Michal Klus - Je psáno...

Minulou neděli jsme dokončili druhou kapitolu listu Galatským. Zdůraznili jsme, jak je důležité, abychom se zároveň viděli jako ospravedlněné i jako hříšníky. Hovořili jsme o tom, jaké důsledky má to, když jednu z těchto dvou součástí naši duchovní DNA opomíjíme či oslabujeme oproti té druhé. Dnes pokračujeme třetí kapitolou. Výjimečně bych chtěl k našemu textu přistoupit jinak než obvykle. Tedy možná to dnes nebude ani moc kázání, ale spíše exegeze, tedy rozbor toho našeho textu. Nepřečtu celý text, ale budeme ho číst postupně a vždy si k němu něco řekneme. Čteme tedy postupně Galatským 3,1-14.

Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný! (v.1)

Pavel tady galatským křesťanům nelichotivě říká, že jsou pošetilí. A potom klade tu řečnickou otázku a ptá se, kdo je obloudil nebo očaroval či zaklel. Pavel si totiž nedokáže jinak vysvětlit fakt, že když jednou vírou uviděli Ježíše Krista ukřižovaného a pochopili, že tento Ježíš Kristus zemřel na jejich místě, že teď toho Krista odkládají a před oči si staví něco jiného. A Pavel tím chce říci, že pokud jednou vykročili na cestu víry za Pánem Ježíšem Kristem, tak stejným způsobem je třeba i pokračovat. Musí vidět Ježíše Krista ukřižovaného. V Něm mají hledat sílu pro svůj život. A to je pro nás velmi důležité. Když jako křesťané zažíváme nejrůznější těžkosti, prohry, trápení. Jaká má být naše reakce? Snažit se více? Snažit se najít v sobě sílu, abychom to zvládli? Pavel říká, že máme věřit. Pavel říká, že se máme vírou dívat na Krista, na toho, který byl za nás ukřižovaný. To je tím základním řešením.

Chtěl bych se vás zeptat jen na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli? (v.2)

Pavel se to snaží prezentovat i z další strany a ukazuje na osobu Ducha svatého. A ptá se, co bylo příčinou toho, že dostali Ducha svatého. Ptá se, zda přijali Ducha svatého proto, že dodržovali příkazy Božího slova nebo proto, že uvěřili. A samozřejmě myslí to druhé. I tady nám Pavel potvrzuje, že když uvěříme Pánu Ježíši Kristu, dostáváme Ducha svatého. K tomu není třeba nějakých skutků, nějaké zralosti nebo snad nějaké druhé duchovní zkušenosti. Ducha svatého dostanou ti, kdo uvěřili.

To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe? Tak veliké věci jste prožili nadarmo? A kdyby jen nadarmo! (v.3-4)

Opět Pavel mluví o galatských jako o pošetilcích. On říká, že když uvěřili, tak žili z moci Božího Ducha, ale teď spoléhají sami na sebe. A to slovo spoléhat je moc důležité. Nejde o to, že by se člověk neměl mít rád. Jde o to, že nemám spoléhat na to, že sám ten život nějak zvládnu. Jde o to, aby náš život byl poznamenán spoléháním na Ježíše Krista. Říkám to tady často, ale žel musím říct, že naprostá většina lidí, které neznám a kteří za mnou přijdou s prosbou o křest nebo svatbu, v duchovní oblasti spoléhají sami na sebe. Když se jich zeptám, proč si myslí, že je jednou Pán Bůh vezme do nebe, tak mi většinou řeknou něco na způsob toho, že nedělají až tak velké hříchy a že žijí docela dobrý život. Spoléhají sami na sebe. A Pavel takové lidi nazývá pošetilými. Co by Pavel řekl o vás, kdyby vás znal? Řekl by o vás, že jste těmi, kdo si na oči staví Ježíše Krista, kdo jsou vedeni Duchem svatým, nebo by řekl, že jste pošetilcem? Pavel říká, že takoví lidé uvěřili nadarmo a potom dodává: „A kdyby jen nadarmo.“ Co tím chce říct? Říká, že uvěřit v Krista a potom spoléhat na sebe je horší, než nikdy neuvěřit. Vědět, co pro nás Kristus udělal a potom tím pohrdnout je horší, než to nikdy nevědět. Je to zneuctění Ježíše. Proto prosme o milost, abychom viděli Ježíše a aby nás vedl Boží Duch. Protože pokud odbočili galatští, může se to stát i nám. Neustávejme tedy v modlitbách a klaďme si před oči Pána Ježíše Krista.

Ten, který vám udílí Ducha a působí mezi vámi mocné činy, činí tak proto, že plníte zákon, nebo proto, že jste slyšeli a uvěřili? (v.5)

Ještě jednou Pavel ilustruje tu svoji myšlenku. A teď mluví o třetí osobě trojice o Bohu Otci, protože On je tím, kdo udílí Ducha a působí mocné činy. A Pavel se ptá, zda to činí proto, že plníme zákon nebo proto, že jsme Mu uvěřili. A zase tím chce říct, že nejsme křesťané proto, že se chováme křesťansky. Jsme křesťané, protože Bůh Otec nám dal milost a proměnil náš život. Důkazem toho je přítomnost Ducha svatého v našich životech a Boží mocné činy. A tím nejmocnější činem je to, když člověk žije pokáním a vírou následuje Krista. K tomu nám Pán Bůh dal Ducha svatého. Bez něj bychom tu dnes nebyli. Bez něj bychom si říkali, že nám stačí věřit si doma. Nebo bychom uvěřili jiným ďábelským lžím.

Pohleďte na Abrahama: 'uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.' Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. (v.6-7)

Pavel tady přináší svůj oblíbený příklad a mluví o Abrahámovi, jako o otci víry. Cituje Genesis 15,6, kde se o tehdy ještě Abramovi říká, že uvěřil Bohu a že Bůh mu to připočetl, jako spravedlnost. Tedy, Bůh Abrama na základě víry ospravedlnil, jak jsme to rozebírali minule. A Pavel tady říká, že Abrahámovými syny nejsou ti, kdo usilují dodržovat biblický zákon, ale ti, kdo uvěřili Bohu jako Abrahám. Ježíš to říkal také a tím rozčílil mnohé z Židů. Poslechněte si ta slova Ježíše, která začínají slovy, které máme v našem sálu: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." Odpověděli mu: "Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými?" Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.“  (Jan 8,32-36)

Jinými slovy, Ježíš říká, že kdo žije podle zákona, ale nedodrží jej, je otrok hříchu a není svobodný a nečeká ho nebeský domov. Cestou ke svobodě není lépe dodržovat zákona. Cestou ke svobodě je to, že nás otroky si Pán Bůh adoptuje jako své syny. Pokud tomu člověk uvěří, stane se svobodným. Tedy, i Ježíš připomíná, že život, který je zaměřen na to, že svou činností získám svobodu, vždy končí otroctvím. Připomíná nám to i ten nápis z koncentráků „Arbeit macht frei.“ Ve skutečnosti práce vedla ke smrti. A duchovně to je stejné. Jediné, co vede k životu je to, když se staneme Syny.

Ježíš to svoji rozpravu končí tím, že Židům, kteří se spoléhají na svoji zbožnost, říká, že jejich otcem není Bůh, ale Ďábel. (Jan 8,44)

Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: 'V tobě dojdou požehnání všechny národy.' A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem. (v.8-9)

Pavel navazuje na předchozí argument a říká, že požehnaný je ten, kdo vírou následuje Abraháma. Požehnán je tedy ten, kdo uvěřil Pánu Bohu ke svému spasení a kdo Jej ve víře následuje.

Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno: 'Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně, a nečiní to.' (v.10)

Opakem požehnání je prokletí. Pavel říká, že požehnán je ten, kdo věří, ale proklet je ten, kdo se snaží o svých vlastních silách žít spravedlivý život. Proč je proklet? Protože nikdy spravedlivý život nebude žít. Vždy v nás bude nějaký hřích. A mít hřích, znamená být proklet, tedy zůstat otrokem. Jediná šance jak se zbavit hříchu je uvěřit v Kristovo odpuštění, uvěřit, že z nás Pán Bůh dělá své syny a dcery.

A opět bych chtěl zdůraznit to slovo „spoléhat“. Pod kletbou nejsou ti, kdo dělají skutky zákona. To děláme snad všichni. Pod kletbou jsou ti, kdo na ně spoléhají. Pod kletbu jsou tedy ti, kdo si myslí, že jsou dost dobří pro království Boží. Ale na druhé straně, ten kdo věří Kristu, touží dělat skutky zákona. Toužíme žít podle desatera, toužíme následovat příkazy Ježíše Krista, toužíme odpouštět, toužíme se dobře chovat k bližnímu, toužíme vydávat svědectví. Nicméně nespoléháme na to, že ty naše skutku nám zajistí Boží přízeň. Víme, že Boží přízeň nám zajistil Ježíše Kristus.

Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: 'Spravedlivý bude živ z víry.' Zákon však nevychází z víry, nýbrž praví: 'Kdo bude tyto věci činit, získá tím život.' (v.11-12)

Tedy Pavel znovu opakuje. Kdo dokáže naplnit každé přikázání, každý příkaz, který v Bibli je, ten obdrží život věčný. My víme, že toto dokázal jen jeden. Ježíš Kristus. Nikdo jiný není schopen dodržet Boží zákon a proto je každý objektem Božího soudu. Jediné východisko je víra v Boha Zachránce. Jak nás Pán Bůh zachránil? Pavel začal u Ježíše a končí u Něj.

Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: 'Proklet je každý, kdo visí na dřevě'. To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru. (v.13-14)

My jsme měli být prokleti, protože nejsme schopni zachovat zákon. Ale Ježíš připravil novou cestu tím, že se stal prokletím za nás. On na sebe vzal všechny naše hříchy na sebe a zemřel za nás. A tady je naše svoboda. Díky Ježíši Kristu nejsme již více otroci, ale můžeme být svobodní. Díky Ježíši Kristu, nejsme již více prokletí, ale jsme požehnáni. Díky Ježíši Kristu jsme Božími dětmi, které dostaly Ducha svatého.

A tak nám v dnešní pasáži apoštol Pavel říká, že naše spása je možná jen díky Boží milosti, kterou přijmeme vírou. Ale zároveň nám také říká, že i náš křesťanský život je možný jen tehdy, když nespoléháme na naše chování, ale když spoléháme na Pána Ježíše Krista, kterého máme před očima. 

Dovolte, že dnešní kázání zakončím jednou ilustrací. Motivoval mne k ní Martin Luther, který použil příklad o opičákovi, který se chová jako člověk. Luther říká, že jen proto, že se opičák chová jako člověk, nikdo neřekne, že ten opičák je člověk. Je to opičák, který se naučil chovat jako člověk. A já tu ilustraci ještě rozšířím. Po tom, co jsme viděli opičáka chovajícího se jako člověk, tak si představte, že vidíte člověka, který se vůbec nehýbe. Nebo co hůř, představte si, že vidíte člověka, který se chová jako opičák. Koho vidíte? Řeknete, že vidíte člověka, nemocného člověka. A do třetice si představte člověka, který se chová jako člověk. Na dotaz zda je to člověk jistě bez váhání odpovíte, že ano.

Co tím chci říct? Chci tím říct, že pokud tě Pán Bůh ze své milosti neučinil svým dítětem díky tomu, že jsi Mu uvěřil, tak jsi jako ten opičák. Nejsi svobodný, jsi otrok. A jsi otrok i tehdy, když ses naučil chovat jako svobodný. Je možné naučit se chovat jako křesťan. Je možné mít hezké manželství, hezky se chovat ke svým bližním, být štědrý, modlit se, zpívat v kostelním sboru nebo se dokonce stát presbyterem či pastorem. To se jde naučit. To zvládne cvičený opičák.

Na druhé straně je možné patřit Kristu, ale nechovat se jako křesťan. Ale takový člověk je vážně nemocný. A pokud ho Pán Bůh nevyléčí, tak je jen otázkou času, kdy zemře a ztratí svoji svobodu a tím i věčnost.

A tím třetím obrazem je křesťan, který touží z Boží milosti žít jako křesťan. A Pavel nám dnes říká, že jej křesťanem neučinila tato snaha. Opičák se svých chováním nikdy nevypracuje na člověka. Nicméně Bůh Stvořitel z kohokoli může učinit svého syna, svoji dceru. A nejen, že nás promění, ale ze své milosti nás také vede k tomu, abychom byli, jako je On.

Apoštol Pavel nás tedy dnes znovu volá, abychom nebyli cvičenými opičáky, ale abychom byli svobodnými křesťany, kteří byli a jsou proměňováni Kristem. Děkujme Mu za Jeho velkou milost.