Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 5. 2015

Nanebevstoupení – je co slavit?

2015-05-04-1777.jpgMilí přátelé, nevím, jak to prožíváte vy, ale já jsem typ člověka, kterého některé věci úplně pohltí. Tak trochu jsem asi v pasti současných médií. Když se děje něco významného, tak to velmi blízce sleduji. Několikrát za den se podívám na internetu, jak se to vyvíjí. Například, když spadne letadlo, nebo přijde zemětřesení nebo přijde zpráva o nějakém ozbrojeném konfliktu. Nebo probíhá mistrovství světa v hokeji. Příliš často to sleduji až moc. Ale říkám to jako svoji slabinu a něco s čím chci a musím bojovat. Možná také máte ve svém životě takové oblasti, které vás velmi pohlcují, které s velkým zájmem sledujete.

Audio záznam naleznete zde.

Video záznam naleznete zde.

                Na druhé straně si v těchto dnech připomínáme nanebevstoupení a je docela možné, že to s námi ani moc nepohne. Mnozí jsme si možná ani neuvědomili, že jsme ve čtvrtek měli svátek nanebevstoupení Ježíše Krista. Možná i proto, že tento významný křesťanský svátek není státním svátkem, neměli jsme tedy volno. A protože tento svátek ani není nijak spojen s komercializací jako Vánoce a Velikonoce, tak jsme si ho možná skoro ani nevšimli.

Je ten svátek důležitý? Naší předkové si mysleli, že určitě ani. A ve čtvrtek jsme tady měli bohoslužby s výborným kázáním pastora Tasky, který nám vysvětlil význam tohoto svátku a já bych rád na jeho kázání ještě navázal. Přečtěme si tedy krátký text v podání evangelisty Lukáše, který popisuje onu událost.

 

Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.

(Lukáš 24:50-53)

               

                Dovolte, že ještě před modlitbou přečtu jeden verš, který předchází našemu textu: „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.“ (v.45)

 

Milí přátelé, v Kristově nanebevstoupení se děje něco velkolepého.  A naší touho je, abychom si to uvědomovali a aby to ovlivnilo náš život. Jak by ho to mělo ovlivnit? Třeba tak, jak to ovlivnilo život učedníků. Podívejme se, jaký dopad mělo nanebevstoupení na učedníky. Vidíme tady popis tří reakci na Ježíšovo odcházení.

 

1. reakce: Padli na kolena

                To byla první reakce. Proč? Protože si uvědomovali, co se děje. Ježíš se vrací jako Pán pánů ke svému Otci a zanedlouho Ho uvidí tváří v tvář. Pastor Taska ve čtvrtek řekl, že nanebevstoupení bylo jakousi korunovací Krista. Byla to velká slavnost. Kristus je oslaven, celé nebe Ho vítá jako vítěze, který odolal všem pokušením, vzal na sebe hříchy všech lidí a zemřel za ně. Posléze vstal z mrtvých a žije. A potom se 40 dnů ukazoval svým následovníkům, aby vyvrátil jakékoli pochyby o reálnosti vzkříšení. A teď se vrací jako vítěz ke svému Otci. V nebi asi nikdy nebylo slavnějšího dne než při návratu Ježíše. Toho, který se vrátil a usedl po pravici svého Otce, jak to vyznáváme v apoštolském vyznání víry, vítaly zástupy andělů a byla to určitě velká sláva.

                A jelikož Ježíš otevřel učedníkům mysl, aby rozuměli, tak oni porozuměli tomu, co se děje a padli před Ježíšem na kolena. A tady si znovu připomeňme, kde se tato událost odehrává. Je to na Olivové hoře u Betanie. Možná na stejném místě, kde před 43 dny Ježíš padl na kolena a modlil se, až potil krev. To bylo také na Olivové hoře, v zahradě Getsemane. Tehdy přišel Jidáš se strážemi, zradil Jej a Ježíš byl odveden k soudu a k smrti. Teď tady klečí učedníci. Oni už pochopili, kdo je Kristus. A sklání se před Ním jako před svým Pánem.

                Co se z toho můžeme učit my? Prostě to, že Ježíš je hoden toho, abychom se před Ním sklonili. Jde v prvé řadě o postoj našeho srdce. Potřebujeme se sklánět před Ježíšem Kristem, jako před tím, kdo má v rukou moc, kdo je našim Pánem. On je někým, před kým je hodno pokleknout a to nejen mentálně.

                Když jsem kdysi učil konfirmandy, tak jsme se bavili o tom, že se k Pánu Ježíši můžeme modlit kdykoli a kdekoli. A některé z konfirmandů to zaujalo a tak se ptali, zda se mohou modlit i ve sprše. Řekl jsem, že ano. Tak se ptali, zda se mohou modlit i na záchodě. Taky jsem přikývl. Můžeme se modlit kdykoli a kdekoli. Ale přesto, není jedno, jak se modlíme. Určitě je dobré, když si třeba alespoň na konci dne k modlitbě klekneme. Pán Bůh by nás slyšel, i kdybychom seděli či leželi v posteli, ale právě pokleknutím vyjadřujeme naši pokoru před Ním, kdo je Pánem, před Ním, kdo porazil ďábla a smrt a zachránil nás hříšné lidi.  Proto tady před oltářem klečíme u Večeře Páně, u křtu nebo třeba u svatby. Ale povzbuzuji vás, abyste si klekli i doma u modlitby, pokud vám to zdraví dovolí. Pokud se modlíte v kleče, tak je to určitě dobře, pokud to samozřejmě není jen nějaký prázdný zvyk. Pokud si k modlitbě neklekáte, pak možná je to něco, co byste mohli zavést do svého modlitebního života. Ježíš vám totiž vydobyl věčnost v dokonalé Boží přítomnosti a je hoden veškeré slávy. Na kolena před Ním padají i nebeské zástupy a tak bychom určitě měli i my.  

               

2. reakce: Radovali se

                To je to druhé, co tady čteme. Doslovně Lukáš o učednících napsal: „potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma.“ (v.52) Nepřijde vám to zvláštní? Oni se radují! Zrovna od nich odešel ten, koho měli rádi, kdo byl jejich učitelem a vůdcem a oni se radují. Já bych spíše čekal, že se budou do Jeruzaléma vracet s pláčem. Ale oni se vracejí s radostí! Jak je to možné.

                Když vám na věčnost odejde někdo z blízkých, tak se většinou neradujeme. Ano, pokud jde o věřícího člověka a pokud jde navíc o vysvobození z těžké nemoci, tak se s ním můžeme loučit s pokojem a s vděčností, protože máme naději na další setkání. Ale přesto by asi nikdo neřekl, že jsme šli z pohřbu s radostí. Naděje na příští setkání s Ježíšem byla pro učedníky jistě povzbudivá, ale kdyby to bylo to jediné, co učedníci měli, tak by se asi tak neradovali. Tak proč se tak radují?

                Důvodu pro jejich radost je jistě více. Ale rozhodně se radují proto, že jim Kristus otevřel mysl a jim došlo, že jak pro Pána Ježíše Krista tak pro ně je Ježíšův odchod tím nejlepším. To loučení s Ježíšem bych přirovnal k situaci, kdy se rodiče loučí se svým synem či dcerou, kteří se žení či vdávají. No z jedné strany jsou rodiče smutní, protože jejich syn či dcera odcházejí od nich. Ale z druhé strany jsou šťastní a radují se, protože ví, že jejich dítě bude přesně tam, kde teď má být. Jeho místo už není u rodičů, ale po boku manželky či manžela.

                Možná právě proto se učedníci radují. Kristus jim otevřel mysl a jim to došlo, že Ježíš odchází tam, kde má být. A také ví, že Ježíš slíbil, že se zase pro ně vrátí, aby i oni byli tak, kde je On. Porozuměli tomu, co jim kdysi řekl: „Opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14:3)

                Ale určitě jim alespoň částečně došel význam i dalších Ježíšových slov. Ježíš totiž řekl: „Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.“ (Jan 16:7-8) Kristus otevřel učedníkům mysl a oni porozuměli Písmu a tedy i tomu, že je pro ně lepší, aby On odešel a poslal svého Svatého Ducha, který bude s každým křesťanem a ukáže světu Krista.

                Milí přátelé, reakce na Kristovo nanebevstoupení je radost křesťanů. Učedníci se radovali. My máme také důvod být radostní. A Boží slovo nám to na mnoha místech připomíná. Třeba apoštol Pavel říká: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ (Filipským 4:4) Máme tedy důvod k radosti a máme také příkaz, abychom se radovali. A tak učme se radovat, aby to byl náš životní styl.

                Jedna žena, které před nedávnem uvěřila, mi jednou komentovala jednoho našeho sborovníka, kterého po léta potkávala. Říkala o něm, že si myslela, že je to ten nesmutnější člověk ze všech. Nikdy neviděla radost. Možná by mi někdo odpověděl, že ta radost nemusí být vidět. Ale s tímto názorem já nesouhlasím. Radost se musí projevit i navenek. Tak se stává svědectvím o Kristu.

                Milí přátelé, pokud v Pánu Ježíši Kristu máte svého Zachránce, pak máte důvod k radosti. Váš Zachránce totiž na vás už čeká v nebesích! Podívejte se tedy na svůj život a položte si otázku, co tak asi o vás říkají sousedé a známí. Řekli by, že jste radostní lidé? Pokud ano, tak je to dobře. A pokud by to neřekli, tak se zamyslete, jak více usilovat o radost v životě. Rozhodněte se pro ni!

 

 

3: Byli spolu v chrámě

                A to je ta poslední reakce, kterou tady Lukáš zaznamenal. On o učednících zapsal: „Byli stále v chrámě a chválili Boha.“ (v.53) Nanebevstoupení vedlo učedníky k vytvoření společenství v uctívání Boha. Prostě nemohli jinak. Tím, že jim Kristus dal poznat pravdu, oni toužili být spolu a modlitbami, písněmi či zvěstováním Božího slova se povzbuzovat ve víře. I tím byli poslušni Kristu, který jim přikázal, aby takto byli spolu.

                I nám Boží slovo radí, abychom využívali toho společenství křesťanů k povzbuzení ve víře. Za normálních okolností nelze být křesťanem a nechodit do shromáždění křesťanů. Samozřejmě, když je někdo upoután na lůžko či jinak neschopen přijít, tak je to něco jiného. Nelze být křesťanem a pouze poslouchat kázání na internetu nebo si věřit tak po svém doma. Bible jasně ukazuje, že křesťan potřebuje společenství. Apoštolové to věděli. Víme to i my? Nebýt ve shromáždění křesťanů je duchovní sebevražda. A to ne proto, že by ti křesťané byli tak skvělí, nebo že by ti pastoři byli tak dokonalí. To určitě ne, ale potřebujeme společenství církve proto, že sám Bůh ustanovil církev jako prostředí, kde je víra povzbuzována, ale zároveň jako nástroj své misie ve světě. A proto jeden druhého potřebujeme. I tady si potřebujeme udělat revizi toho, jak to se mnou je. Samozřejmě, kde kdo mi řekne, že nemá čas, že mu to v tomto životním období zrovna nevyhovuje a že později to změní. Ale to jsou jen výmluvy a i ten, kdo se takto vymlouvá, to ví. Ten, kdo věří, toho Duch svatý žene do společenství křesťanů a k chválení Boha.

                Bratři a sestry, Ježíš Kristus byl při nanebevstoupení korunován jako Král vesmíru. Je v nebi a vyhlíží den, kdy tam budeme s Ním. Každý, kdo Mu věří a žije pro Něj, tam s Ním jednou bude. A ďábel s tím nic nedokáže udělat. A tak to, co ďábel dělá, je to, že nám na mysl klade milión jakoby důležitějších věcí, kterými se máme zabývat, které si připomínat, které sledovat. A to vše s jedním cílem, abychom zapomněli, že Kristus vstoupil na nebesa, kraluje a přijde si pro ty, kdo Mu věří. Ďábel chce, abyste i vy zapomněli. On chce, aby zapomněli konfirmandé. On chce, aby zapomněli jejich rodiče. On chce, aby bylo co nejvíce těch, kdo zapomněli. Nezapomeňme. Poklekejme před Kristem, radujme se z Něj a žijme svoji víru spolu s ostatními křesťany. Připomínejme si nanebevstoupení, protože ono nám připomíná, že Ježíš kraluje a že si pro nás přijde.

Audio záznam naleznete zde.

Video záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář