Naše identita, část 2. – Osobní zbožnost
Bratři a sestry, pokračujeme v naší sérii, kterou jsme nazvali Naše identita. Minule jsme hovořili, že základem je zdravé učení. Ale zdravé učení, to je opravdu pouze základ, přestože moc důležitý. Je to vlastně teoretický základ, ale z něj musí vycházet praxe. Tu praxi někdy nazýváme osobní zbožností. A o tom dnes budeme mluvit.
Mohli bychom k tomu vybrat opět mnoho textů. Já jsem vybral první verše listu Koloským.
Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus Božímu lidu v Kolosech, věrným bratřím v Kristu: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho. Stále za vás v modlitbách děkujeme Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, neboť jsme slyšeli o vaší víře v Krista Ježíše a o vaší lásce, kterou máte ke všem bratřím pro naději zakotvenou v nebesích. Víte o ní, protože i k vám přišlo slovo pravdy, evangelium; tak jako na celém světě, i mezi vámi přináší ovoce a roste od toho dne, kdy jste uslyšeli o Boží milosti a přesvědčili se, že je pravdivá. Tak vás tomu učil Epafras, náš milovaný druh, jenž nás věrně zastupuje jako Kristův služebník. On nám také vyprávěl o lásce, kterou ve vás působí Boží Duch. Proto i my, ode dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli. Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti; a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle. (Koloským 1,1-12)
Bratři a sestry, podívejme se společně na tento text, abychom se učili, jak budovat osobní zbožnost. Toužíme, aby úsilí o osobní zbožnost bylo identitou třineckého evangelíka. Podívejme se společně na to, co to vlastně osobní zbožnost je, jaké ovoce přináší, kde je její zdroj a jaké nástroje k budování zbožnosti máme k dispozici.
1. Co je zbožnost
Apoštol Pavel vlastně píše, že se doslechl o zbožnosti koloských křesťanů. Píše jim: My jsme „slyšeli o vaší víře v Krista Ježíše a o vaší lásce, kterou máte ke všem bratřím pro naději zakotvenou v nebesích“ (V.4-5) Slyšeli o víře, lásce a naději, kterou mají. Oni slyšeli o tom, že koloští křesťané nejsou pouze teoretici, neskončili pouze u zdravého učení, u nich je vidět osobní zbožnost. Víra v Ježíše Krista, láska ke všem bratřím, naděje zakotvená v nebesích. O to totiž usiluje každý zbožný křesťan.
Víra, láska, naděje. Právě tyto tři slova jsou důležitá pro definici zbožnosti. Použiji vyjádření katolického teologa Karla Rahnera, který velmi výstižně definuje zbožnost jako "vědomé a metodické rozvíjení víry, naděje a lásky."
Zbožnost je tedy nějaký proces, rozvoj, který není chaotický, ale je vědomý a metodický a týká se víry, lásky a naděje. A přesně o to nám jde. Když tedy mluvíme o osobní zbožnosti, mluvíme o osobním vědomém a metodickém rozvíjení víry, lásky a naděje.
2. Ovoce zbožnosti
Všimněme si, co dále Pavel píše: „i mezi vámi přináší ovoce a roste od toho dne, kdy jste uslyšeli o Boží milosti a přesvědčili se, že je pravdivá.“ (v.6) Pavel říká, že díky tomu zápasu o zbožnost je u koloských vidět ovoce zbožnosti a růst.
Ještě než se podíváme na to ovoce, všimněte si toho slůvka růst. Je řeč, že roste evangelium. Ale to znamená, že roste užitek evangelia. Proto v té definice říkáme, že zbožnost je rozvoj či růst víry, lásky a naděje. Zbožnost je proces. Je to proces, který nikdy nekončí. Rosteme ve víře, lásce a naději. To je moc důležité. Všichni v tom potřebujeme růst. Nikdo si nemůže říct, že už je to dost dobré.
A tento proces růstu přináší ovoce. Co je tím ovocem? Pavel píše: „Proto i my, ode dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli. Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti; a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle.“ (v.9-12)
Vidíte to obrovské množství ovoce, tedy plodů toho, když vědomě a metodicky ve svém životě rozvíjíme víru, lásku a naději? Když takto rosteme, pak poznáme Boží vůli, děláme radost Pánu Bohu, líbíme se Mu, děláme dobré věci pro druhé, známe Pána Boha lépe, jsme trpěliví, radostně vytrvalí, vděční a máme zajištěno místo v nebi. To je ovoce zbožnosti. A určitě by toho bylo mnohem více. Pavel by tady mohl mluvit o hezkých manželství, o dětech vyrůstajících ve zdravých rodinách, o poctivých zaměstnancích a nevím o čem všem ještě. Osobní zbožnost přináší úžasné ovoce pro zbožného člověka i pro jeho okolí.
Netoužíte po tom, abyste takoví byli? Netoužíte po tom, abychom takoví byli všichni? Aby z nás měl Pán Bůh radost, abychom dělali dobré věci jeden pro druhého a pro další, abychom Ho všichni lépe znali, abychom byli trpěliví a radostně vytrvalí, vděční a abychom očekávali věčnost spolu s naším Pánem? Vždyť v takovém sboru by bylo všem dobře. O takový sbor by lidé měli zájem. Takový sbor je tam, kde je osobní zbožnost, kde se rozvíjí víra, láska a naděje. A proto toužíme, aby zápas o osobní zbožnost byl součásti identity našeho sboru. Kéž bychom rozvíjeli osobní zbožnost a kéž bychom sklízeli ještě mnohé ovoce zbožnosti.
3. Zdroj síly
Kde vzít sílu pro to, abychom vědomě a metodicky rozvíjeli víru, lásku a naději? Vždyť jsme tak slabí, tak lehce pochybujeme, selháváme v lásce a nevidíme naději. Pavel nás nenechává na pochybách.
Jak Pavel celou tuto pasáž začíná? Čteme: „Stále za vás v modlitbách děkujeme Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, neboť jsme slyšeli o vaší víře …“ (v.3-4) Pavel nezačíná tím, že by říkal, že jsou borci, že tak věří, milují a mají naději. On říká, že v modlitbě děkuje Pánu Bohu. Proč? Protože ví, že pokud někdo rozvíjí svoji víru, lásku a naději, tak se to děje jen proto, že sám Bůh svoji mocí zasahuje do života tohoto jednotlivce nebo sboru. Z vlastní síly to nikdo nezvládne! Proto děkuje Pánu Bohu a ne jim!
A ještě jednou to zdůrazňuje, když mluví o zprávách, které přinesl Epafras. Tam píše: „On nám také vyprávěl o lásce, kterou ve vás působí Boží Duch.“ (v.8) Zase ten stejný princip. Jde o lásku, která není výsledkem jejich skvělého postoje, ale o lásku, kterou působí Boží Duch. A do třetice na konci našeho textu čteme: „budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle.“ (v.12) Nebeský Otec je připravil na věčnost. Ne oni sami sebe. Pavel vidí jediný zdroj síly pro naši zbožnost. Je jí samotný Pán Bůh, který takto působí skrze svého Svatého Ducha. On je ten, kdo působí, že rozvíjíme víru, lásku a naději. Sami bychom to nezvládli, ale On nás posiluje. Nikdy na to nezapomeňme a vždy za to děkujme!
4. Nástroje zbožnosti
Přesvědčili jsme se, že osobní zbožnost přináší skvělé ovoce. Víme, že Pán Bůh je zdroj síly. Tak co my s tím? Jak o tu zbožnost zápasit?
Pán Bůh nám dal jisté nástroje, které si On používá, aby nás vedl k rozvoji víry, lásky a naděje? Jaké nástroje to jsou?
Pavel píše: „I k vám přišlo slovo pravdy, evangelium; tak jako na celém světě, i mezi vámi přináší ovoce a roste od toho dne, kdy jste uslyšeli o Boží milosti a přesvědčili se, že je pravdivá.“ (v.5-6)
Jaký je tedy ten první nástroj? Je jím evangelium, slovo pravdy, zpráva o Boží milosti – tedy dobrá zpráva o Pánu Bohu a Jeho vztahu k člověku, tak jak nám ji přináší Bible. Bible je tím základním nástrojem. Minule jsme říkali, že Bible je základem zdravého učení. Dnes říkáme, že Bible je zásadním nástrojem pro zbožnost, pro to, aby člověk rostl ve víře, v lásce a v naději.
Pavel potom přidává, že ta zbožnost se objevila tehdy, když se přesvědčili o pravdivosti evangelia, doslovně, když jste poznali pravdivost evangelia, tedy když jste zažili, že evangelium je pravdivé, když jste udělali tu dobrou zkušenost s evangeliem.
Proč je to tak důležité? Protože nestačí znát fakta. Pokud chceme bojovat o osobní zbožnost, potřebujeme osobní zkušenost s Božím slovem. A proto základem našeho vyučování je to, že už děti, mládež a dospělé vedeme k tomu, aby si sami četli Boží slovo a přemýšleli o něm, přemýšleli o tom, co jim říká a chtěli to slovo žít ve svém životě. Takže evangelium nepřichází pouze jako text, ale skrze Ducha svatého se nás dotýká a hovoří přímo k nám. Pokud je tady dnes ještě někdo, kdo si sám neotevírá Boží slovo, pak musím říct, že odmítá Boží působení ve svém životě, odmítá být zbožný, odmítá rozvoj víry, lásky a naděje. A tím vlastně odmítá Pána Boha. Takže vás znovu povzbuzuji, vytvořte si návyk denního ztišení nad Božím slovem a modlitbou. Nebudete litovat.
Pavel tady zmiňuje ještě další nástroje. Pavel píše o Epafrasovi: „Tak vás tomu učil Epafras, náš milovaný druh, jenž nás věrně zastupuje jako Kristův služebník.“ (v.7) Dalším nástrojem jsou tedy naši duchovní bratři a sestry, kteří nás učí Božímu slovu. Takovým člověkem byl pro koloské jejich pastor Epafras. On je učil Božímu slovu. Potom tam Pavel také zmiňuje společné modlitby a přímluvy, opět je to obraz církve, církve, která se modlí.
To vše nám ukazuje, že dalším nástrojem, který si Pán Bůh používá, abychom rostli ve víře, lásce a naději je místní sbor, církev. Tam se lidé shromažďují a učí se Božímu slovu, učí se zbožnosti. A proto je účast na shromáždění tak důležitá. Je to nástroj osobní zbožnosti.
Karl Rahner v té definici zdůrazňuje, že musí jít o vědomé a metodické rozvíjení víry, lásky a naděje. Tedy, musíme mít jasný řád v tom, jak čteme Boží slovo, jak chodíme do shromáždění. Nejde to prostě nechat, jak to vyjde. Pán Bůh je Bohem řádu. Podívejte se na uspořádání atomů, na šroubovice DNA nebo na naši sluneční soustavu. Vše má jasný řád. A Pán Bůh nás volá, abychom si i my udělali jasný řád, abychom v Boží moci vědomě a metodicky rozvíjeli lásku, víru a naději. Pokud to uděláme, stane se tento sbor místem mnohých zázraků. A přesně o to se modlím!
Michal Klus, pastor
