Kam se strachem?
Prožili jste tento týden nějaký strach? Já jsem měl jeden ustrašený večer. Přišlo najednou několik špatných zpráv a já jsem dostal strach. Bál jsem se o budoucnost, o některé blízké. Před tím jsem se těšil na hezký večer, Šárka se vracela z třídenního školení, Ben se nám vrátil z Tanzanie. A místo toho to byl smutný večer, kdy na mne dotíral strach. Potom jsme si s manželkou museli připomenout, že Pán Bůh má vše ve svých rukou, že my v rukou bez Něj nemáme nic a že to nejlepší, co můžeme udělat, je modlit se. A tak jsme se spolu modlili a Pán Bůh nám dal dobrý spánek. Nechci říct, že v dalších dnech byl veškerý strach pryč, ale někde nad tím strachem byla důvěra v Pána Boha.
Jsou jen dvě možnosti, jak prožít život. Buď to bude život v přiznaném nebo potíraném strachu, nebo to bude život v důvěře v Pána Boha. A i dnes se opět chceme povzbudit v tom, že máme dobrého Pána, kterému je hodno důvěřovat. Přečtěme si text určený pro 14. neděli po sv. trojici.
Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. (Římanům 8, 15-17)
Zamysleme se společně nad tímto textem. Na základě tohoto textu bych chtěl připomenout, že křesťanský život není o tom, že se nebojíme, ale o tom, že svůj strach můžeme odevzdávat Otci a zažívat pokoj.
1. Křesťan zažívá strach
Zažíváte strach? A jste křesťan? A může se křesťan bát? Vždyť v Bibli na mnoha místech čteme, že se nemáme bát. Vždyť Pán Bůh je s námi. Neměl ten první bod znít: Křesťan nezažívá strach? Tak tedy zažívá nebo nezažívá? Možná bychom mohli hlasovat. A ano, my víme, že Pán Bůh má vše pod kontrolou, my Mu věříme a tím pádem nemáme důvod pro strach. Takže určitě můžeme říct, že křesťan se nemusí bát. Ale bojíte se někdy? Já už jsem řekl, že já ano. A Bible je plná příkladů těch, kdo se báli. Třeba i jeden z největších proroků, Eliáš, se bál.
Ano, i nás někdy přepadne strach. Právě proto máme v Bibli tolik výzev a povzbuzení, abychom se nebáli. Pán Bůh totiž ví, že to potřebujeme připomínat, protože ten strach bude přicházet. Jsou nejrůznější důvody pro strach. A o mnohých vašich straších vím. Tento týden jsem sloužil na těžkém pohřbu, kde zůstala vdova s dětmi. Dokážu se představit, kolik strachů se vynořuje. Jak to teď zvládneme. Jak to zvládnou děti bez táty. Jak to zvládneme finančně. Jsou lidé v našem sboru, kteří se bojí samoty. Jsou rodiče, kteří se bojí o duchovní život svých dětí. Jsou lidé, kteří se bojí, jaký bude výsledek lékařského vyšetření. Jsou lidé, i mladí, které opakovaně přepadají strachy ze smrti. Ty strachy prostě přicházejí.
Jak začínal náš text? „Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství…“ (v.15) Apoštol Pavel tady křesťany varuje, že pokud se strachem nebojujeme, můžeme mu propadnout. To znamená, že nás může zotročit. Se strachem bojuje každý křesťan. To prostě tady na zemi zažíváme. On nás varuje před tím, aby nás strach ovládal.
Aby to apoštol Pavel vysvětlil, používá obraz, ve kterém říká, že každý člověk má buď identitu Božího syna či dcery, nebo má identitu otroka.
Letos jsem měl výsadu navštívit americké město Savanah v Georgii. To bylo kdysi jedno z center otroctví. Navštívil jsem také jedno muzeum otrokářské historie. Znovu jsem si uvědomil, jak strašlivý život otroci vedli. Byl to život v neustálém strachu. Báli se o nejbližší. Běžně se stávalo, že otrokář prodal manžela, manželku či dítě jinému otrokáři. Hrůza. Otroci byli často biti. Neměli žádné práva. A tak žili v ustavičném strachu z trestu. Báli se nemoci, protože když onemocněli a nebyli schopni pracovat, byli biti. Něco děsivého.
Apoštol Pavel říká, že život bez Pána Boha bude vždy život v otroctví strachu. Protože život bez Pána Boha nepřináší žádné pevné jistoty. Pokud jsou naší jistotou peníze, můžeme o ně přijít. Pokud je naší jistotou rodina, můžeme o ni přijít. Pokud je naší jistotou náš šarm a krása, tak o tu přijdeme časem určitě. Nic si neudržíme. A nakonec zemřeme, dají nás do rakve, a broučci a červíce se postarají o zbytek. Není se jak vzepřít strachu. Nemáme ten pevný bod.
Apoštol Pavel volá křesťany, aby nespadli zpátky do tohoto životního stylu. Připomíná jim, že oni mají nástroj, kterým se strachu mohou vzpírat. On neříká, že se nikdy nesmí bát. Naopak, ta jeho výzva je pro ty, kdo se strachem bojují. A on nám ukazuje, co nás může ochránit před tím, abychom tomu strachu propadli. Říká, že jsme synové, ne otroci. A tím nás povzbuzuje k tomu, abychom se strachem dobře nakládali.
2. Křesťan volá Otce
Jak tedy reagovat, když přichází strach? Vlastně je to velmi přirozené. Zkuste si vybavit situaci, kdy je rodina s dětmi doma a najednou vypadne elektřina. Jak reaguji děti? Co udělají, aby se nebály? Co uslyšíte? Tati? Mami? A rodiče řeknou: Tady jsme. Nebojte se. Jdeme pro baterku.
Dítě volá rodiče. Apoštol Pavel nám připomíná, že jsme synové a dcery, a proto, když se bojíme, můžeme volat Otce. Pavel píše: „Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ (v.15)
Slovo Abba je hebrejské slovo pro Otce. Tedy apoštol Pavel říká, že ochranou proti propadnutí strachu je volání k Otci. A protože Pán Bůh je dobrý Otec, On nám odpovídá. On nám říká, že tady pořád je. Říká: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ (Židům 13,5) „Já budu s tebou … a zachráním tě.“ (Jeremjáš 30, 11) „I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne.“ (Izajáš 54,10) „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.“ (Izajáš 46, 4)
Milí přátelé, když přicházejí strachy, volejte Otce. Volejte Ho ve svých pravidelných modlitbách, ale volejte Ho ve chvílích, kdy se strach opět ozývá. Prosme druhé, aby se modlili s námi. Máme úžasného Boha. On nás miluje tolik, že se za nás obětoval. Jeho láska k nám je naprosto nezasloužená, ale je nekonečná. A tak volejme Otce. A naslouchejme tomu, jak odpovídá. Tedy modleme se a čtěme Boží slovo. To nás ujistí o blízkosti Otce, který nás ochrání.
Někdy se děti, především ty starší, chovají jinak. Nevolají maminku a tatínka. Třeba když mají stezku odvahy. Někdy takové dítě jde a říká: Já se nebojím. Já se nebojím. Proč to to dítě říká? Protože se hrozně bojí a chce si namluvit, že se nebojí. I nám křesťanům hrozí podobný přístup. Někdy máme pocit, že se bát nesmíme a tak sami sebe i své okolí přesvědčujeme, že se nebojíme. A někdy to děláme i velmi duchovně a říkáme, že důvěřujeme Pánu Bohu a tak se nebojíme. Samozřejmě, pokud to tak máme, tak je to úžasné. Ale pokud to tak není, tak je to vlastně takový život ve lži. Když třeba přijde těžká diagnóza, nás přepadá strach, nemusíme jako křesťané přesvědčovat své okolí, že se nebojíme. Je důležité být upřímný. Pojmenovat strach. Ale Pak je důležité tento strach přinášet Pánu Bohu. A tak to můžeme říct i druhým. Ano, mám chvíle, kdy se moc bojím, ale modlím se a vím, že můj život je v Božích rukou. Pán Bůh nechce, abychom byli slní hrdinové. On je silný hrdina. On chce, abychom věřili Jemu, silnému hrdinovi a volali Jej k pomoci.
3. Křesťan roste v důvěře
Samozřejmě zároveň platí, že čím více rozvíjíme svůj vztah k Pánu Bohu, tím více rosteme v důvěře, tím rychleji Mu přinášíme své strachy a tím více zažíváme Jeho pokoj. O to samozřejmě máme usilovat. V našem textu jsme dále četli: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi…“ (v.16-17)
Pavel tedy říká, že skrze to, že přinášíme naše strachy a slabosti svému Otci, posilujeme důvěru v Něj. Znovu a znovu se přesvědčujeme, že jsme Jeho děti a že Jemu na nás záleží. Také si uvědomujeme, že jsme Boží dědicové, tedy, že pro nás přichystal něco úžasného na věčnosti.
Znovu bych to přirovnal ke zkušenosti dítěte. Když má dítě strach, zavolá tátu a táta přijde a dítě upokojí, pak bude růst důvěra tohoto dítěte ve svého tátu. Bude z něj jisté dítě. Bude se bát méně. A tak i my se stáváme jistí v Bohu, když Jej voláme a když Jej slyšíme. Naše důvěra v Něj roste.
Na konci našeho textu apoštol Pavel přidává ještě jednu zvláštní větu: „trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.“ (v.17)
Toto je úžasné zaslíbení. Dalo by se říct, že pokud procházíme své strachy s Pánem Bohem, pak jednou bude s Ním ve slávě beze strachu. Pokud procházíme utrpení s Pánem Bohem, pak jednou budeme také zažívat věčnost bez utrpení s Ním. Pokud jsme s Ním teď, bude s Ním i na věčnosti.
Pozvěme Pána Ježíše do svých strachů a trápení. On je unese. On unesl to nejhorší trápení na kříži a vítězně to zvládl. On zvládne i ty naše strachy a trápení. Nenechávejme si naše strachy a bolesti pro sebe. Odevzdejme je Jemu a v pokoji očekávejme Jeho slávu ve svém životě už teď na této zemi a definitivně u Něj v nebesích. Amen.
