Komenský a Halloween
V těchto dnech se opět slavil Halloween. Z důvodu nouzového stavu to možná nebylo u nás letos až tak moc vidět. Jeho symbolem je vydlabaná dýně se svíčkou uvnitř.
Halloween je původně okultní svátek oslavující temné síly, smrt a záhrobí. I dnes je to hlavní svátek satanistů a podobně smýšlejících skupin. Na druhou stranu, většina těch, kdo se při něm baví, jsou sekulární lidé západní společnosti. Nedělají to proto, aby něco uctívali. Dělají to prostě proto, že podlehli tlaku obchodních loby, které na tomto svátku vydělávají a tak do jeho popularizace pumpují miliony. Prodává se spousta převleků, sladkostí, kina se plní zájemci o hororovou podívanou, pořádají se slevové akce a lidé vesele nakupují.
Osobně to nepovažuji za neškodnou zábavu a rozhodně ji nedoporučuji. Ano, z mnohých rituálů zbyly jen obaly. Nicméně, ta symbolika je zde jasně spojená se smrtí a záhrobím. Připomínají se mi tu slova apoštola Pavla: „Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem.“ (Efezským 5,11)
Na druhé straně se ptám, proč je tento svátek tak populární? Proč tento svátek přitahuje tolik pozornosti v Americe, proč už i Čechy tolik baví? A samozřejmě, část odpovědi je v komercializaci všeho. Ale myslím, že se tady skrývá ještě jeden důvod. Člověk se chce ze smrti smát, aby se ji nemusel bát. Člověk má tendenci z ní udělat pohádku pro děti. Člověk má tendenci snižovat osten smrti a udělat z ní karikaturu, aby nemusel přemýšlet o její opravdové podstatě. Myslím, že i to je jeden z důvodů, proč je Halloween stále populárnější, proč se na mikiny tisknou kostlivci, proč se nosí čepice s lebkou. Dělá ze smrti a ďábla něco, čemu se vysmíváme, abychom o tom nemuseli přemýšlet. To jen ukazuje plytkost naší civilizace. V historii většina civilizací považovala přemýšlení o vlastní smrtelnosti za známku moudrosti. I Bible ukazuje, že potřebujeme o naši smrtelnosti přemýšlet.
Zrovna tyto dny nám smrt opět zreálňují, když nám média každý den oznámí, kolik osob v naší zemi podlehlo covidu. Mnozí z nás znají někoho, kdo kvůli covidu zemřel. Smrt obchází viditelněji než v minulých obdobích.
Navíc máme památku zesnulých a připomínáme si také naše předky, kteří nás předešli na věčnost. Smrt je něco, s čím potřebujeme počítat. Smrt je něco, na co potřebujeme být připraveni. A dle Bible je smrt něco, na co je možné se připravit.
Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých. (Římanům 14,7-9)
Pro apoštola Pavla je klíčové, že smrt nic nemění na našem vztahu k tomu, který je naším Pánem, tedy k Ježíši Kristu. A to je pro něj něco zásadního.
Chceme se i dnes inspirovat Komenským a podívat se na to, co on dává svým čtenářům jako důvod, proč se nebát smrti. Budu vybírat především z kapitolky „Jak a čím bázeň smrti přemáhati“ z jeho knihy Praxis Pietatis. Možná bychom dnes vybrali jiné důvody, ale dovolte, že zmíním ty jeho.
1. důvod: Vy nezemřete
První důvod, proč se nemusíme bát smrti, je ten, že my nikdy nezemřeme. Komenský to navíc podává ještě s takovou humornou vsuvkou, když říká, že je dětinské bát se toho, co neexistuje. Smrt křesťana neexistuje. Proto je dětinské, když se křesťan bojí smrti.
Při rozpravě s farizeji to Ježíš řekl takto: „Amen, amen, říkám vám: Zachová-li někdo mé slovo, navěky nespatří smrt.“ (Jan 8,51; B21) Křesťan tedy ani podle Ježíše neuvidí smrt. Ale vždyť my víme, že i křesťané umírají. Jak to tedy Komenský a Ježíš myslí?
Komenský na základě znalosti slov Ježíše a Bible jasně ukazuje, že je rozdíl mezi smrtí těla a smrtí člověka. Naše tělo sice podléhá smrti, ale my, kdo Kristu věříme, smrti nepodléháme, protože už jsme přešli ze smrti do života. My nezemřeme. Naše tělo ano.
Dobrým příkladem mohou být slova Ježíše Martě: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ (Jan 11, 25-26) I když naše tělo zemře, my budeme žít, my nezemřeme. To je křesťanská naděje a důvod, proč se nemusíme bát smrti.
Jaká byla odpověď Marty? Ona řekla, že uvěřila, že Ježíš je Mesiáš – tedy Zachránce. Tady leží klíč k věčnosti. Marta nevyznává, že věří v nebe, že věří, že po smrti něco je. Ona vyznává, že věří Ježíši Kristu! Kdo věří Ježíši Kristu, že On svou smrtí zaplatil za naše hříchy, ten se nemusí bát smrti. Jeho tělo sice zemře, ale on nikoliv.
Právě proto byli křesťané i v čase pandemií těmi, kdo šli a pomáhali trpícím a nemocným. Věděli, že nezemřou. Nebáli se smrti těla. A Komenský trochu vyčítavě říká, že je ostuda, když se křesťané bojí smrti, zatímco Sokrates, Seneca a další umírali beze strachu, a to pouze věřili v nesmrtelnost duše. My přece věříme Pánu Ježíši Kristu a smrtí těla odcházíme na svatbu Beránka. My se nemusíme bát, protože neumřeme, ale smrtí přecházíme na velkou věčnou oslavu. My to nejlepší máme stále před sebou.
2. důvod: Smrt těla je nutnost
Jako druhý důvod, proč se nebát smrti, Komenský dává to, že lidský život má svou neměnnou cestu. Všichni lidé musí projít celým cyklem. Všichni byli počati, všichni prožili asi 9 měsíců v těle matky, všichni se narodili, všichni žili a všichni zemřou. Žádný z lidí nebyl výjimkou. Ani Ježíš ne. Ani nikdo z nás nemá jiný úděl či jinou cestu. Celý život víme, že jednou zemřeme. Celý život s tím počítáme. A jak Komenský opět se špetkou humoru dodává, narodit jsme se nebáli, tak proč bychom se báli smrti našeho těla. A potom připomíná slova Bible a cituje: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud.“ (Židům 9,27)
Všichni jednou zemřeme, a proto je dobré se svou smrtí počítat, být na ní připraveni. Kdo smrt popírá, kdo ji chce stále utíkat, ten z ní bude mít strach. Kdo ví, že toto je cesta, kterou musíme projít, ten se strachy netřese.
3. důvod: Smrtí přijdeš jen o málo
Třetím důvodem, proč se smrti nebát, je dle Komenského to, že vlastně přijdeme jen o málo. Ať už to je majetek hmotný či rodinní příslušníci, podle Komenského je to jen velmi málo v porovnání s tím, co nás čeká na věčnosti. Komenský je tady tvrdě strohý: „Že tě (smrt) rozlučuje s milou manželkou (nebo manželem), co na tom? Ženicha svého přeslavného v nebesích najdeš.“ Samozřejmě chápu logiku Komenského. I mně je jasné, že v Pánu Ježíši Kristu najdu v nebi ten nejvzácnější poklad. Přesto nedokážu říci jen tak jakoby ledabyle, co na tom, když tady nechám manželku.
Nikdy jsem nezažíval strach ze smrti, ale především dříve jsem zažíval obavy, že bych tady manželku nechal samotnou se čtyřmi malými dětmi, a že by vše zůstalo jen na ni. A nešlo o to, že bych nevěřil Pánu Bohu, že se o ně postará, jen mne bolela představa, že by to manželka musela nést sama.
Myslím, že nemusíme Komenského úplně podezírat z bezcitnosti, když je tady tak radikální. On věděl, jaké to je ztratit manželky a děti. Věděl, jak to bolí. Věděl, jaké to je, když lidé zůstanou sami, když děti osiří. On toho zažil hodně. Ale vědomí nádherné budoucnosti v přítomnosti Ježíše jej chránilo před tím, aby se nechal svázat strachem. Takže Komenský tím nepopírá bolest a trápení. Komenský to nesnižuje. A tak je to velká výzva, abychom ani my nesnižovali bolest těch, kteří něco nebo někoho ztrácejí. Musíme si dát pozor, abychom ve chvíli ztráty nedávali laciné rady a odpovědi. Komenský to tady píše jako prevenci. Ale jako pastor jistě především plakal s plačícími.
Komenský nám radí, abychom si připomínali, že to pravé bohatství majetku i vztahů nás čeká v nebesích. Když to vyhlížíme, strach odchází.
4. důvod: Samotná smrt nebolí
Komenský připomíná, že samotná smrt není bolestivá a je rychlým okamžikem. To, co je bolestivé, je nemoc, která může předcházet. Nicméně, podle Komenského, hned po smrti čeká věřícího obrovská radost, kdy bude jakákoli bolest rázem zapomenuta.
5. důvod: Rozklad těla se tě už netýká
Komenský ukazuje na to, že se nepotřebujeme bát ani rozkladu našeho těla. Cituje Žalm 16,10: „Nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.“ (kraličtí: viděti porušení). Doslovně lze přeložit: „Nedopustíš, aby tvůj věrný viděl, jak se rozloží.“
Komenský říká, že je to proroctví jak o Kristu, tak o Jeho následovnících. Komenský teda křesťany ujišťuje, že se nemusí bát toho procesu rozkladu jejich těla, protože oni už toho účastni nebudou a vůbec to ničemu neškodí, že se to tělo promění v prach.
Komenský tu navíc připomíná text ze Zjevení: „Potom jsem uslyšel hlas z nebe, který mi říkal: "Piš: Blaze mrtvým, kteří od této chvíle umírají v Pánu." "Ano," praví Duch, "ať si odpočinou od svých prací; a jejich skutky jdou s nimi."“ (Zjevení 14,13)
Sám Pán Bůh říká, že jsou požehnáni ti, kdo umírají v Pánu. Tedy, pro ty, kdo věří, se smrt stává požehnáním, protože je vysvobozuje z těla hříchu a bere je do dokonalé přítomnosti Ježíše Krista. A to je úžasná realita věčnosti.
Komenský tuto část zakončuje výzvou: „Nelekejž se tedy smrti, ó duše křesťanská, ale volej raději: přijď, Pane Ježíši, nebo služebník tvůj přichází k tobě! Hotovo jest srdce mé, hotovo jest srdce mé, Bože, učiň se mnou podle líbeznosti své!“
Bratři a sestry, jako křesťané nejsme imunní vůči obavám spojeným s naším odchodem na věčnost. A právě proto i Komenský připomíná ten základ naší víry. On ví, že na nás útočí kdejaké strachy ze smrti a z umírání. Proto nám připomíná, že očekáváme úžasnou věčnost. Čím více si budeme připomínat to, co pro nás Pán Ježíš chystá, tím lépe zvládneme realitu našeho odcházení, realitu odcházení našich blízkých. A tak neutíkejme od smrti, neschovávejme ji za vydlabané dýně, ale připomínejme si toho, který řekl: „Byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ (Zjevení 1,18)
