníze přijmout. Matka tedy sama používá část peněz a nechává vyrobit zlatou modlu. Nicméně ani Míka není pozadu. Měl totiž svatyni a nechal udělat další modly. Potom jednoho ze svých synů pověřuje tím, aby dělal kněze.

 V té době k Míkovi přichází levitský kněz. Byli to právě levité, kdo byli odděleni k vykonávání služby Hospodinu ve svatyni. Míka tomuto levitovi nabízí, aby se stal knězem v jeho soukromé svatyni nabídl mu za to hezký plat. To však bylo také v rozporu s tím, co Bůh přikázal. Celá kapitola končí slovy Míky: „Nyní vím, že mi Hospodin bude prokazovat dobro, neboť mám za kněze lévijce.“

 Je to velmi zvláštní příběh a zdá se mi velmi aktuální, protože tady vidíme, jak si nábožný člověk může zadělat na tragédii. Chtěl bych se s vámi podělit se dvěma chybami, které vedou k tragédii.

1.chyba: Nevěřit Božímu slovu

 Včera v rámci večerního ztišení jsem ten příběh převyprávěl naším dětem a zeptal jsem se, jak Míka a jeho maminka mohli něco takového udělat. Odpověď mého syna byla velmi rychlá. Řekl: Nečetli Bibli. Ano, v našem příběhu je jasně vidět, že ani Míka, ani jeho matka nevěřili Božímu slovu. Samozřejmě, oni neměli Boží slovo na stole, jak ho máme my. Mojžíšův zákon mohli slyšet jen zprostředkovaně od kněží. Určitě ale znali části Božího zákona. Určitě znali i přikázání, které říká: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ (Exodus 20:2-5)

 Oni to vše znali, ale stejně, jako většina ostatních, si žili a věřili po svém. Věřili tomu, čemu chtěli věřit. Vybrali si to, co se jim hodilo, a to ostatní odložili. Jasně to vystihuje šestý verš: „Každý dělal, co uznal za správné.“ Tento verš ukazuje, že normou pro život Izraelců v té době nebylo Písmo, ale jejich vlastní úsudek. Milí přátelé, to je tragédie. Místo toho aby dělali to, co je dle Božího slova správné, dělali to, co uznali sami za správné.

 Dovolte, že tady připomenu, kdo je křesťan. Křesťan je ten, kdo vyznává Hospodina za svého Pána, za svou autoritu. Chce se Mu ve všem podřídit. Chce jednat tak, jak to chce Bůh. Chce jednat tak, jak to říká Boží slovo. Chce jednat tak, jak to je správné. Nechce jednat podle svého, ale podle Božího plánu. A v tom je naše křesťanská svoboda. Svoboda je v tom, že se nemusíme utrápit starostmi o náš život, ale důvěřujeme Bohu.

 Míka a lidé v jeho domácnosti tak nejednali. Lidé v Třinci tak nejednají. V Třinci jsou stovky a tisíce těch, kdo se považují za evangelíky ale svoji víru provozují tak, jak to uznají za správné. Nehledají, co je správné v Božím slově. Ale je důležité, abychom se teď nedívali na druhé a podívali se sami na sebe. Jak je to v mém životě? Nerozhoduji se někdy podle sebe? Nerozhoduji se někdy podle toho jak já uznám za vhodné místo toho, abych se ptal, co mi říká Boží slovo? Ano, my všichni takto selháváme. Ale já teď nechci mluvit o našich selháních, ale chci mluvit o tom, že i když víme, že to, co děláme, není úplně správné, tak ten hřích neopouštíme. Buď si to nějak vnitřně omlouváme nebo prostě řekneme, že nemáme sílu to udělat jinak. A mohli bychom tady mluvit především o různých nezdravých vztazích, flirtování, životě na hromádce. Mohli bychom tady mluvit o různých závislostech, alkoholu, pornografii. Mohli bychom mluvit o tom, na co se díváme v televizi, o tom, na jaké akce chodíme. Mohli bychom mluvit o naší nečestnosti a podvůdcích a podvodech. Mohli bychom mluvit o mnohých oblastech lidského života.

 Mohli bychom také mluvit o naší službě Bohu. O tom, že si často říkáme stačí, že jsem tady v neděli a zapomínáme, že si nás chce Pán Bůh nějak použít. Mohli bychom mluvit o tom, že nevedeme naše děti ke čtení Božího slova a modlitbě. Mohli bychom mluvit o tom, že nám jsou naši sousedé lhostejní. Mohli bychom mluvit o tom, jak nedokážeme odpustit někomu, kdo nás zranil. ...

 Milí přátelé. Když odmítneme podřídit se Bohu v jedné třeba drobné oblasti, tak to vede k velkým tragédiím. Ano, Bůh každému pokání činicímu hříšníkovi odpustí, ale pro ty, kteří se rozhodnou zůstat v hříchu má velmi tvrdá slova.

V Bibli čteme: „Jestliže svévolně hřešíme i po tom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy, ale jen s hrozným soudem a 'žárem ohně, který stráví Boží odpůrce'.“ (Židům 10:26)

Ano, Bůh každému pokání činicímu hříšníkovi odpustí, ale pro ty, kteří se rozhodnou zůstat v hříchu má velmi tvrdá slova.

Milí přátelé, bratři a sestry, věřme Božímu slovu. Dejme přednost názoru Božího slova před naším názorem. Přestože to někdy bude vypadat nesmírně komplikovaně a nesmírně těžce, vždy se to vyplatí. A především náprava je vždy velmi těžká a komplikovaná.

 Dovolte jeden příklad. V posledních dnech jsem byl v emailovém kontaktu s jednou ženou, která se na mne obrátila skrze moje internetové stránky s prosbou, abych ji pomohl najít Boha. V jejím životě nastal velký posun. Byla velmi oslovena také našimi velkopátečními bohoslužbami, které shlédla na internetu v záznamu. Důkazem toho, že Pán Bůh působí v jejím životě bylo to, že se rozhodla, že musí přiznat jeden podvod, kterého se s manželem dopustila. Z nějakých důvodů si před časem vymysleli psychickou nemoc a její manžel dostal invalidní důchod. On byl ale úplně zdravý. Tento týden se rozhodli, že se půjdou přiznat. Mají oba velký strach, bojí se, že možná půjdou do vězení. Ale uvědomili si, že není žádné požehnání v tom, když budou žít tak, jak se jim líbí. Oni chtějí žít tak, jak to Bůh považuje za správné. Rozhodli se věřit Bohu a Jeho slovu. A Bůh se k takovému jednání přiznává.

2.chyba: Neznat Boha

 Tou druhou chybou, kterou bych tady chtěl zmínit a která vždy povede k tragédii je to, když člověk nezná Boha. Kdykoli člověk žije podle toho, co se mu zdá správné a odmítá to, co Bůh považuje za správné, tak je to důkazem toho, že nezná Boha. Nezná Jeho moc. Neví, že to, co zamýšlí Bůh, je absolutně to nejlepší. Neví, že bude nejšťastnější, když bude žít život v poslušnosti vůči Bohu.

Dovolte, že znovu připomenu Míkův závěrečný výrok: „Nyní vím, že mi Hospodin bude prokazovat dobro, neboť mám za kněze lévijce.“ Víte, tou největší tragédii bylo to, že si Míka, stejně jako mnoho dalších lidí, myslel, že Bůh je tady pro něj a že si Ho musí nějak získat na svou stranu. Ve skutečnosti to je přesně naopak. My jsme tady pro Boha. Kdykoli to převrátíte, tak vznikne tragédie.

 Dovolte jeden konkrétní příklad z tohoto týdne. Přišla za mnou jedna rodina s prosbou o křest dítěte a řekli mi: „My jsme chodili do kostela až do doby, kdy zemřel tatínek. Potom jsme přestali chodit.“ Na otázku „Proč?“ řekli, že jim Bůh ublížil tím, že tatínek umřel. Úplně na Boha zanevřeli.  

Proč se to děje? Je to důsledek toho, když lidé neznají Boha a myslí si, že Bůh je tady kvůli nás. Toto je častý a tragický omyl. Lidé si myslí, že si svým náboženským počínáním zajistí Boží přízeň a Bůh je ochrání před problémy. Když potom ty problémy přijdou, tak se lidé cítí Bohem zklamaní a zanevřou na Něj. Kořenem toho všeho je fakt, že neznají Boha a neví, jaký je smysl našeho života.

 Takoví lidé si tady na zemi chtějí vytvořit nebe. Ale cílem našeho života není nebe na zemi, ale věčnost v přítomnosti svatého Boha. Tady na zemi jsme povoláni k tomu, abychom Mu radostně sloužili. Pavel zapsal: „Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.“ (Řím. 3:22)

 Tady na této zemi máme žít jako ti, kdo našli své největší štěstí ve službě a poslušnosti vůči Hospodinu, ne v očekávání, že Pán Bůh jim bude dávat jen dobré věci. A takový život přináší dvojí užitek – radostný život tady na zemi a jednoho dne dokonalost v nebi.

Ono totiž platí, že když budeme žít život pro Boha, tak bude úplně šťastní, protože nalezneme smysl života. Bůh nás totiž stvořil, abychom s Ním měli společenství a to společenství je možné jen tehdy, když On bude tím nejdůležitějším v našich životech. A pořád platí to, co řekl už Augustin, a to že najdeme pokoj, dokud nespočineme v Hospodinu.

 Drazí bratři a sestry, vůbec nevím, co ve vašich životech není v pořádku. Nevím, kde si žijete po svém a odmítáte Boha. A možná ani vás dnes nic nenapadá. Ďábel nechce, aby vás něco napadlo. Ďábel chce, abyste se v klidu dnes zase vrátili z kostela domů a prožili klidné odpoledne. Když jsem si poprvé přečetl tento text, tak jsem se jednu osobu poprosil, aby mi řekla, kde já chybuji. Někdy to totiž sami ani nevidíme.

A tak Vás vyzývám, modlete se, aby Vám Pán Bůh ukázal, co není v pořádku. Možná už ukazuje. Možná ukáže. On nám dal svého svatého Ducha a ten odhaluje nepravosti v našich životech. Nebo se také zeptejte někoho z vašeho okolí. Možná si svůj problém uvědomujete až moc dobře, ale prostě nemáte sílu. Chci Vám říct jedno, stojí za to to dát do pořádku. Ano, bude to těžké. Bude to složité, ale výsledkem bude obrovské štěstí, které plyne z poslušnosti Hospodinu. Pán Bůh je na Vaši straně, On vám pomůže. On není váš nepřítel. Naopak, je váš zachránce.

A zase vám chci připomenout. Pokud vám mohu nějak pomoci, pokud se s vámi mohu modlit, pokud nevíte, co by bylo správné, klidně mne kontaktujte. Ne, já nemám všechny správné odpovědi, ale můžeme se spolu modlit a hledat je v Božím slově.

Milí přátelé, neučiňme z našeho života život tragický. Věřme Božímu slovu, poznávejme Hospodina a uchráníme se od mnohých tragédii. Ne, nemohu vám slíbit, že neonemocníte rakovinou. Nemohu vám slíbit, že nepřijdete o práci. Nemohu vám slíbit mnoho dalších věcí. Ale mohu vám zaručit, že pokud budeme žít život v poslušnosti našemu Pánu, pak Bůh bude mít v nás zalíbení. A to nás učiní neskonale šťastnými. Kéž to platí o každém z nás.