Michal Klus - Je psáno...

Na hřbitově u gutského evangelického kostela je památník obětem první světové války z Gutů. Je na něm 27 jmen. Nevím, kdy přesně zemřeli, ale nejmladším by bylo na konci války 20. Bylo tam i několik čtyřicátníků. Ale všichni mladší než já. A potom tam je v polštině verš z knihy Jeremjáše. V novém překladu ten verš zní: „Kdo poskytne mé hlavě vodu a očím zdroj slzí, abych oplakával dnem i nocí skolené syny a dcery svého lidu?“ (Jeremjáš 8,23)

Ano, po válce se mnoho pláče. Mnozí plakali i u nás. Z důvodu války a bojů nyní pláče mnoho lidí na Ukrajině a v Rusky, teď i v Arménii a na dalších místech světa.

O Jeremjášovi se říká, že je to plačící prorok. Vždyť dokonce máme i knihu Pláč Jeremjášův. Důvodem je to, že Jeremjáš žil v čase soudu nad Izraelem. Pán Bůh volal skrze proroky lid k víře. Ale většina Izraelců zatvrdila svá srdce, pohrdli Hospodinem a žili si po svém. Oni se pořád považovali za věřící židy. Občas dokonce chtěli slyšet proroky. Věděli, že Pán Bůh je, ale žili si po svém. A tak přichází soud a odvlečení do vyhnanství. Bylo to opravdu strašné.

V tomto příběhu vidíme předobraz historie celého lidstva. Jednou přijde konečný soud. A i sám Ježíš nám říká, že to bude den velikého nářku a pláče. Bude to den nářku a pláče pro ty, kdo nepatří Ježíši. Proč o tom píše Jeremjáš? Proč o tom mluví Ježíš? Aby od toho údělu zachránili ty, kdo tam mají nakročeno. Pokud by dnes přišel konec, kde bys strávil věčnost? Patří tvůj život Ježíši? Je touhou tvého srdce Jej milovat a následovat? Je touhou tvého srdce Jej poslouchat a žít pro Něj?

Jsou takoví, kteří mají pocit, že žijí docela slušný život, že nic tak hodně zlého neudělali a snaží se být dobrými lidmi. Pro vás mám pouze výzvu k pokání. To je vaše naděje.

A pak jsou takoví, kteří si jsou vědomi své nedokonalosti a bídy. Jsou si vědomi svých hříchů a činí z nich pokání. Jsou si vědomi, že by Pánu Bohu měli dát mnohem více. Touží, aby byli lepší a aby jejich život lépe odrážel jejich víru.

Pokud se nacházíte v této druhé skupině, tak pro vás je dnešní text z Pláče Jeremjášova.

Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. "Můj podíl je Hospodin," praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.

Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí. Ať usedne osamocen a ztichne, když je na něho vložil. Ať položí do prachu svá ústa, snad ještě naděje zbývá. Ať nastaví líce tomu, kdo ho bije, a potupou se sytí. Neboť Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství. (Pláč 3, 22-32)

Přečetli jsme jednu z nejkrásnějších pasáží o Božím milosrdenství. Připomínám, že zazněla v té nejstrašnější době pro Izraelce. Spousta mrtvých, rozdělené rodiny, odvlečení do ciziny, život v bídě, otroctví a chudobě, žádné vyhlídky.

Boží lid selhal, zavrhl Hospodina, chtěl si žít bez Boha na světě. Oni Ho asi nezavrhli tak, že by to řekli. Oni ho postupně sesadili z trůnu a žili si po svém. A pak už nemorálnost pouze narůstala.

Jsem člověkem, kterému hrozí to stejné. Já totiž také selhávám. Napadají mne věci, které zjevně nejsou z Božího Ducha. Někdy dělám věci, které se Pánu Bohu určitě hnusí. Někdy nedělám věci, které by Pán Bůh ode mne očekával. A potom klečím na kolenou a znovu prosím o dopuštění, znovu prosím o milost, znovu prosím o sílu vzepřít se pokušení. A Pán Bůh by mohl říct, že už stačilo. Ale On je milosrdný. A dnešní text nám o tom milosrdenství něco říká. Říká, že to Boží milosrdenství nikdy nedojde, že ho je dost pro každou situaci a že se projevuje i v utrpení za hřích.

1. Boží milosrdenství nikdy nedojde

Letos jsme měli unikátní dovolenou, protože jsme ji strávili spolu s mými rodiči a s oběma sestrami a s jejich rodinami. Celkem 17 lidí. Jeli jsme do Rakouska. A protože jedna sestra bydlí v Brně, domluvili jsme si sraz na benzínce kousek před Mikulovem. Když jsem se den předem díval, jak je to s naftou v autě, tak jsem si říkal, že je to tak akorát, abychom tam dojeli a natankovali plnou nádrž těsně před hranicí. Jenže večer ještě někde jely naše děti a nafty ubylo. Když jsme druhý den vyjeli, ukazovala mi GPS, že do cíle je 240 km, ale auto ukazovalo, že má naftu na 220 km. Říkal jsem si, že pojedu ekonomicky, a že to stáhnu. Když bylo 100 km do cíle, auto ukazovalo, že je nafta na 95 km. Věřil jsem, že to vyjde. Když bylo do cíle 20 km, auto ukazovalo 15 km. A to už jsem žádal manželku, ať se koukne do mapy, kde je jiná benzínka, protože jsem měl strach. Asi by to vyšlo, ale nechtěl jsem riskovat. Nafta totiž může dojít.

Jeremjáš mluví k lidem, kterým došlo už skoro všechno. Došla i naděje. Z pověření Pána Boha Jeremjáš mluví o Boží dobrotě: „Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí.“ (v.22) On to říká těm, na které těžce doléhá situace. Někteří z nich už o žádném Bohu ani nechtěli slyšet. Jsou nahněvaní, zahořklí a Boha viní vším, co zažívají. On za to může, nepomohl nám.

Ale jsou tam i ti, kteří pláčou, kteří si uvědomují, že si to Izrael zaslouží, protože pohrdl Hospodinem. I oni už si možná říkají, že to už je konec. Možná si říkají, že Boží milosrdenství už došlo. Možná si říkají, že už dlouho jeli pouze na výpary a teď už je definitivní konec.

Možná i tady je někdo, kdo se tak cítí. Možná nás poslouchá někdo, kdo toto prožívá. Možná už mezi nás ani nechce přijít, protože ví, kolik toho zvoral. Možná se tváříte, že je vše v pořádku, ale ve vašem nitru to vře, protože se hněváte na samého sebe, za to jak žijete.

A do toho přichází toto ujištění Jeremjáše, že Boží milosrdenství nikdy nedojde. Boží nádrž milosrdenství je neomezená pro každého, kdo činí pokání. A možná nám to nedochází, ale to je ta nejlepší zpráva pod sluncem. Boží milosrdenství, Boží soucit, Boží odpuštění nikdy nedojde. On každému, kdo ve víře činí pokání, odpouští. Znovu a znovu. Dokud žijeme, Boží milosrdenství je připraveno i pro nás. Po smrti, už pokání činit nelze, ale teď je ještě čas. Kdo odejde na věčnost bez Ježíše, stráví věčnost bez Něj. O všem se rozhoduje za našeho pozemského života.

2. Božího milosrdenství je dost pro každou situaci

Boží milosrdenství se však neprojevuje pouze v Jeho slitování. Boží milosrdenství se projevuje také v tom, že nám dává sílu unést břemena, které neseme. Pán Bůh skrze Jeremjáše ujišťuje ty, kteří Mu věří, že jim dá dost síly, aby unesli to, co chystá nový den. A znovu bych zopakoval, že Izraelci zažívali hrozivé utrpení. Bylo to jako noční můra. Nic horšího si možná ani nedokázali představit. Myslím si, že byli ve stavu tak strašlivého utrpení, že si mnozí přáli umřít.

Přestože my nezažíváme obdobnou národní tragédii, tak možná zažíváte podobná muka ve svém osobním či rodinném životě. Možná už také nemáte sílu. Možná už také pouze vyhlížíte věčnost. A do toho všeho zní z pera Jeremjáše ujištění: „Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá.“ (v.22-23)

Každého rána má Pán Bůh pro ty, kdo Mu věří, dost milosrdenství, aby prošli tím dnem. Každého rána je ho dost. Když zažíváte ty rána, kdy se hrozíte otevřít oči, kdy se bojíte nového dne, kdy se bojíte, jak to zvládnete, tak Pán Bůh vás ujišťuje, že má pro vás nové milosrdenství. Má pro vás přesně to milosrdenství, které potřebujete, abyste Mu důvěřoval a společně s Ním tím dnem prošli vítězně. Možná ne bezbolestně, ale určitě vítězně.

V roce 1999 došlo v americkém městě Columbine k masakru. Dva studenti vtrhli do školy se zbraněmi a začali po všech střílet. Zabili dvanáct středoškolských studentů a jednoho učitele. Zemřela i sedmnáctiletá Cassie Bernall. Byla to dívka, která žila vírou v Pána Ježíše, a každý v její třídě to věděl. Rodiče Cassie o ní následně napsali knihu, ve které je spousta textů, které napsala i samotná Cassie do svého deníku. Mnoho z nich jsou vyznáním její víry a lásky k Pánu Ježíši. Spolužáci byli svědky posledních momentů jejího života. Jeden z vrahů k ní přistoupil, přiložil jí pistol k čelu a zeptal se: „I teď věříš v Boha.“ S pokojem odpověděla „ANO.“ Následoval smrtelný výstřel. Cassie toho rána přijala nové milosrdenství od Pána Boha a díky tomu i tváří v tvář smrti vyznala svoji víru a s tímto vyznáním odešla k Pánu.

Měl bych já dnes tolik síly k takovému vyznání? To ani nedokážu domyslet. Dnes takové milosrdenství nepotřebuji. Dnešek má pro mne pravděpodobně jiné výzvy. Ale vírou se držím toho zaslíbení, že Pán Bůh nám každý den dá tolik milosrdenství, kolik potřebujeme, abychom ten den zvládli. Jak to zapsal apoštol Pavel? „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1Kor 10, 13) Co vás čeká dnes? A co zítra? Každé ráno je pro vás připraveno právě tolik milosrdenství, kolik budete potřebovat. Božího milosrdenství je dost pro každou situaci.

3. Boží milosrdenství je v utrpení za hřích

Na konci té naší pasáže jsme četli: „Neboť Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství.“ (v.31-32) Pán Bůh tady potvrzuje, že utrpení, kterým teď procházejí je důsledkem jejich hříchu. On je totiž zavrhl, i když ne na věky. On je zarmoutil tím, že odňal svoji žehnající ruku a přišly katastrofy.

Pán Bůh někdy dopustí, abychom zakusili důsledky našich hříchů, aby probudil naše otupělé svědomí. Tak tomu jistě bylo i u Izraelců. On jim žehnal, oni se od Něj odvraceli. On posílal proroky, oni je zabíjeli. On je zázračně zachraňoval, ale oni brzo zapomínali. On je varoval, ale oni si vybírali jiné bohy. A tak jim nakonec dal to, co chtěli. Přestal je chránit. Stáhnul se. A přišly hrůzy.

A do té situace On připomíná, že i když tady na zemi dopustí trest a soud, tak to není navěky. Milosrdenství vítězí. I v tom našem textu vidíme kousek předzvěsti toho, jak je možné, že pro Izraelce i pro nás je stále milosrdenství.

Všimli jste si toho? Uprostřed té pasáže o milosrdenství je taková podivná vsuvka. „Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí. Ať usedne osamocen a ztichne, když je na něho vložil. Ať položí do prachu svá ústa, snad ještě naděje zbývá. Ať nastaví líce tomu, kdo ho bije, a potupou se sytí.“ (v. 27-30) Kdo je ten, jenž mlád nesl to nejtěžší jho – břemeno? Kdo je ten, jenž zůstal sám, osamocen, kdo mlčel, když Mu spílali? Kdo je ten, jenž nastavoval líce, když Ho bili, plivali Mu do tváře a ponižovali Jej. Je to ten, od kterého Jeho otec odvrátil svoji žehnající tvář a nechal ho vypít kalich důsledků všech hříchů až do dna. A protože Ježíš přijal trest za všechen můj a tvůj hřích, proto tobě a mně tento Ježíš připomíná, že se Pán Bůh nebude na nás hněvat věčně, ale může nám nabídnout své milosrdenství. Co s ním uděláš? Přijmeš ho? Nebo to chceš zvládnout sám?

Jeremjáš se Hospodinova zaslíbení chytl vírou a přidal krásné vyznání. Kéž by to bylo i vyznání nás všech. „"Můj podíl je Hospodin," praví má duše, proto na Něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v Něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“ (v.24-26)