Naděje ve smrti a umírání
Jeden z úkolů pastora je vykonávat pohřby. Občas se mne na to někdo zeptá. Ptají se, jak to zvládám. Musím říct, že pohřby jsou velmi rozdílnou zkušeností. Jsou pohřby, které jsou jaksi rutinní, zvláště pokud zesnulého neznám a on odchází na věčnost v zasloužilém věku. Na druhé straně jsou pohřby, které patří mezi nejsilnější momenty mé služby. Když děláte pohřeb člověka, který miloval Pána Ježíše, který žil vírou a k víře povzbuzoval druhé, jehož život byl charakterizován aktivním žitím evangelia, protože touží, aby i druzí Pánu Ježíši uvěřili, pak takový pohřeb je opravdu nesmírně posilující. Vyprovázíte totiž člověka, který je konečně tam, kde toužil být, v blízkosti Ježíše. A řeknu vám upřímně, žádná svatba nepřinese tak silný duchovní zážitek jako takový pohřeb. A mým přáním je, aby to, když my jednou z tohoto světa budeme odcházet, bylo svědectvím o naší víře v Ježíše. Kdy tomu tak je? Když je ta víra zjevná v našich životech.
Víra v setkání se svým Pánem byla zjevná i v životech mnohých biblických hrdinů. Dnes si přečteme jen velmi kratičký citát krále Davida a bude se jím inspirovat.
Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem. (Žalm 17, 15)
Král David tady vyznává svoji víru ve vzkříšení a v život věčný. Přestože ve starém zákoně se o věčném životě hovoří méně jasněji než v novém, v tomto vyznání vidíme, že i starozákonní věřící jasně očekávali věčnost s Pánem.
Podívejme se na toto vyznání a zkusíme si dnes připomenout některé aspekty spojené s věčností. David tady říká, že věčný život je pro spravedlivé, přichází po procitnutí a že jde o věčnost před Boží tváří. Pojďme se nad tím společně zamyslet.
1. Věčnost pro spravedlivé
David ten svůj citát začíná vyznání: „Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář.“ David a další lidé starozákonní doby žili s jasným přesvědčení, že za života není možné uvidět Boha. Nicméně David očekává, že na věčnosti bude schopen vidět Boží tvář. Proč? Protože bude spravedlivý.
Z toho plyne první důležitý závěr. Nespravedliví nemohou očekávat věčný život. Ve stejném duchu píše apoštol Pavel: „Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.“ (1.Korintským 6, 9-10)
A teď si možná někteří řekneme, že jsme rádi, že nejsme smilníci, modláři, zloději, opilci ani lupiči. Ale neradujme se předčasně.
Pavel napsal také tato slova: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.“ (Římanům 3, 10-12)
Tedy nikdo z nás není dost spravedlivý. My všichni chybujeme, hřešíme a tím se řadíme do zástupu nespravedlivých. My všichni. Do jednoho. Proč tedy David očekává, že jako spravedlivý uvidí Boha? Odpověď známe z jiných míst. David věděl, že sám Pán Bůh odpouští, očišťuje od nespravedlnosti a dává svoji spravedlnost. V Žalmu 51 čteme známou Davidovu modlitbu. Vyberu s ní jen dva verše: „Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ (Žalm 51, 11-12)
Jak je tedy podle Davida možné strávit věčnost s Bohem? Jak je možné odejít na věčnost spravedlivý? Je to možné, díky tomu, že sám Pán Bůh zahladí, zakryje naše nepravosti. Je to možné, protože sám Pán Bůh nám stvoří nové čisté spravedlivé srdce. Tedy, sám Pán Bůh nabízí nespravedlivým svoji spravedlnost. David ještě nevěděl, jak to Pán Bůh dělá či udělá. My dnes víme, že to udělal tím, že On sám se v Pánu Ježíši stal nespravedlivým, vzal na sebe naši nespravedlnost, za tu nespravedlnost přijel trest smrti na kříži a nám dal svoji spravedlnost. David neví jak, ale věří Pánu Bohu. My víme jak, a pokud věříme Pánu Ježíši Kristu, tak i o nás platí, že jsme spravedliví. Pokud Mu nevěříme, pak i kdybychom byli těmi nejhumánnějšími a nejcharakternějšími lidmi pod sluncem, pak jsme stále nespravedliví a nemůžeme očekávat věčný život.
Nicméně je tady ještě varování před tím, čemu teologové říkají laciná milost. Tedy je to varování před myšlením, že Pán Bůh mi odpustí a já si vlastně mohu žít, jak chci. Toto pokušení hrozí nám všem. Tudy cesta určitě nevede. V životě Davida i dalších vidíme tu obrovskou touhu, aby žili co nejvíce tak, jak se to Pánu Bohu líbí. Kdo nežije s touto touhou, pak asi Pána Boha nepoznal.
Tak tedy, usilujme v prvé řadě o Kristovu spravedlnost, ale v druhé řadě nepřestaňme zápasit o takový život, který se líbí Pánu. Bojujme ten dobrý boj víry.
2. Věčnost po procitnutí
Dovolte, že ten druhý bod začnu otázkou. Baví vás čekat? Jste lidmi, kteří mají rádi, když se vaše řada u pokladny v obchodě posunuje nejpomaleji ze všech nebo když v čekárně u lékaře prosedíte celé dopoledne? Nebaví? Pak mám pro vás dobrou zprávu. Na věčnost se nečeká.
David očekává věčnost po „procitnutí“. „Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.“ Co myslí David oním procitnutím? Bible často používá pro smrt metaforu usnutí. I my to často používáme. Při spisování pohřbu mi nejednou rodina řekne, že si zemřelý pokojně usnul. Nebo dokonce o zemřelém hovoříme jako o zesnulém. To je běžné použití.
David tedy chápe, že zesneme, tedy zemře na této straně věčnosti a naše duše procitne na té druhé. Ale jak dlouhý je čas mezi tím? Bible svědčí o tom, že žádný. Apoštol Pavel píše: „V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána.“ (2. Korintským 5, 8) Tento text ukazuje, že jsou jen dvě možnosti. Buď jsme tady v tomto těle, nebo jsme doma u našeho Pána. Mezi tím nic není. Zločinci na kříži Ježíš říká: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23, 43) Tady není žádný čas čekání. Po smrti přichází pro věřícího ráj, nebe. A takových textů bychom našli více.
V křesťanství existují nejméně ještě dva další pohledy na to, co se děje po smrti, ale já věřím, že pro ně není biblické opodstatnění. První pohled tvrdí, že duše lidí spí až do druhého příchodu a tehdy je Pán Bůh vzbudí. Ano, i my věříme, že při druhém příchodu dojde ke vzkříšení. Tedy Pán Bůh vzkřísí naše těla a stvoří novou zemi a nové nebe. Nicméně obhájci teorie spánku duše zastávají názor, že naše duše až do druhého příchodu Pána Ježíše spí. Argumentují právě těmi texty, které hovoří o smrti jako o usnutí. Nicméně to opravdu stojí v rozporu s množstvím textů, které hovoří o tom, že po smrti budeme s Pánem.
Druhý názor, se kterým se můžeme setkat, je názor, že naše duše jde do očistce. To je součást učení římskokatolické církve. Očistec je místo, kde duše trpí za své hříchy, aby takto mohla být úplně očištěna a mohla přijít do nebe. Toto učení vychází z citátu z 2. Makabeské 12, 42-45, tedy z apokryfní knihy, kterou římsko- katolická církev, na rozdíl od protestantů, považuje za součást Bible. Nikde jinde v Bibli pro očistec opodstatnění nenajdeme. Nejenže pro toto učení o stavu duše po smrti nenajdeme žádné opodstatnění, navíc je to učení velmi zavádějící, protože zásadně popírá učení o dostatečnosti Kristovy oběti. Očistec říká, že Ježíšova oběť nás nedokáže očistit plně, ještě si to musíme odtrpět sami. Proto toto učení musíme jednoznačně odmítnout.
Je úžasně osvobozující, že můžeme vědět, že ti z našich blízkých, kdo zemřeli ve víře v Pána Ježíše Krista, už nikde netrpí, ani nikde nečekají, ale už zažívají věčný život a radují se z nebe.
3. Věčnost před Boží tváří
Na co v nebi se těšíte? Na to, že už nebude nic bolet? Na to, že už se nebudete trápit se svými hříšnými sklony a slabostmi? Na to, že se nebude třeba učit na zkoušku? Na to, že nebude třeba vstávat do práce? Na co se těší David? „Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.“
David se také určitě mohl těšit, na to, že bude mít klid od nepřátel, že už se nebude muset trápit neustálými starostmi o království nebo že se setká se svým synem, který zemřel krátce po narození. A myslím, že na to vše se těšil také. Přesto tady o ničem takovém nepíše. David píše, že to, co ho bude naplňovat, bude pohled na Boží tvář. David si uvědomoval, že všechna pozitiva věčnosti blednou před realitou toho, že budeme zažívat Boží přítomnost. David znal svého Boha a došlo mu, co bude tím největším darem věčnosti. Tím největším darem věčnosti bude to, že budeme v přítomnosti toho, kde je naším Stvořitelem, Vykupitelem a Posvětitelem.
Když hovořím se staršími lidmi, kteří už vidí, že odchod z tohoto světa je blízko, nebo s pozůstalými u pohřbu, slyším různé komentáře týkající se věčnosti. Někteří už prostě nevidí smysl dalšího žití, protože tělo chřadne. Jiní vidí ten fakt, že na věčnosti už nebude utrpení. Další se těší na shledání se svými blízkými, kteří je předešli na věčnost. Ale potom jsou ti, kteří při tom všem hovoří především o Ježíši. Oni se těší na Ježíše. A jak jsem říkal na začátku, setkání s lidmi, kteří vyhlížejí odchod a těší se na Ježíše, je nesmírně povzbuzující.
Ten kdo odchází s tím, že se těší na Ježíše, dostane všechny další dary spojené s věčností. Může očekávat věčnost bez bolesti a utrpení. Může očekávat věčný život v kruhu blízkých, kteří jej ve víře předešli na věčnost. Může očekávat život v radostné dokonalosti.
Kdežto ten, kdo se těší pouze na konec utrpení, kdo se těší pouze na své blízké, ale nezná Ježíše, nevyhlíží Ježíše, nevěří v Ježíše, ten očekává něco, co nikdy nedostane. Bez Ježíše smrt nevede do konce utrpení. Bez Ježíše smrt nevede k radostnému setkání s blízkými. Bez Ježíše je smrt hrozná tragédie.
Bratři, sestry, přátelé, zaměřme svůj život na Ježíše už tady na zemi. Žijme pro Něj. Žijme s Ním. Věřme Mu. Najděme v Něm zdroj své radosti. Pak On bude zdrojem naší radosti na věky. Pak bude naše odcházení v pokoji a bude radostí pro ty, které po sobě zanecháme. Kéž nám Pán Bůh dá tu milost.
