Labyrint světa a ráj srdce
15. listopadu uplyne 350 let od smrti Jana Amose Komenského. Na sklonku svého života vyznával: „Však již vidím nebeskou vlast, k jejíž prahům mne dovedl můj vůdce, mé světlo, můj Kristus, jenž mne předešel, aby mi připravil místo v domě svého Otce … a brzo přijde, aby mne vzal k sobě, abych i já byl tam, kde je On.“
To je úžasné vyznání. A tak se chceme v těchto dnech autorem tohoto vyznání inspirovat a kázání opřeme o některé důrazy, které u Komenského nacházíme.
Dnes začneme jeho snad nejslavnějším dílem Labyrintem světa a rájem srdce, protože toto dílo nás učí pochopit, kdo je člověk a kdo je Bůh.
Po porážce na Bílé hoře roku 1620 začalo pronásledování protestantů. V následujících letech mnozí z nich utekli z českých zemí. Útěk je zaznamenán také v písních a v jedné z nich se zpívá: „Nevzali jsme sebou nic, po všem je veta, jen Bibli Kralickou a Labyrint světa.“ To jen vykresluje, jak nesmírně důležitou knihou Labyrint byl. A já věřím, že stále je.
První delší část knihy je inspirována knihou Kazatel. Dobře ji popisuje verš z Kazatele 1,14: „Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.“ Druhá část ukazuje, kde můžeme najít ráj. Tu druhou část jsem se rozhodl vyjádřit krátkým Ježíšovým podobenstvím, které si teď přečteme.
Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.
(Matouš 13, 45-46)
Hlavním hrdinou knihy Labyrint světa a ráj srdce je poutník, který hledá životní štěstí. Podíváme se tedy jeho optikou nejprve na ten labyrint a potom také na ráj.
1. Labyrint světa
Komenský se ve své knize odkazuje na krétský labyrint, který si nechal postavit král Mínós, aby se v něm ztratil Mínotaurus, syn jeho nevěrné manželky.
Komenský svojí knihou ukazuje, že tento hříchem poničený svět je pro člověka jistým labyrintem, kde se my lidé lehce ztrácíme. Pořád se ženeme dále a doufáme, že už konečně nejdeme trvalé štěstí, ale za další zatáčkou zjišťujeme, že ani tady východisko není. A tak se ženeme, makáme, ale ve skutečnosti jsme ztraceni a nenacházíme pokoj. Komenský zmiňuje různé oblasti tohoto světa, kde člověk očekává, že už najde to štěstí. A znovu a znovu ukazuje, že je to pouze další slepá ulička. První oblast, o které hovoří, je manželství. Tady poutník začíná s hledáním trvalého vnitřního naplnění. A přestože manželství jistě může přinést mnoho požehnání, poutník také vidí mnoho komplikací a problémů a nakonec i to, že přichází o manželku a děti a nese obrovské břímě bolesti.
My tady většinou mluvíme o manželství velice pozitivně. Ale nikdy nesmíme zapomenout na to, co říká Bible a připomíná Komenský, že manželství nám nikdy nezaručí trvalé naplnění.
Mladí lidé někdy žijí s tím, že když najdou toho pravého partnera, potom bude jejich život šťastný. A přestože zažívají spoustu štěstí, tak prožívají i tu realitu života v hříšném světě a také mnohdy zjišťují, že touží po ještě něčem větším. Když pak s někým chodí, tak si říkají, že když bude po svatbě, potom budou více šťastní. A pak si říkají, že když budou mít děti, potom budou více šťastni. Ale právě tento přístup způsobuje, že jsou často nešťastní, protože očekávají, že právě partner či děti je naplní vnitřním štěstím. A tak od nich očekávají něco, co oni jim nikdy nemohou dát. Očekávají, že jejich přítomnost jim zajistí vnitřní naplnění. Takoví lidé jsou jako houby, kteří chtějí vysát z druhých něco, co oni nabídnout nemohou. Ale to vnitřní naplnění nemůže dát ani manžel či manželka, ani děti, ani dobří přátelé. To může udělat jen Pán Bůh.
Ale může to být i opačně. Někdo ztratí partnera a žije s tím, že už nikdy nebude šťastný. I toto ukazuje na nereálné chápání vztahu a na to, že jsme se ztratili v labyrintu.
Dnes nás společnost masíruje také tím, že hlavně bychom měli vést maximálně uspokojivý sexuální život. A to vede lidi jen k dalším a dalším bizarnostem, ale ony nemohou přinést štěstí. Podobně byl na tom právě i král Šalamoun, a přestože měl ženy a milenky všude, kde se podíval, místo aby ho to vedlo ke štěstí, vedlo ho to k tragédii. Stále více a více se ztrácel v labyrintu tohoto světa.
Komenský v souladu s Biblí ukazuje, že přestože jsou vztahy velmi vzácným Božím darem, tak pouze ve vztazích s lidmi nenajdeme plné vnitřní naplnění.
Cesta poutníka labyrintem pokračuje a poutník se přesvědčuje, že vnitřní naplnění nenajde ani ve vzdělání, poznání a lidské moudrosti. Nenajde ho ani v tom, že bude usilovně pracovat, třeba i nezištně a dobročinně. Dokonce to vnitřní naplnění nelze najít ani v náboženskosti či snad dokonce v tom, že se člověk stane knězem. To vnitřní naplnění není ani v tom, že člověk dosáhne vysokého postavení a nebude se muset podřizovat druhým, ale naopak bude moci prosazovat svoje vize a plány. To vnitřní naplnění není ani v tom, když je člověk bohatý, má dostatek všeho a může si užívat to, co se mu líbí. I tady dříve nebo později opět narazí do slepé uličky labyrintu. To všechno nás láká. Tomu všemu můžeme lehce uvěřit. Dokonce tam můžeme na čas najít uspokojení. Nicméně toto vše je pouze součást labyrintu, který nenabízí vnitřní naplnění. Ať už si to přiznáme nebo ne, my toužíme po něčem jiném. A tak více či méně zažíváme trápení a prázdnotu. Něco nám chybí.
Král Šalamoun měl všechno, přesto dochází k závěru, že v labyrintu nenašel uspokojení. Čteme:
„Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, neboť kde je mnoho moudrosti, ji i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš? Usmyslel jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví, zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice. Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. V ničem, co si žádali mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se zaradovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil, a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění. I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toto pod sluncem není.“ (Kazatel 1,16 – 2,11)
Šalamoun jako poutník zkusil všechno. Ale čím více toho zkoušel, tím těsněji ho obklopovaly stěny labyrintu. Z labyrintu člověk nenajde východisko. V tomto světě nenajdete vnitřní naplnění.
2. Ráj srdce
V příběhu poutníka přichází zvrat. Našel snad poutník to, co hledal? Ne. On nic nenašel. Někdo se mu zjevil. Byl To sám Ježíš Kristus. Ta kapitolka má název: Navštívil ho Kristus. Není to výsledek jeho běhu labyrintem, je to Boží milost. A už ten fakt, že poutník uviděl Krista, všechno změnil. Nic nemuselo zaznít. Kristus ještě nepromluvil a poutník věděl, že tady je zdroj vnitřního naplnění.
Stejně jako v našem evangeliu obchodník uviděl tu nejvzácnější perlu a věděl. Za tuto perlu dám cokoli. Za tuto perlu dám vše. Není pochyb. Je to jasné. Není co řešit. Četli jsme, že obchodník „jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.“ (v.46)
Poutník tedy nachází vnitřní naplnění ve vztahu s Ježíšem. Najednou se Kristus stává jeho moudrostí a přináší odpovědi na jeho nejskrytější otázky. Najednou se Ježíš stává objektem jeho uctívání a dává naplnění jeho náboženské potřebě. Najednou mu dochází, že jej Kristus staví vysoko a nazývá ho svým synem. Najednou vidí, jak se stal bohatým v Kristu a že mu nic nechybí. Najednou si užívá života se všemi Jeho dary jako nikdy před tím.
A tak to vskutku je. Když se Kristus stane tím nejvzácnějším, když se Mu dáme, pak se v našem srdci rozhostí ráj. A všechny ty věci, které nás naplňovaly jen krátkodobě, mají nově mnohem větší hloubku, protože je v nich Kristus. A tak manželství a vlastně jakékoli jiné vztahy můžeme prožívat jako velmi vzácné dary. Pak můžeme zažívat pokoj v zaměstnání, protože to neděláme pro sebe, ale pro Pána. Pak ve studiu či hledání moudrosti budeme nacházet smysl a budeme to moci použít k Boží chvále. Pak i s mnohými dary či dokonce s bohatstvím budeme zacházet tak, aby Pán byl oslaven, a nám se to stane zdrojem neskutečné radosti. Pak naše postavení budeme moci použít k prosazování Boží spravedlnosti a Jeho milost a přijmeme z toho požehnání my sami i ti kolem nás. Pak si budeme moci užívat kdejaké slasti a požitky, ať už to je nadšení z dobrého jídla, poznávání nových zemí, zažívání nových zážitků, prožívání romantického vztahu či sexuální blízkosti. Přítomnost Ježíše Krista v našem srdci udělá z toho všeho ráj a my za to vše budeme chválit dárce dobrých darů – našeho Pána. Kde je totiž Ježíš Kristus, tak se vše obrací v požehnání – tam zažíváme ráj v srdci. To samozřejmě neznamená absenci problémů a těžkostí. To znamená, že Kristus tvoří ráj v našem srdci i uprostřed problému a těžkostí. Ten ráj je zatím jen v srdci. Ale jednou, jednou už bude všude. A my budeme s naším Pánem navěky. A to, co prožíváme v srdci, budeme prožívat ve všech aspektech našeho života a už nám to nic a nikdo nebude kazit.
A v dalších kapitolách Komenský popisuje, jak vypadá život toho, kterému v srdci vládne Kristus.
Když Ježíš říká podobenství o perle, tak On chce, abychom si uvědomil, jak obrovskou hodnotu má to, když je Ježíš Kristus naším Pánem. A když Komenský psal tuto svoji knihu, on chtěl, aby nikdo nepohrdl Ježíšem Kristem, aby se nikdo neplácal v tom labyrintu, ale abychom zažívali ten ráj srdce.
Milí přátelé, musím položit tu otázku. Jste v labyrintu nebo ve vašem srdci vládne Kristův ráj? To, co činí rozdíl, je setkání s Kristem a vyznání, že Jej potřebujeme. A když máme pocit, že toho ráje je málo a toho bloudění moc, tak je možné, že Pánu Ježíši Kristu nedáváme tolik prostoru, kolik by měl mít a cpeme se Mu tam my. Ale dobrá zpráva je, že s tím jde něco dělat.
Dovolte, že zakončím právě citací poutníka po tom, co jej navštívil Kristus. Řekl: „Zde jsem, Pane můj, Ježíši! Vezmi si mne, chci být tvůj a zůstat tak na věky. Mluv ke svému služebníku a dej, ať poslouchám; řekni mi, co chceš a dej, ať v tom najdu zalíbení; ulož mi, co se ti líbí, a dej, ať to unesu, obrať mne, k čemu chceš, a dej, ať na to stačím; poruč, co chceš, a co poroučíš, dej, ať se já stanu ničím, abys ty sám byl vším.“ Pojďme Mu vyznat to stejné. A poprosme Jej, aby panoval v našem srdci.
