Michal Klus - Je psáno...

Milí přátelé, bratři a sestry, postní období je obdobím, kdy do centra naší pozornosti intenzivněji zařazujeme kříž Ježíše Krista. I v letošním postním období nám ten kříž chce kdeco vytlačit. A tak vás zvu i v tomto kázání k pohledu na kříž, protože právě od kříže se odvozuje identita nás – křesťanů. A právě na otázku, kdo je křesťan bude dnes naše kázání odpovídat.

Tento týden jsem četl knihu Nabeela Quereshiho „Hledal jsem Alláha, našel Ježíše“. Kniha mne moc zaujala a hodně se z ní učím. Je tam opět připomenut ten mezi muslimy rozšířený názor, a to že křesťan, je původní obyvatel západní polokoule, který je charakterizován nemorálním chováním. Typickým příkladem se pak stává hollywoodská smetánka. Tak vidí muslimové často křesťany.

Spousta lidí má spoustu zajímavých představ o křesťanech. Ale to důležité je, abychom se podívali, kdo je podle Bible křesťanem, kdo je podle Pána Boha křesťanem. A přestože ten náš text o sobě neříká, že nám přináší definici křesťana, myslím, že ji v tom textu uvidíme. Přečtěme si teda text určený na tu dnešní pátou postní neděli.

Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu. Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. (Židům 13,12-14)

Milí přátelé, chtěl bych na základě tohoto textu odpovědět na otázku, kdo je křesťan a zmínit tři charakteristiky křesťana, tak jak je vidíme v tomto textu.

1. Křesťan je zachráněný, ne záslužnický

Než to vysvětlím, pojďme se podívat na ten verš dvanáctý: „Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví.“ Dovolte, že tady vysvětlím to pozadí a kontext tohoto verše. Když Izraelci přinášeli oběť za hřích, tak se krev z obětovaného býčka vylila na oltář. Býček jako takový byl ztotožněn s hříchem a musel být vynesený za tábor a tam byl spálený. Tedy, místo, aby byl vyloučen hříšník, tak mu po pokání byla zvěstována milost, a místo něj musel ven býček, který byl za táborem spálený.

A tady autor listu Židům používá tento obraz, a říká, že stejně tak Kristus byl ztotožněn s našim hříchem, byl vyveden mimo město a tam na Golgotě ukřižován. On byl potrestán místo nás. Čteme tady, že „posvětil lid svou vlastní krví“. Tedy, tím, že prolil svoji krev, tím nás učinil svaté. Svaté, ve smyslu zbavené vší viny, nevinné, očištěné.

A to je to první, co nám definuje křesťana, křesťan je ten, kdo vírou přijímá to, že mu Ježíš odpustil, že ho Ježíš zachránil, že umřel za jeho hříchy. Tedy není to ten, kdo si o sobě myslí, že On je ten lepší, že on si Boží přízeň zaslouží, že on si to odchodil do kostela či jinak odsloužil svými skutky. Křesťan je ten, kdo před Pánem Bohem vyznává, že by si zasloužil pouze věčnost v zatracení a beznaději, ale vírou přijímá, že jej Ježíš zachránil. Tedy křesťan je ten, kdo je zachráněný, ne záslužnický. Řeknu to ještě jinak, pokud člověk hledá cestu ke vnitřní svobodě, štěstí, radosti a pokoji jen v sobě, pak není křesťan. Pokud to vše hledá v Kristu, pak je křesťanem.

2. Křesťan je vycházející, ne zůstávající

Pojďme se spolu podívat na další verš. Čteme tam: „Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu.“ (v.13) Tedy, je zde výzva, abychom nesli potupu s Ježíšem mimo město. Co tím chce autor říci? Abychom to dobře pochopili, musíme vzít v úvaho to, komu autor tuto knihu píše a jak se vyvíjí celá linie této knihy. List Židům, jak už název říká, byl psán křesťanům, kteří byli Židovského původu. A kniha ukazuje na to, že v Ježíši Kristu se uskutečnila ta jediná oběť, která dokáže odpustit hříchy. Autor vysvětluje, že všechny ty zvířecí oběti, který byly před narozením Ježíše, měly pouze ukazovat ke Kristu, měly ukazovat na to, že Bůh sám se stane jedinou dostatečnou obětí. Když se tedy Ježíš Kristus za nás obětoval, už nepotřebujeme obětní systém, který Židé praktikovali před narozením Krista. Nicméně, mnozí Židé v Krista neuvěřili a dále žili starým způsobem. A tak ta výzva, aby čtenáři vyšli za hradby, je výzva k oddělní se od toho, v čem byli po celé generace doma. Je to výzva, aby opustili židovství a jeho překonané praktiky a následovali Ježíše Krista. A ano, v jejich případě to znamenalo obrovskou potupu, protože najednou přišli o svůj národ, přišli o svůj domov. V očích druhých se stali nikým, stali se bezdomovci.

Autor tohoto listu je v tom povzbuzuje a ukazuje, že to stojí za to. Co to ale znamená pro nás? Můžeme to jednoduše přeskočit a říci, že se to týkalo těch Židů? Jsem přesvědčen, že nikoliv. Jsem přesvědčen, že i tato výzva je výzvou nadčasovou. Je to výzva, abychom vystupovali ze starého života. Máme opouštět to, co není v souladu s cestou, kterou nám vytýčil Kristus. Tedy křesťan je ten, který je stále na cestě. Je na cestě, aby byl více jako Kristus. Této cestě se říká posvěcení. A křesťan má jít touto cestou, i když to někdy bude bolet. I když to bude znamenat, že se k němu někteří otočí zády. I pro nás to někdy může být cesta potupy.

Včera jsem se zašel projít do hor. Navštívil jsem i Kostelky. Tam se scházeli evangelíci, když jim byly nejen zavřeny, ale zabaveny kostely. I oni museli vyjít doslovně ven, aby zažívali společenství. A oni byli těžce tupeni, ponižováni, pronásledováni. To, že vyšli, je mnohdy stálo velice mnoho. Ale oni byli křesťané. Oni věděli, že musí vyjít, i když to bolelo a bylo to nepohodlné.

My žijeme v době svobody, tak u nás té potupy mnoho není. O to rozhodněji bychom měli odcházet od toho, co se neshoduje s životem následovníka Ježíše Krista. Křesťan se pozná podle toho, že nezůstává tam, kde není Kristus. Křesťanství je následování, které nás proměňuje. Křesťan nemůže zůstávat stejný!

3. Křesťan je vyhlížející, ne zabydlený

To je třetí a pro dnešek poslední charakteristika křesťana. Opírá se o ten verš 14: „Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“ Tento verš je asi z těch tří nejjasnější. Křesťan prostě ví, že to nejlepší má stále před sebou. Tady nejsme doma. Tady jsme jen na chvíli. U Ježíše budeme věčně.

Takže charakteristikou křesťana je to, že se tady nezabydluje až příliš. To samozřejmě neznamená, že nemáme usilovat o budování domovů či dokonce společnosti. Určitě máme. I to je naše poslání tady na tomto světě. Ale máme to dělat s vědomím, že očekáváme něco mnohem lepšího. Máme to dělat s vědomím, že nejsme stvořeni pro těch několik desítek let na tomto světě, ale pro věčnost.

Jsem tady v Třinci pastorem už skoro 17 let. Bul jsem u toho, když lidé odcházeli na věčnost. Chtěl bych dnes vzpomenout jednoho člověka, který byl pro mne příkladem toho, kdo vyhlíží věčný domov. A byl to člověk, který ten věčný domov vyhlížel i v době, kdy to ještě nevypadalo, že by měl jít brzy. Byl to můj spolupracovník, pastor Pavel Kadlubiec. Tento týden jsem si zase pročetl několik jeho kázání. Znovu jsem se uvědomil, že často mluvil o nebeském domově.

Dovolte jeden krátký citát z jeho předposledního kázání: „Tady na této zemi není náš trvalý domov!!! Můžeš mít ve svém životě sebelepší plány, ale přijde jednou den, chvíle, kdy každý z nás bude muset změnit své přechodné bydliště na trvalé, věčné. Ten přechodný pobyt na věčný domov…“

A křesťan je ten, kdo s tím počítá, kdo se na to připravuje, kdo to vyhlíží.

Tedy, dnešní text nám připomíná, že křesťan je ten, kdo uvěří, že ho Ježíše Kristus zachránil, kdo vírou vychází na cestu následování a vyhlíží cíl – věčný domov.

Bratři a sestry, někdy je ta naše víra slabá, přijdou pochybnosti, přijdou obavy z umírání. Tou dobrou zprávou je, že křesťanství není o našem výkonu. Křesťanství je o tom, že vírou vidíme, jak nás Ježíš nese touto cestou i přes naše slabosti a pochybnosti. A tak si vzájemně přejme, abychom v Pánu Ježíši neměli jen berličku, o kterou se opíráme, jak nám to někteří říkají, ale abychom Ho vírou viděli, jaký je – On je tím, kdo nás nese v náručí. A On nás donese až do cíle! Amen.