Jdi na obsah Jdi na menu
 


30. 10. 2006

Modlící se společenství = zdravé společenství

Jednoho dne uviděl pastor mladého chlapce, jak se v učebně nedělní besídky polohlasem vroucně modlí. Pastor neslyšel všechna slova, ale opakovaně slyšel slovo Tokio. Myslel si, že se chlapec modlí za misii. Když chlapec svou modlitbu ukončil pastor se ho zeptat, proč se modlil za Tokio. Chlapec odpověděl: „Dnes jsme psali písemku ze zeměpisu a já jsem udělal chybu. Moc bych chtěl dostat jedničku a tak se modlím, aby se Tokio stalo hlavním městem Francie.“

                Když se zeptám, co se z takovéto modlitby učíme, tak mi většina křesťanů odpoví, že musíme obdivovat víru tohoto chlapce. Ale zamysleme se nad tím hlouběji. V co vlastně ten chlapec věří? Věří opravdu Bohu nebo věří v moc své modlitby. Mám obavy, že dětem nedostatečně vysvětlujeme, co je modlitba. Modlitba přece není nástrojem manipulace Bohem. Modlitba neznamená, že řeknu, co já chci a Bůh bude muset poslechnout. Modlitbu nám Bůh daroval, aby nás měnil, přetvářel a léčil. A já vás prosím, abyste toto měli v paměti při dnešním přemýšlení nad Božím slovem. Modlitba není nástrojem manipulace Boha, ale Božím darem, skrze který dáváme Bohu prostor v našich životech.

               

Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. (Jakub 5:13-16)

                Apoštol Jakub, bratr našeho Pána Ježíše, končí svůj dopis právě touto razantní výzvou k modlitbám. A on nebyl pouze ten, kdo o modlitbě mluvil, on byl tím, kdo modlitbou žil. Historik Eusebius popisuje smrt Jakuba. Jakub byl shozen z vrcholku chrámu a protože samotný pád ho nezabil, tak byl kamenován a nakonec obdržel smrtelnou ránu palicí do hlavy. Eusebius v kontextu smrti Jakuba zapsal: „Jakubovým zvykem bylo chodit o samotě do chrámu, kde byl často spatřen na kolenou, jak se modlil o odpuštění hříchu jeho lidu. Modlil se tak, že jeho kolena ztvrdla natolik, že byla jako kolena velblouda.“

                Tento Jakub nám vysvětluje důležitost modlitby a to především v souvislosti s těžkostmi, kterými procházíme. Jakub v tomto textu zdůrazňuje tři roviny modlitby.

1.rovina: Modlitba jednotlivce

                Jakubův odstaveček o modlitbě začíná výzvou k osobním modlitbám: „Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu!.“ (v.13) Tento verš pokládá dvě otázky a dává dvě odpovědi. Těmi odpověďmi je výzva k modlitbě a výzva ke zpěvu. Nemyslím si, že apoštol tady nějak rozlišuje, co máme v jaké situaci dělat. Naopak, toto místo chápu ve smyslu Lutherova prohlášení, že kdo zpívá, jako by se dvakrát modlil.

                Jakub se ptá: „Vede se někomu z vás zle?“ Téměř každý v té době měl právo odpovědět ano. Zažívali těžkosti a pronásledování. Stejně tak i v dnešní době můžeme říci ano. Protože každý člověk zažívá něco, co není příjemné, potkáváme se se zlem, ať už ve formě nemoci, zklamání, konfliktů nebo z důvodu vlastního hříchu. Potom se Jakub ptá: „Je někdo dobré mysli?“ Jak v době Jakuba, tak i dnes by každý křesťan měl být schopen odpovědět ano. Máme totiž světlou budoucnost: vykoupení a věčný život, který nám vydobyl náš Spasitel Ježíš Kristus na dřevě golgatského kříže, když umíral za naše hříchy.

                Toto všechno znamená, že naší reakcí na jakékoli situace má být ustavičný modlitební zápas. Jakub nás vyzývá, že ať už je situace jakákoli, naší první reakcí by měl být osobní modlitební zápas a to jak slovy modlitby tak oslavnými písněmi. A když používám slovo zápas tak nemyslím jen prosby, ale prostě stálý kontakt s Bohem, ať už děláme cokoli. Pokud se dobře díváme na to, co tady Jakub říká, pak vidíme, že on neříká, že se máme modlit, aby ty zlé věci byly odstraněny a přemoženy nebo aby se to prostě vyřešilo. On říká jednoduše, že se máme modlit.

                Stejně tak i my v těžkostech nemusíme nezbytně prosit pouze za vyřešení těžkostí, ale hlavně se musíme modlit. Mít s Bohem kontakt. Obracet se k Němu, volat k Němu, mluvit s Ním, oslavovat Ho, vyvyšovat Ho. Toto je Boží příkaz pro křesťana a zároveň Boží rada. Nejen vyřešení těžkých situací nám pomůže, ale už ten modlitební zápas je velikou pomocí. Učme se mluvit s Bohem, ať čekáme  na autobus, jedeme autem, čekáme v čekárně nebo kdekoli jinde. Využívejme čas, který máme.

2.rovina: Modlitba starších

                Potom Jakub ukazuje druhou rovinu modlitby, modlitbu starších sboru. Boží slovo zde říká: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.“ (v.14) Tento verš mluví o člověku, který je nemocen natolik, že není schopen přijít za staršími sboru s prosbou o modlitbu. Text naznačuje, že jde o člověka připoutaného na lůžko. Tento člověk má zavolat starší církve a poprosit je, aby vedli modlitební zápas o uzdravení. Řecké slovo, které je tam použito pro starší je presbyteros. To znamená, že má zavolat presbytery, vedení sboru. Presbyteři a pastoři mají být duchovní vůdcové sboru, kteří jsou přivoláni, aby se modlili za nemocného. Některé církve silně zdůrazňují, že je třeba zavolat toho, kdo má dar uzdravování. Ale toto nikde v Bibli nevidíme. Nemocný má volat starší sboru. Tento text předpokládá, že právě u těch, kteří vedou sbor by se duchovní dary měly objevovat v nejhojnější míře.

                V tom originálním textu jsou dva příkazy. Nemocný má povolat a starší se mají modlit. Potírání olejem je uvedeno jako doprovodný jev modlitby a stojí trochu v pozadí. Olej je zde použit v symbolickém smyslu. Má připomenout svatost křesťana, jeho oddělení pro Boha. Olej je také symbolem Ducha svatého, který je dárcem uzdravení. V oleji samotném samozřejmě není žádná magická tajuplná síla. Ta síla je pouze v Bohu, ke kterému ti starší sboru mají volat.

Potom dále čteme, že modlitba víry zachrání nemocného. (v.15) Dovolte krátkou odbočku. Z tohoto verše vidíme, že je velmi mylné domnívat se, že zde je popsán postup posledního pomazání tak, jak to praktikuje katolická církev. Pro ně je poslední pomazání svátost. My to odmítáme a v tomto textu vidíme především výzvu k modlitebnímu zápasu o uzdravení. Jako luteráne také vyznáváme, že za svátosti považujme jen ty posvátné úkony, které mají původ u Ježíše Krista.

V tomto textu nečteme o tom, že modlitba a správný postup při mazání olejem uzdraví. Čteme pouze, že modlitba víry zachrání nemocného. Tato věta neznamená, že každý bude uzdraven, když se za něj starší budou modlit. Tato věta také neznamená, že když někdo nebude uzdraven, že má on nebo starší slabou víru. Bůh je svrchovaný a my Ho neovládáme. Neovládáme Ho ani našimi modlitbami. On rozhoduje o nemoci a uzdravení, o životě či smrti.

Co je tedy modlitba víry? Modlitba víry v tomto kontextu je podle mého přesvědčení spojena s darem Ducha svatého, kterým je víra. Apoštol Pavel popisuje, že křesťanům jsou dány různé dary Ducha svatého: „ Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu…“ (1.Kor. 12:8-9) Apoštol říká, že někteří křesťané dostávají dar víry. Určitě teď nemá na mysli fakt, že někteří uvěří a touto vírou jsou spaseni.Tento dar totiž přijímá každý věřící. On říká, že pouze někteří dostávají ten dar. A já věřím, že modlitbu víry se je schopen modlit ten, kdo od Boha obdrží jasné ujištění o tom, jak se situace vyvine. A tak někdo může dostat od Ducha svatého dar víry, a když se modlí o uzdravení, tak s jistotou ví, že Boží vůli je, aby daný člověk byl uzdraven. A takováto modlitba je odpovězena, protože Bůh už dávno věděl, že uzdraví nemocného.

Chtěl bych zdůraznit jednu zásadní pravdu. Jako sbor potřebujeme starší, presbytery, kteří budou duchovními vůdci. Potřebujme presbytery, kteří budou modlitební válečníci. Potřebujeme presbytery, kteří na modlitbách zápasí o sbor, rodiny a jednotlivce a to více než kdo jiný. Potřebujeme presbytery, kteří se modlí o duchovní dary. A já vás vyzývám bratři presbyteři i touto cestou, abyste pokračovali v modlitbách a ještě znásobovali modlitební život. Ale prosím i vás všechny sborovníky, abyste se modlili za naše presbytery. Aby byli muži víry, aby dobře vedli sbor. Víte, že v době stavění sborového centra musí dělat mnohem více závažných rozhodnutí a o to více se za ně modlete. Modlete se také za nové volby do presbyterstva, které se budou konat v únoru. Přemýšlejte o těch, kdo jsou mužové víry a kdo by měli stát ve vedení tohoto sboru.

3.rovina: Modlitba v malých skupinkách

Tuto třetí rovinu Jakub představuje ve verši 16, když říká: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ Samozřejmě tady není ani slůvko o malých skupinkách, ale kde jinde by toto mohlo fungovat. Toto může fungovat jen v malém společenství. Na bohoslužbách to moc nejde. Na biblické hodině by to mohlo jít lépe, ale pořád to není ono. Vyznání hříchu může fungovat jen v malém společenství, kde se scházejí dva a více účastníků.

Stejné je to i s citlivými modlitebními náměty. Ne všechny věci jde zveřejňovat otevřeně, a přesto není dobré, když nějaké těžkosti a trápení nosíme sami. K tomu je dobrá malá skupinka lidí, kterým důvěřuji a kterým se svěřím. Malá skupinka patří mezi nejlepší nástroje duchovního růstu.

Bolí mne u srdce, když slyším, že někteří tyto malé modlitební a studijní skupinky kritizují a odsuzují. Ale vím, že zde jde o další satanský útok k zamezení toho, aby Boží Duch mohl pracovat v našem sboru. A tak se modlím slovy Ježíše: „Odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34)

                Boží slovo nám opakovaně ukazuje na sílu malých společenství. Vidíme Ježíše, který přestože měl velké množství následovníků, vyvolil si dvanáct nejbližších. Když potřeboval modlitbu v soukromí vzal si s sebou jen tři učedníky. Vidíme příklad Prisky a Akvily a skupiny křesťanů, která se scházela v jejich domě. I v historii vidíme, že mnohá požehnaná služba začínala malými skupinkami. V sedmnáctém století vidíme velice požehnanou službu Spenera, která byla počátkem velkého probuzení evangelíků v Halle v Německu. Jeho služba byla založena právě na malých skupinkách, ve kterých účastníci rozebírali nedělní kázání a modlili se. Mohli bychom mluvit o Moravských bratřích, kteří v únoru roku 1727 začali práci v malých skupinkách, jejichž cílem bylo vyznávání hříchů a modlitba. John Wesley se naučil od Moravanů, jak významná je malá skupinka a definoval malou skupinku jako místo, kde každý „jednoduše a stručně mluví o svém srdci“. Tam, kde jsou lidé ochotni vyznávat své hříchy a modlit se, tam začíná probuzení. Tam lidé přicházejí ke Kristu. A co my? Toužíme po probuzení? Jsem vděčný vám, kdo přicházíte na biblické hodiny, kdo jste zapojeni v jakýchkoli modlitebních skupinkách. Jsem přesvědčen, že práce tohoto sboru stojí na vašich modlitbách. Ale chci vyzvat i vás, kteří jste zatím nenašli odvahu, čas nebo jste o tom prostě ještě nepřemýšleli, abyste se k takovým skupinkám přidali. Kontaktujte některého z pastorů nebo jiných vedoucích, kteří vám určitě rádi pomohou.

                Boží vůlí je, abychom se nemodlili pouze tehdy, když jsme na bohoslužbách. Boží vůli je, abychom se modlili jako jednotlivci, abychom měli presbyterstvo a vedení, které na kolenou bojuje za sbor a abychom měli živé modlitební skupinky, které by vyprošovaly Boží požehnání pro náš sbor. A přitom musíme mít na paměti, že nechceme Boha k něčemu nutit, ale chceme, aby skrze modlitby pracoval v našem středu.

                A Pán Bůh nám zaslibuje, že bude pracovat. On říká, že nás zachrání (v.15), pozdvihne (v.15), že nám odpustí (v.15), že nás uzdraví (v.16). Toužíme po tom? Toužíme, aby se toto uzdravení, pozdvihnutí, odpuštění a zachránění odehrálo v našem životě? Je to touhou našeho srdce nebo je nám to jedno. Pokud toto je touha našeho srdce, tak se modleme. Rozvíjejme modlitební život, zapojujme se do modlitebních shromáždění a povzbuzujme k nim i další. Pán chce náš nemocný sbor uzdravit. Stojíme o to?