Jste světlo světa
Asi před týdnem jsem se setkal
s jedním manželským párem, dostali jsme se na otázky víry a taky jsem se
zeptal, proč téměř úplně přestali chodit na shromáždění. Ještě před pár lety
jsem je alespoň občas vídával. Začali mi popisovat to, jak se k nim zachoval
jeden z členů našeho sboru. Oni byli tím člověkem velmi zraněni a řekli,
že pokud tam chodí takový člověk, který je uznávaný jako „dobrý křesťan“, tak
oni tam chodit nechtějí. Nebudu tady teď dále tuto situaci rozebírat. Nebudu
rozebírat, co byla pravda a co jen pomluva či výmluva. Taky je jasné, že před
Bohem taková výmluva neobstojí. Ale chci si dnes společně s vámi položit
otázku: Co tady v našem kostele při bohoslužbách lidé vidí? Co si řeknou? Kolik
je v Třinci lidí, kteří tedy nechodí kvůli těm, co tady chodí? Není
náhodou někdo, kdo tady přestal chodit kvůli mně? Co s tím mohu udělat? To
jsou nesmírně důležité otázky, na které se dnes pokusíme odpovědět. Přečtěme si
text, který jsem k tomu dnešnímu kázání vybral.
Vy jste světlo světa. Nemůže
zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod
nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před
lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
(Matouš 5:14-16)
Ježíš
nás tady vybízí, aby naše světlo svítilo. Tím našim světlem není nic jiného než
Ježíš Kristus v nás. V Janově evangeliu čteme: „Ježíš k nim opět
promluvil a řekl: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě,
ale bude mít světlo života.“(Jan 8:12) My teda máme žít tak, aby byl
v našem životě patrný Ježíš Kristus. Máme žít tak, aby tohoto Krista
v nás viděli i lidé, kteří Krista neznají. Máme žit tak, aby tito lidé
vzdali slávu Ježíši Kristu, kterého uvidí v našem životě, v našem
chování.
A
teď si musíme položit otázku: Děje se to? Když se třeba podíváme na konfirmační
fotografie z těchto let a na ty před třeba 60 léty, tak vidíme velký
rozdíl. Vidíme úbytek. Co se to děje? V čem je problém? Myslím, že problém
je ve dvou rovinách. Dovolte, že to vysvětlím na jednoduchém příkladu.
Mezi
nejrychleji zmenšující se hladiny světa patří Aralské moře. Šlo o čtvrté
největší jezero světa, jen o maličko menší než celá Česká republika. Z důvodu
chybných politických rozhodnutí došlo k využití řek, které do jezera přiváděly
vodu, pro masivní a rozsáhlé zavlažování. Důsledky byly katastrofické. Do roku
2003 (čerstvější informace nemám) klesla
hladina o 22 m a jezero ztratilo 80%
objemu vody. Břehy ustoupily o 150 km a nechaly za sebou 45 000 km²
zasoleného pískového povrchu na kterém můžete dnes spatřit vraky velkých lodí.
Prostě, je tam mrtvo. A když porovnáte satelitní fotografie z roku 2003 a
2008, tak uvidíte, že situace se zhoršuje pořád víc.
Proč Aralské moře vysychá? Protože
je v oblasti, kde je horko a kde se hodně vody přirozeně vypařuje. Ale tak
tomu bylo vždycky. Druhým důvodem je to, že chybí přítok.
V církvi to může být úplně
stejné. I ve sboru se občas stane, že odejde ten, kdo už tam je. V lepším
případě odejde do jiného sboru, třeba se tam přižení. V horším případě
odejde zraněný a odejde dokonce od víry, od Boha. Druhým problémem může být, že
není přítok. Nepřicházejí noví lidé.
Podívejme se nejprve na to, kde ztrácíme ty, kdo
tady byli. Jednoduchá odpověď by byla, že ochladla jejich láska k Bohu,
upadla jejich víra. Ale proč? Podívejme se na několik skupin lidí.
Začněme u dětí věřících rodičů.
Kolik z našich dětí by tady dnes mělo být a není? Možná o sobě ještě
tvrdí, že jsou věřící, možná dokonce přijdou o svátcích do kostela. Ve
skutečnosti ale Ježíši nepatří. Proč? Musíme jednoznačně říci, že ani rodiče,
ani prarodiče, ani pastor či jiný člověk nedokáže způsobit, aby naše děti či
kdokoli jiný uvěřili. To činí Bůh. Ale je docela pravděpodobné, že mezi důvody,
proč tady tito lidé dnes nejsou, patří to, že v nás jako ve sboru neviděli
Krista. Kristus v nás nezářil. Nesetkali se s Kristovou láskou. Oni
třeba pouze o lásce slyšeli z kazatelny nebo na nedělní besídce, ale nikdy
ji ve sboru nezažili. To je velká výzva, abychom si všimli, jak se k sobě
navzájem chováme. To je velká výzva, aby naše děti v kolektivu svých
vrstevníků viděly Ježíše Krista. Aby ho viděly na nedělní besídce,
v dorostu, mládeži.
Další
významnou skupinou jsou ti, kteří zde přestali chodit, kvůli nějakému osobnímu
konfliktu, který se vůbec netýkal života sboru. Třeba jsou zraněni nebo uvěřili
nějaké pomluvě. A protože ta osoba, která je zranila nebo proti které něco mají,
do kostela chodí, tak oni tam chodit nebudou. Samozřejmě i tento případ můžeme
jednoduše odbýt a říci, že toto přece nemůže být omluva. Opravdu nemůže! Ale
podívejme se z druhé strany. Nejsme někomu takovým kamenem pohoršení? Není
někdo, za kým bychom měli zajít a zeptat se, zda se náhodou na nás nehněvá? Nejde
jen o to mít pravdu, jde o to usilovat o záchranu. Usiluji o ni dostatečně?
Další
skupinou jsou ti, kteří zde nenalezli pomoc ve svých problémech. Slyšeli
teorii, ale nikdy nikdo nepřišel s dotazem na to, jak se jím vede, co
prožívají, zda třeba nepotřebují pomoc. A tak šli hledat jinde.
Poslední
skupinou, kterou bych zmínil, jsou ti, kteří odešli kvůli toho, co se tady káže
nebo toho, jak probíhají bohoslužby, apod. Možná je zklamal nějaký názor, který
tady zaznívá z kazatelny, a protože oni to vidí jinak, tak odešli jinde.
Častější případ ale asi bude, že se jim nelíbí něco na formě. Jsou takoví, kteří
od nás odešli, protože máme málo liturgie. Jiným se nelíbí, že máme moc
liturgie. Některým se zdá, že máme moc češtiny, jiným, že máme moc polštiny. A
příkladů by bylo více.
Dovolte,
že tuto část uzavřu jednou připomínkou. Naším cílem není mít plný kostel za
každou cenu. Kdyby to byl náš cíl, tak bych tady dnes nestál a pozval bych si
tady nějaké komedianty. A ani v kázání ani v naší praxi nechci a
nebudu kázat to, co je populární a co lidi přitahuje. Ale chci být věrný Božímu
slovu a kázat a praktikovat to, co ono říká. To také znamená, že se musí ozvat tvrdé
slovo o hříchu. Ať už se to týká jakékoli oblasti života v posvěcení –
manželství, financí, služby bližnímu. Možná někoho naštvu a přestane chodit. A
určitě se už i to stalo. Jednou jedna mladá osoba reagovala na můj článek a
řekla mi, že takovými názory ztratím všechny. A Ježíš vlastně řekl něco
podobného. Neřekl, že ztratíme všechny, ale že ztratíme mnoho: „Těsná je
brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mat 7:14)
„Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“ ( Mat 22:14) Kdyby Pán
nezkrátil ty dny, nebyl by spasen žádný člověk. (Marek 13:20)
Nejdůležitějším
úkolem sboru není naplnit kostel. Naším největším úkolem je být věrným světlem
světa, ukazovat na Krista. Naším úkolem je usilovat o svatost, bojovat
z hříchem v jakékoli podobě, nemůžeme jej tolerovat. A přitom všem
musíme milovat bližní, i ty hříšníky, a být jim světlem, ukazovat na Krista. Protože
jen tehdy, když se člověk setká s Kristem, tak může být zachráněn pro
věčnost. A právě dnes, kde je všude tolik mluveného slova, je o tolik
důležitější Krista ukázat životem. Bůh si toto naše svědectví může použít aby
ti, kteří jdou do záhuby, byli zachráněni pro věčnost.
Do
teď jsem mluvil o těch, kteří mizí z našich řad. Teď bych se chtěl krátce
zamyslet na tím, jak je to s tím přítokem. “Tak ať svítí světlo vaše před
lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v
nebesích.“(v.16) Jak to naše světlo svítí? Jak žijeme? Ukazujeme lidem Krista, kterého
neznají? Touží po Něm? To nejdůležitější je, abychom byli Jeho světlem
v každodenních situacích, na pracovišti, mezi sousedy, ve škole. Toužíme
být jeho světlem a proto jako sbor pořádáme nejrůznější akce, dětské tábory, anglické
tábory, proto tady máme projekt Šance pro mladistvé ve střetu se zákonem, proto
tady je Ashley z USA, proto máme nejrůznější skupinky, proto se i letos
zapojíme do akce ProChrist. Dovolte, že se ale zaměřím na jednu velmi konkrétní
situaci. Jakým světlem jsme zde na bohoslužbách?
Představte si nějakého svého souseda, spolupracovníka,
spolužáka – prostě člověka, který nežije ve vztahu s Pánem Ježíšem
Kristem. Možná takový člověk přijde na bohoslužby, protože mu někdo blízký
zemřel. Co tady uvidí? Kde uvidí zářit Kristovo světlo? Proč by se sem měl
vrátit?
Mohla
by ho oslovit zvěst Božího slova. Ano, věříme, že Boží slovo má moc měnit
lidské životy. Právě proto věnujeme přípravě kázání dost času a především se
modlíme za přítomnost Ducha svatého. Každý pátek se s pastorem Pavlem a
diakonem Edkem bavíme o tom, co budeme kázat a vzájemně se doplňujeme nebo
třeba i opravujeme. Modlíme se, studujeme, připravujeme se. Snažíme se o to,
abychom Boží slovo kázali věrně a zároveň aktuálně. Z druhé strany budeme
také moc vděčni, pokud nám dáte nějaké podněty nebo vznesete k našim
kázáním připomínky. Také jsme nesmírně vděčni za vás, kdo se za nás modlíte.
Prosím, modlete se velmi konkrétně i za naše kázání, aby Duch Svatý skrze ně
k nám všem promlouval. To je nesmírně důležité.
Člověk,
který přijde do kostela s bolestí v srdci většinou nevydrží
soustředěně poslouchat. Nebo to kázání je o něčem, co ho zrovna teď netrápí.
Ale kromě nás farářů, jste tady ještě všichni vy ostatní a vy můžete být
nositelem dobré zprávy. Vy zvěstujete Boží slovo, vašim světlem je Kristus.
Naše světlo svítí skrze naše chování, náš úsměv, skrze námi projevený zájem.
I
na našich bohoslužbách musíme pamatovat na ty největší přikázání. Máme milovat
Boha a máme milovat svého bližního. Milujme ty lidi, kteří se tady objeví.
Někdy mám pocit, že si myslíme, že největším projevem lásky je to, že uhneme z cesty
a rychle utečeme domů. To není láska, to je naše pohodlí. Láska se projeví tím,
že mi bude záležet na člověku, který tady přišel. Projeví se to možná tím, že
změním svou tradici a místo sezení na svém obvyklém místě si přisednu
k člověku, který je sám. Projeví se to tím, že nabídnu kancionál. Projeví
se to tím, že se na daného člověka usměji. Projeví se to tím, že když uvidím
někoho, koho alespoň z vidění znám, tak za ním zajdu a oslovím ho.
Nedělejme, že jsme slepí. Ta naše láska k bližnímu se projeví i tím, že
pokud vidím očividně ztrápeného člověka, tak se zeptám, zda mohu nějak pomoci.
Prostě se to projeví tím, že nezůstanu pasivní. Ano, někdy člověk přijde do
kostela, aby tam měl klid. Ale klid nikoho nezachrání. Člověk se potřebuje
setkat s Kristem.
Jedním
z projevů naší lásky k bližním je i to, že jsme tolerantní a pomalí
ke kritice. Jedni manželé, kteří nedávno začali chodit mezi nás, mi popsali
jejich zkušenost. Vyšli z kostela, a protože ten muž je ještě stále velký
kuřák, tak si už na schodech zapaloval. Za sebou uslyšel komentář: „To je strašné,
sotva vyleze z kostela, už si zapaluje.“ Jeho manželka se tedy k němu
obrátila a důrazným hlasem mu říká: „Fakt si nemůžeš dát pozor a vydržet ještě
minutu? Je to s tebou hrozné.“ V zápětí se za nimi ozvala druhá žena
a řekla: „To je hrůza, sotva vylezou z kostela už se hádají.“
Ano, je to neslušné kouřit
na schodech kostela. Ano, lidé se dnes neumí v kostele chovat. To všechno
je pravda. Ale pomůže ta pravda tomuto člověku? Pro většinu lidí by to
znamenalo, že se už nikdy v kostele neukážou a kostel bude pro ně místo,
kde byli zraněni. Křesťané pro ně budou lidmi, kteří zraňují a kritizují. A co
je nejhorší, Bůh bude pro ně naprostá zbytečnost, o které nebudou chtít slyšet.
Jakým světlem v tomto případě asi jsme? Jak reagujeme na nově příchozí?
Chceme je zahnat, aby tady nechodili a „nešpinili“ nám to tady? Pokud toto je
náš přístup, pak jsme nepochopili evangelium. Ježíš přece nepřišel vyléčit
zdravé, ale nemocné. A pokud se sami považujeme za ty lepší, tak mám obavu, zda
jsme vskutku přijali Kristovu milost. Spíš to vypadá, že nevidíme svůj hřích,
že věříme jen sami sobě a že jsme zapomněli na Kristovu milost.
Jak reagujeme na ty, kdo
přijdou do našeho kostela? Jak reagujeme, když přijdou s dětmi, které se
občas ozvou? Jak reagujeme, když neví, kdy se postavit a kdy si sednout? Jak
reagujeme, když nemají ani kancionál? Jak reagujeme? Platí o nás, že jsme světlem světa? Vidí lidé
naše dobré skutky? Vzdávají slávu našemu Otci v nebesích? Nebo je tomu
naopak? Nejsme náhodou tmou? Nevidí lidé spíše naše špatné skutky? Nedochází
dokonce k tomu, že když nás vidí, tak se Bohu rouhají?
Možná jsme byli častěji
temnotou než světlem. Já jsem byl často tmou. Já jsem často málo zářil. Já jsem
mnoho věci i tady ve sboru pokazil. A co vy? Dovolte, že všem nám, kdo činíme
pokání připomenu jeden nesmírně důležitý verš: „Jestliže doznáváme své
hříchy, On [Ježíš] je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a
očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1Jan 1:9)
Ježíš Kristus prolil svou krev na golgatském kříži, aby nám odpustil náš hřích. Přijďme k Němu v pokání a vyznejme svůj hřích. Bůh odpouští. Bůh proměňuje. Všem pokání činícím tedy oznamuji slovy apoštola Pavla: „I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem.“ (Efezským 5:8)
Audio záznam kázání naleznete ZDE.