Michal Klus - Je psáno...

U příležitosti dnešní bohoslužby, kdy si připomínáme památku zesnulých, jsem jako biblický text ke kázání vybral Žalm 102. Je to žalm bolesti, důvěry a prosby. Neznáme autora, nicméně biblisté poukazují na podobnost s příběhem krále Chizkijáše, který onemocněl a prorok Izajáš mu oznámil, že se z této nemoci neuzdraví. Následovalo však pokání a Pán Bůh znovu poslal Izajáše k Chizkijášovi s tím, že mu přidá 15 let života. Možná tento žalm s Chizkijášem spojitost má, možná ne, ale možná se v něm dokážeme najít především my, kdo zažíváme smutek, zdravotní problémy, stáří či se to týká někoho z našich blízkých. Přečtěme první část tohoto žalmu, čteme prvních 13 veršů.

Modlitba pro poníženého, když je sklíčen a vylévá před Hospodinem své lkání.

Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne moje volání!

Neukrývej přede mnou tvář v den soužení mého, nakloň ke mně ucho,

v den, kdy volám, pospěš, odpověz mi!

Mé dny se v dým obracejí, mé kosti jsou rozpálené jak ohniště.

Jak zlomená bylina schne moje srdce, i svůj chléb jíst zapomínám;

od samého naříkání jsem vyzáblý na kost.

Podobám se pelikánu v poušti, jsem jak sova v rozvalinách,

probdím celé noci, jsem jak ptáče, jež na střeše osamělo.

Celé dny mě moji nepřátelé tupí, klnou mi a za potřeštěnce mě mají,

popel jím jak chleba, nápoj slzami si ředím

pro tvůj hrozný hněv a pro tvé rozlícení; tys mě vyzvedl a srazil.

Mé dny jsou jak stín, který se prodlužuje, usychám jako bylina.

Ty však, Hospodine, ty zůstáváš věčně, budeš připomínán ve všech pokoleních.

(Žalm 102, 1-13)

Dovolte, že z tohoto žalmu zmíním jeho tři důležité rozměry, které vyjádřím třemi slovy: bolest, důvěra a prosba.

1. Bolest

Ta první část žalmu, který jsme přečetli je plná bolesti. Možná bolest podobnou bolest z těžké nemoci zrovna prožívá někdo z vás, nebo ještě pravděpodobněji někdo z těch, kdo tuto bohoslužbu poslouchají na internetu. Ve své modlitbě, autor našeho žalmu tu prožívanou bolest líčí Pánu Bohu.

Popisuje tam bolest z toho, že se jeho život chýlí ke konci – říká, že se v dým obracejí jeho dny. Hovoří o fyzické bolesti pravděpodobně způsobené nemocí. Říká, že jeho kosti jsou rozpálené jak ohniště. Dovídáme se, že doslova sesychá a chřadne, nejí, je vyzáblý na kost, neustále naříká z bolesti. Nemůže spát, nemůže jíst, pláče. A všechno to v modlitbě říká Pánu Bohu. Pláče Pánu Bohu.

Autor tohoto žalmu popisuje bolest, která je způsobená nemocí a umíráním. Jsou ale také jiné druhy bolestí, které zažíváme. Každý psycholog či poradce vám řekne, že tu bolest potřebujeme ze svého nitra dostat ven. Potřebujeme ji někomu svěřit. Právě proto je služba psychologů, terapeutů či poradců tak nesmírně důležitá. Právě proto je tak důležité mít kolem sebe rodinu, kde se mohu svěřit se svojí bolestí. Právě proto je důležité, mít přátelé, kterým o své bolesti mohu říct.

Nicméně je úžasné, když o své bolesti mohu říci kdykoli Pánu Bohu. Často už ani nikoho jiného nemáme. Když nemůžeme spát, nebo když víme, že nejde si stále pouze stěžovat druhým, tak vždy můžeme svoji bolest vymodlit Pánu Bohu. Toho s tím obtěžovat nebudeme. Naopak. On je ten nejlepší terapeut, který je připraven nám naslouchat a ulevit tak našemu bolavému srdci. Mluvme k Pánu Bohu o svých bolestech.

Jsme různí. Někteří z nás jsme hodně uplakaní. Ale jsou i takoví, kteří mají pocit, že postěžovat si, je známka nevíry. A mají pocit, že pokud budou mluvit o tom, že věří, že nemají strach, že k tomu nějak Pán Bůh přihlédne a dá lepší řešení. A teď mne nepochopte špatně. Je úžasné, když nám Pán Bůh i v bolesti dává spolehnout se na Něj a důvěřovat Mu. To je skvělé svědectví. Ale na druhé straně je moc důležitý zůstat především ve vztahu k Pánu Bohu upřímný a na nic si nehrát. Ta upřímnost v sobě nese právě to, že se Mu vypláčeme ze svých bolestí.

V jedenáctém verši čteme: „Pro tvůj hrozný hněv a pro tvé rozlícení; tys mě vyzvedl a srazil.“ (v.11) Nevíme, zda Pán Bůh autorovi nějak zjevil, že se hněvá, nebo zdá své utrpení připisuje nějakému zjevnému hříchu nebo je to jen popsání pocitu, který vychází z nějaké domněnky autora. Ale v Bibli vidíme, že Pán Bůh u trpících lidí upřednostňuje upřímnost před správností. A tak můžeme Pánu Bohu upřímně popsat také to, co prožíváme ve vztahu k Němu, ať už je to nějaký pocit opuštění, zrady či nejistoty.

Nicméně všimněme si něčeho moc důležitého. Přestože autor vidí Pána Boha jako toho, kdo jej trestá, tak přesto vyznává svoji důvěru v Něj. A to je to druhé slovo. Důvěra.

2. Důvěra

Přečtěme si znovu 12 -13 verš. Tam totiž dochází k velkému posunu. „Mé dny jsou jak stín, který se prodlužuje, usychám jako bylina. Ty však, Hospodine, ty zůstáváš věčně, budeš připomínán ve všech pokoleních.“ (v.12-13)

Autor vyznává své bolesti a končí popisem své pomíjivosti. Ale potom přichází zvrat. Pohled se obrací od zahleděností do vlastního utrpení na Hospodina. „Ty však, Hospodine…“

Bratři a sestry, to je zásadní moment. Ano, my zažíváme a budeme zažívat bolest. Ano my sami budeme dokonce jednou umírat a budou umírat naši blízcí. Budeme plakat a budeme si zoufat. Nicméně, my křesťané se z Boží milosti můžeme v tom zoufání zastavit a říct: „Ty však, Hospodine…“

V následujících verších našeho žalmu najdeme vyznání důvěry v Pána Boha. Pozor, ne důvěry v to, že budu uzdravený, že nezemřu, že nebudou problémy. Není to důvěra v to, že to půjde, jak chci já. Je to důvěra, že uprostřed té bolesti je Pán Bůh se mnou a že se Jeho plány naplní. Přečtu celou další část.

„Ty však, Hospodine, ty zůstáváš věčně,

budeš připomínán ve všech pokoleních.

Ty povstaneš, slituješ se nad Sijónem, je čas smilovat se nad ním,

nastala ta chvíle!

Vždyť tvým služebníkům je v něm milý každý kámen

a nad jeho sutinami je přepadá lítost.

A budou se bát Hospodinova jména pronárody, tvé slávy všichni králové země,

protože Hospodin vybuduje Sijón, ukáže se ve své slávě

a k modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne.

Pro budoucí pokolení je to psáno, aby lid, jenž bude stvořen, chválil Hospodina,

že pohleděl ze svých svatých výšin, že Hospodin shlédl z nebe na zem,

vyslyšel sténání vězňů, osvobodil syny smrti,

aby na Sijónu vyprávěli o Hospodinově jménu,

aby v Jeruzalémě šířili jeho chválu,

až se tam shromáždí v jedno národy a království a budou sloužit Hospodinu.

Na té cestě pokořil mou sílu a moje dny zkrátil.“ (v.13-24)

Možná je ta část pro nás trochu nesrozumitelná. Je tady řeč o vítězství Sijónu, apod. Jde o starozákonní jazyk. Kdybychom to přeložili do novozákonního jazyka, tak bychom hovořili o vykoupení a záchraně Božího lidu, o věčném životě, o vzkříšení z mrtvých, o věčném Božím království a podobně. Jinými slovy, autor vyjadřuje důvěru v Boží slovo, v Boží zaslíbení, v Boží jednání. Vyjadřuje důvěru, že Pán Bůh docílí svých záměrů.

Ano, jako křesťané i ve chvíli vzpomínání na naše zesnulé, i v bolesti či utrpení, i když trpí či umírají naši blízcí, máme důvod pro důvěru, protože víme, komu jsme uvěřili a víme, že Pán Ježíš je věrný. Kéž i my ve chvíli bolesti dokážeme ukazovat na dobrého Pána Boha. Kéž i my dokážeme v důvěře říct: „Ty však, Hospodine…“

3. Prosba

A potom je tady třetí rozměr té modlitby. A tou je prosba. My máme Pána Boha, který slyší naše prosby. On někdy, podle své svrchované vůle, odpoví tím, že nás zachrání i z tohoto dočasného utrpení, či nemoci.

Ve verši 25 pět máme jednu z těch proseb tohoto žalmu: „Pravím: Bože můj, uprostřed mých dnů mě odtud neber!“ (v.25) My takto můžeme prosit. Nevíme jaká je Boží vůle, ale můžeme prosit o uzdravení, o život, o ochranu před zlým. Neznamená to, že Pán Bůh vždy vyslyší. Všichni nakonec zemřeme. Ale Pán Bůh se někdy ze své milosti rozhodne přidat nám ještě nějaký čas.

Už jsem zmiňoval Chizkijáše. Pán Bůh mu přidal 15 let. Pán Bůh přidal něco i moji mamince. Děkuji vám, kdo jste se i za ni a naši rodinu modlili. Zítra si ji má můj taťka vyzvednout a po 248 dnech strávených v nemocnici přivést domů. Ano, prosili jsme za její život a Pán Bůh dal. Prosili jsme za životy jiných a Pán Bůh si je vzal k sobě. Tak jak tak, máme obrovskou výsadu, že můžeme prosit a Pán Bůh slyší.

Dovolte, že dočtu ten žalm:

„Z pokolení do pokolení půjdou tvá léta.

Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou.

Ta zaniknou, a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho,

vyměníš je jako šat a vše se změní.

Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.

Budou zde přebývat synové tvých služebníků,

jejich potomstvo bude před tebou stát pevně.“ (v. 25-29)

Každý život jednou skončí. Rozpadne se, jako se obnosí oděv. Jediný člověk, jehož život nemusel podlehnout smrti, byl Ježíš Kristus. Ale On sám, ten, jehož léta jsou bez konce, vzal na sebe náš hřích a v odplatě za náš hřích přijal smrt. Zemřel. Ale i tak byla a jsou Jeho léta bez konce. Proto vstal z mrtvých a přináší vzkříšení a věčný život všem, kdo Mu věří.

Proto se nemusíme bát ani bolesti ani smrti, protože i v tomto žalmu máme zaslíbení, že Boží synové, Boží služebníci budou před tváří svého Boha stát pevně a věčně. Smrt není konec. Mý očekáváme věčnost v blízkosti našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

 Proto svoji bolest s důvěrou přinášíme Pánu Bohu a víme, že On slyší naše prosby. Kéž by tuto naději mohl mít každý z nás a mnozí další. Kéž naše životy o této naději jasně svědčí. Kéž o této naději bude svědčit i naše umírání. Amen