Michal Klus - Je psáno...

Dnes máme neděli věčnosti, tedy neděli, kdy si připomínáme, že jednou naše pozemská pouť skončí a my, kdo věříme, dojdeme do našeho pravého domova. Zatím jsme ale na cestě. Ve Starém zákoně máme několik předobrazů této cesty. Jedním obrazem je cesta z egyptského otroctví do zaslíbené země. Druhým předobrazem je podobná cesta, tentokrát z perského zajetí zpátky do Izraele. A do doby návratu z Persie se pravděpodobně datuje poutní píseň, kterou poutníci zpívali cestou, a kterou máme zaznamenanou v Žalmu 126. 

Poutní píseň. Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: "Hospodin s nimi učinil velké věci." Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se. Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země! Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy. (Žalm 126)

Můžeme si představit poutníky, která vykonávají dlouhou cestu z Persie do Izraele. Nevím, jakou cestou šli, ale kdybyste se dnes vydali mezi těmito dvěma místy po silnici, tak ta nejkratší trasa má asi 1600 km. Z toho je jasné, že taková cesta trvala několik měsíců. Když se do Jeruzaléma vracel Ezdráš, cesta mu zabrala 4 měsíce. Byla to náročná a dlouhá cesta. Byla to cesta utrpení, bolesti a možná i strádání. Pravděpodobně někteří tu cestu nepřežili. Všichni byli vyčerpáni, šáhli si na dno.

Naše životní cesta je někdy podobná. Možná zrovna teď zažíváte bolest, kterou toto putování přináší. Na té cestě totiž zažíváme nejrůznější trápení. Přicházejí situace, kdy trpí nebo dokonce umírají naši nejbližší. Zažíváme rozpady vztahů. Procházíme konflikty či napětí v práci. Míváme pocity naprosté vyčerpanosti. To všechno nás může na naší cestě potkat. A zvláště v těchto okamžicích potřebujeme povzbudit.

Ti naši poutníci se povzbuzují zpěvem. Podívejme se na tu jejich píseň, protože věřím, že nás může inspirovat na té naší životní cestě, která je také dlouhá a náročná.

Dovolte, že se s vámi podělím o tři základní principy, které jsem v tom textu viděl a které bych moc rád aplikoval ve své cestě k věčnosti.

1. princip: Připomínat si radost z Boží záchrany

To, co poutníky posiluje, je fakt, že si připomínají, co pro ně Pán Bůh udělal. A právě tím celá píseň začíná. Ti, kteří se nazývají Sijónem, zpívají: „Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: "Hospodin s nimi učinil velké věci." Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se." (v.1-3)

Co si tady připomínají? To, že Pán Bůh změnil jejich úděl? O jakou změnu šlo? Šlo o to, že ze zajatců se stali svobodní lidé. Nějaký čas totiž žili jako zajatci v Babylóně a potom v Persii. Asi tam nežili úplně špatně, ale nemohli se vrátit domů. A najednou to bylo možné. V roce 538 vydal král Kýros edikt, ve kterém povoloval návrat Židů. Tímto ediktem byli prohlášení za svobodné.

A naší poutníci jasně vidí, že to byl zásah Boží, který toto způsobil. Říkají, že i mezi národy se mluvilo o tom, že Pán Bůh je vysvobodil a učinil v jejich životě veliké věci. V té době Židé zažívali veliké veselí. Byli svobodní, ale ještě nebyli doma. Už jsou svobodní, ale ještě je před nimi cesta.

A to je obraz života křesťana. Bible mluví, že Pán Ježíš nás svou smrti vykoupil z moci smrti a hříchu. A pokud jsme to vírou přijali, tak o nás platí, že už jsme svobodní. Pán Bůh vydal edikt, kterým nás prohlásil za svobodné. Doufám, že vám tato svoboda působí radost. Už tedy jsme svobodní, ale ještě nejsme doma. Ještě jsme v zemi nesvobody. Ještě nejsme na věčnosti.

Věřím, že jsem tu svobodu od Pána Boha dostal už jako malé dítě, ale pamatuji si na momenty, kdy jsem Pána Ježíše vyznal či vědomě přijal a zažíval radost. Zažíval jsem radost při konfirmaci, nebo spíše těsně po ní, že jsem mohl vyznat víru v Pána Ježíše, který mne osvobodil. Zažíval jsem radost, když jsem asi o rok později nějak nově pochopil Boží milost a řekl, že Jej chci následovat. A našel bych další milníky, kdy jsem si s radostí nově uvědomoval svoji Bohem darovanou svobodu. Připomínají se mi také momenty, kdy jsem byl u toho, jak někteří lidé vyznali své hříchy Pánu a přijali od Něj dar víry a začali se radovat z Bohem darované svobody. A tyto vzpomínky mi opravdu dávají sílu do života i do služby. Takže přesně chápu, proč si tyto momenty Izraelci připomínají. Když za sebou vidíte radost z Božího jednání, máte sílu jít dál.

Mám za sebou polovinu Klinicko-pastoračního výcviku. V pondělí opět odjíždím na 4 dny na Slovensko. A jsem mnohými věcmi velmi obohacen. Jedna věc, která mne obohatila je to, že jsme měli napsat svoji biografii víry, kde jsme měli zaznamenat důležité duchovní momenty našeho života. A právě toto vzpomínání mne velice povzbudilo. A poslouchání toho, jak druzí sdíleli své příběhy, mi také dodalo mnoho sil. Tito Izraelci byli moudří, když si připomínali Boží působení v minulosti. Ono to opravdu dodává sílu.  

Vidíte ve svém životě to Boží působení? Připomínáte si občas milníky ve vašem životě víry? Vidíte tam radost, jakou jste zakoušeli? Pokud nic nevidíte, tak jak samozřejmě důležité si položit otázku, zda jsem vůbec kdy Pánu Bohu opravdu uvěřil. A pokud ne, dnes Ho o dar víry můžete poprosit. Ale pokud jste prostě až příliš unaveni a nevidíte ty Boží doteky, tak vás povzbuzuji, abyste si našli chvilku času a zavzpomínali. Vzpomeňte si na první okamžiky, kdy jste si uvědomili, že vás Pán Bůh osvobodil. Přemýšlejte o dalších milnících víry. Uvidíte, že vám to přinese radost. A možná vám může pomoct i to, že si ty důležité momenty víry napíšete. Povzbuzuji vás, udělejte si na to čas. A třeba se o ně s někým podělte a povzbuďte přes ně i další. I mne by jistě moc povzbudilo, kdybyste se podělili i se mnou. Budu moc vděčný za každý příběh. Můžete mi ho říct osobně, nebo mi ho pošlete písemně.  Když si totiž připomínáme Boží jednání, dává nám to hodně radosti a tím i sílu pokračovat na cestě životem.

2. princip: Prosit o zázraky

Nejdelší část tohoto žalmu opravdu reflektuje minulé Boží působení a radost z něho. Potom ale přichází prosba. Je to prosba o Boží zásah. Ve čtvrtém verši čteme: „Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země!“ (v.4)

Nevím přesně, jak měnil Pán Bůh potoky na jihu země, ale zjevně jde o to, že v poušti jednou teče potok tudy a později jinudy. A tito poutníci jsou již unaveni z života na cestě. Možná zažívali nějaké konkrétní komplikace a útrapy a tak prosí, aby je Pán Bůh vedl jinou cestou. Oni prosí o zázrak. Prosí o pomoc.

Někteří z nás jsme takoví, že máme pocit, že všechno musíme zvládnout sami. Zdá se nám, že nepotřebujeme Pána Boha prosit o pomoc. Ale z Bible vidíme, že pán Bůh někdy dopustil těžkosti proto, aby zjistil, zda Ho budeme prosit o pomoc. A když ho lidé prosili, tak někdy situaci změnil.

Tito Izraelci to ví a prosí Pána Boha, aby změnil jejich úděl. Oni už nemají sil, a proto prosí o pomoc.

Pamatujete si na Izraelce, jak šli z Egypta? Oni také mnohokrát narazili na překážky. A jak reagovali? Reptali, naříkali, stěžovali si. Tady vidíme mnohem lepší reakci. Prosbu o pomoc.

Milí přátelé, já se v tom docela vidím. Docela často si naříkám. Velmi lehce si začnu stěžovat, že je moc práce, že to nestíhám, že to nezvládnu, že lidé jsou tací či onací. Ale tady vidíme, že místo naříkání máme prosit. Pán Bůh chce slyšet naše prosby o Jeho intervenci. On negarantuje, že vše bude, jak chceme my. Ale když k Němu voláme, On nám odpoví a požehná nás. Sám jsem se už o tom mnohokrát přesvědčil a vím, že mnozí z vás také. Takže, když nám teče do bot, nestěžujme si, že nám Pán Bůh dal špatné boty, ale ve víře Ho prosme o pomoc. To nám jistě pomůže na naší cestě k věčnosti.

3. princip: Vidět za slzy

Dostávám se k poslednímu principu. Poslední dva verše našeho žalmu znějí takto: „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.“ (v.5-6) Pěší cesta z Persie do Izraele jistě byla skrápěna mnohými slzami. Naše životní cesty jsou také často plné slza. Pláčeme, když se dějí těžké věci, které nemůžeme ovlivnit. A i letos mnozí z vás takové měli. Pláčeme nad bolestnými diagnózami, dokonce na diagnózami dětí. Pláčeme, když někdo odchází na věčnost a i letos to byli i lidé mladí nebo třeba ještě nenarozené děti. Pláčeme, když se přihodí nehody, přijdeme o práci nebo majetek. Pláčeme, když vidíme, že se rozpadají vztahy, když si lidé vzájemně ubližují, když nás nebo naše blízké někdo deptá a působí zlo.

Ale pláčeme někdy i nad sebou samými, když vidíme svůj hřích, svoji bídu, své slabosti. Tento pláč je nesmírně přínosný a důležitý. A požehnaný je ten, kdo navíc pláče i nad Boží dobrotou, Božím odpuštěním, Boží láskou.

V této písni poutníci jasně vyjadřují, že chápou, že život je často poznamenán slzami. Ale oni vidí za ty slzy a hovoří o tom, že jednou čas pláče skončí a přijde čas plesání. A to si také potřebujeme připomínat. Jednou to pomine, a pokud máme naději v Ježíši Kristu a zažili jsme pláč pokání nad sebou samým, pak nás čeká něco výborného.

„Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.“ (v.5-6)

I Ježíš znal bolest a pláč. On také ve smyslu tohoto žalmu řekl: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ (Matouš 5,4) Věříte tomu? Tak třeba zrovna dnes poproste Pána Ježíše o více víry.

Milí přátelé, naše cesta ještě neskončila. Opřeme se o zkušenosti Božího lidu a pomozme našemu srdci, aby si připomínalo radost z Boží záchrany, prosme o zázraky a dívejme se za slzy. Půjde se nám mnohem lépe.