Jediná cesta záchrany
Byl chladný večer a jednomu židovskému zlatníkovi přišla velice neobvyklá návštěva, sám Mojžíš. Potřebuje snad Mojžíš nějaký šperk? Nebo snad onoho zlatníka přišel kontrolovat, zda nedělá tajně nějaké modly? Po tom, co Mojžíš předal pozdravení pokoje a optal se na zdraví členů rodiny, zeptal se zlatníka, zda si s ním může o samotě promluvit. Odebrali se do vedlejší části stanu, a zatímco popíjeli nápoj z medu a kvašeného ovčího mléka, Mojžíš se rozvyprávěl.
Vyprávěl o vidění Hospodinově, o tom, jak obdržel popis schrány smlouvy, kterou má vyrobit. Řekl taky, že Hospodin zaslíbil řemeslníkům zručnost a pomoc při tvoření. A za tímto zlatníkem přišel proto, aby zhotovil jednu z nejnáročnějších části schrány a stánku vůbec, zlatou slitovnici, zlatý poklop.
Ten by měl být z ryzího zlata o rozměrech 120 x 75 cm a na něm by měli být dva zlatí cherubové, andělé. O cherubech samozřejmě tento zlatník už slyšel, ale nikdy je neviděl a ani neznal nikoho, kdo by je už viděl. Mojžíš mu popsal, že mají svými křídly zakrývat archu. Ale tou nejvíce šokující zprávou bylo, že prý z prostoru mezi těmi křídly bude mluvit sám svatý Bůh. A také, že tento příklop se bude jednou ročně kropit krví kozlů a beranů, aby Pán Bůh lidem odpustil jejich hřích.
Možná nějak tak probíhal rozhovor Mojžíše se zlatníkem. Možná to bylo jinak. Dovolte, že teď zlatníka i Mojžíše opustíme a přečteme si text na dnešní neděli reformace. Bude z listu Římanům.
Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše. (Římanům 3, 25-26)
Proč jsme tady na začátku poslouchali příběh o Mojžíšovi, když se četl text z nového zákona? A proč dal vůbec Pán Bůh Mojžíši takový příkaz a proč Mojžíš předal tento příkaz řemeslníkům? Jaký to mělo význam? Vždyť Bůh odmítal jakékoli kultovní bůžky a jiné předměty? Mnoho otázek a málo odpovědí. Pokusím se tento poměr trochu napravit. Pusťme se do toho po pořádku.
Dovolte, abych vám připomenul, co se dělo jedou ročně v blízkosti toho poklopu na schráně Boží smlouvy. Jednou ročně židé slavili Jom Kipur – Svátek vykoupení. Tehdy Áron zabil býčka a kozla a jejich krev vylil mezi cheruby, tedy anděly, na tom poklopu zvaném slitovnice. A tohle bylo třeba udělat „pro nečistotu Izraelců, pro jejich přestoupení a všechny jejich hříchy.“ (3. Mojžíšova 16, 16) Tedy prolití krve na poklop, na slitovnici, symbolizovalo Izraelcům, že někdo musel zemřít, aby jejich hřích byl odpuštěn. Tak hrozný je totiž hřích. Hřích vyžaduje smrt hříšníka.
Hřích – slovo, které má hrozný dopad. Hřích – propast mezi člověkem a Bohem. Hřích – příčina Božího hněvu.
Drazí přátelé, jak ti Židé tak i my dnes jsme hříšníci. Zlo je v nás. Hrozí nám věčná smrt, tedy věčnost bez Boha. V hříchu jsme objektem Božího hněvu. Jsme na cestě k zahynutí a nemůžeme si sami pomoct. Hřích je součásti života každého z nás. I nás věřících. Toužíme po tom, abychom sloužili Bohu, ale místo toho stále narážíme na své slabosti. Toužíme po tom, aby nás Boží Slovo oslovovalo, ale tak často jsme příliš unavení, takže neslyšíme Boží hlas. Toužíme, abychom měli nádherné manželství, ale často neumíme vidět druhého jako důležitějšího než sebe. Toužíme po tom, aby náš sbor rostl, ale málokdy si na něj v modlitbě vzpomeneme.
Jsme slabí, hříšní a dopouštíme se mnohdy větších bláznovství než Židé na poušti. Stavíme zlatá telata, odmítáme vstoupit do země zaslíbené a pošilháváme po dobrotách otroctví, ze kterého jsme vyšli.
A ten náš přečtený text nám připomíná dvě zásadní reformační pravdy. Přestože jsme hříšní a Bůh spravedlivý, je tady východisko. Oběť Ježíše Krista, kterou On z lásky k nám podstoupil a díky níž nám nabízí milost. A reformace nám připomenula, že my sami pro svoji záchranu nemůžeme udělat vůbec nic, ale Ježíš vykonal všechno.
Tou druhou pravdou je, že tento dar Boží milosti můžeme přijmout vírou.
A já vím, že to vy už všechno dávno víte. Přesto to musíme stále znovu připomínat, protože hrozí, že to nežijeme.
- pravda: Ježíš, náš Zachránce
V našem textu jsme četli: „Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří.“ (v.25)
Spravedlivý Ježíš, ten, který byl bez hříchu, se stal smírnou obětí. Co je smírná oběť? Co si máme představit?
Každému Židovi, který četl tento text, se rozsvítila žárovka. Protože to, co náš překlad překládá jako „smírná oběť“, bylo stejné slovo jako to, které měli pro slitovnici, čí poklop na schráně smlouvy. Jedna hádanka dnešního rána je vyluštěna. Už víte, proč jsem vám o tom poklopu na schráně vyprávěl.
Takže co to tady Pavel píše? Píše, že Krista Bůh určil za tu slitovnici. A kdybychom to chtěli přeložit ještě doslovněji, pak bychom četli: „Krista Bůh prezentoval jako slitovnici.” Co to pro nás znamená? Ta slitovnice byla předobraz Krista. Kristus je naplněním toho, co měla symbolizovat tato slitovnice. Krev beránků a kozlů pouze ukazovala, že jednou přijde ten, kdo za nás proleje svoji krev. Krev kozlů nemá šanci nikoho očistit. Ale krev toho, kdo zemřel bez hříchu, kdo zemřel za nás, ta očišťuje od každého a ode všech hříchů.
Jednoho rána Krista odsoudili. Proč? Pro mé a tvé hříchy. Vojáci Mu bičováním roztrhali kůži i svaly na zádech. Proč? Pro mé a tvé hříchy. Narazili Mu korunu, jejíž trny Mu rozsekaly kůži na hlavě. Proč? Pro mé a tvé hříchy. Musel sám nést těžký kříž na místo popravy. Proč? Pro mé a tvé hříchy. Omdléval bolestí, když Mu hřeby drtily zápěstí. Proč? Pro mé a tvé hříchy. Jeho teplá krev Mu stékala po prstech a kapala na zem, stejně jako krev kozlů stékala ze slitovnice a kapala na zem. Proč? Pro mé a tvé hříchy.
Ježíš je tou jedinou obětí, smývající všechny hříchy. Ježíš je tou jedinou cestou k naší záchraně. Skrze Jeho spravedlnost jsme my nazváni spravedlivými. Jeho smrt zachraňovala v době Mojžíše, v době, kdy Ježíš umíral, zachraňuje i dnes.
Reformace nám připomíná ten starý princip. Nemůžeme se zasloužit o svoji spravedlnost sami. Nikdy nebudeme dost dobří. Nikdy se sami nezbavíme hříchu. Nemůžeme si spravedlnost koupit ani za žádný odpustek, i kdyby ho posvětil kdokoli. Jediným zachráncem je Ježíš.
- pravda: Víra v Ježíše, naše záchrana
Toto je druhý reformační princip z našeho textu. Víra v Ježíše je naší záchranou. Všimněte si toho důrazu v našem textu: „Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří.“ (v.25) A v dalším verši: „ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.“ (v.26)
Dvakrát tady Pavel jasně zdůrazňuje, že víra je nezbytnost, pro přijetí odpuštění. Smrt Ježíše neznamená, že všem je vše odpuštěno. Bible neučí, že všichni budou zachráněni pro věčnost s Ježíšem. Budou tam pouze ti, kdo činili pokání a vírou Jeho odpuštění přijali. Bůh nechal člověku právo odmítnout.
Vraťme se k naší slitovnici. Představte si, že se díváte, jak kněz zabíjí zvíře, potom jeho krví polévá posvátnou bednu a pak vám říká, že se Bůh nad vámi slitovává a odpouští vám hříchy. To není moc k uvěření, ne?
Podobně by to mohli vnímat i lidé, kteří viděli Ježíšovu smrt. Ukřižování bylo znakem největšího ponížení. A věřit, že díky tomu zmučenému člověku na kříži, mohu mít čisté svědomí? Tak asi ne. Racionálně to člověka vůbec nepřitahuje.
Čemu tady mám věřit? Reformace jasně řekla: Věř Božímu slovu! Bůh řekl, že krev Jeho Syna nás očišťuje od každého hříchu. Spolehni se na to vírou. Spolehni se vírou na slovo evangelia, na Boží zaslíbení! Spolehni se na to, že za Tvůj hřích Ježíš umíral.
Víra je dar. Víra není, že to zpracuji v mysli. Víra není, že se přihlásím ke členství v církvi. Víra není, že začnu chodit do kostela. Víra je, že se mne Pán Bůh dotkne, a já uvidím Ježíše Krista, jako mého Zachránce. Vírou Jej uvidí, jako toho, kdo trpí za můj hřích. Uvidím Ho, jako toho, koho můj hřích zabíjí. To je víra. Já najednou vírou vím, že všechna špína mého života byla na kříž přibitá s Ježíšem Kristem. Věříš Ježíši? Klekl jsi před Ním? Vyznal jsi Mu svůj hřích? Přijal jsi Jej jako svého Zachránce?
Před časem jsem se setkal s jedním párem, který jsem připravoval na křest dítěte. Před tím jsem je neznal. Nemají kořeny v naší církvi. A po asi dvou měsících přípravy jsem se jich zeptal, co jim ta příprava zatím dala. Tatínek dítěte řekl, že si uvědomil, že je vše úplně naopak, než si myslel. Říkal, že měl představu, že když se nějakým způsobem začne chovat, že se z něj stane křesťan. A teď mu došlo, že je to naopak. Prvně z něj Pán Bůh dělá křesťana, a proto se potom on začne nějak chovat. Ten tatínek to pojmenoval přesně. Tohle připomínal Luther. To je zásadní. To je odkaz reformace. Nesnažme se stát křesťany. Zahleďme se na kříž. Podívejme se vírou na Ježíše. A On začne měnit náš život. Amen.
