Nechte děti přicházet ke Mně
Audio záznam naleznete zde.
Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. (Marek 10:13 – 16)
Milí bratři a sestry, dovolte, že z toho dnešního textu zmíním 3 pravdy o dětech.
1. pravda: Děti potřebují přicházet k Ježíši
Z toho textu vidíme, že tehdejší rodiče chápali, že je dobré přivádět děti k Ježíši. Paradoxně to nechápali učedníci. Učedníci si totiž mysleli, že jsou důležitější lidé než děti. Učedníci si určitě řekli, že je tady spousta vlivných, kteří se potřebují setkat s Ježíšem, aby se jejich životy změnili. Možná viděli nemocné, kteří potřebovali být uzdravení. Možná viděli zarmoucené, kteří potřebovali být potěšeni. Každopádně nepovažovali děti za dost důležité. Jenže děti jsou pro Ježíše důležité. A potřebují to vědět jak děti, tak jejich rodiče. Potřebují to vědět všichni následovníci Ježíše. A víte, proč jsou děti pro Ježíše důležité? Protože Ježíš musí být od nejútlejšího věku důležitý pro ně! Dítě, které vyroste bez poznání Pána Ježíše, je o hodně ochuzeno a je velmi ohroženo. Naopak dítě, které vyrůstá s láskou k Ježíši Kristu, má položeno výborný základ k tomu, aby prožilo požehnaný život.
Někdy se rodičů, kterým se narodí dítě, ptám, jak ho budou vést k Bohu. Mnohokrát už jsem slyšel odpověď ve smyslu, že dítěti řeknou o Bohu a nechají to na něm, zda bude Boha následovat či ne. Ale to je tragická chyba. My nemáme dát dítěti na výběr. My mu máme ukázat cestu a vést ho. Kdo z nás řekne dítěti tady je hodná kočička a tady je nebezpečná lvice. No a my to necháváme na tobě, aby sis vybralo, s kým si chceš hrát. Žádný rodič to neudělá. Proč bychom to měli dělat v duchovní oblasti?
Stejně tak, jako dítěti učíme zdravě jíst, umývat si ruce, učit se, stejně tak jim musíme ukazovat, že potřebuji Ježíše ve svém životě. Nemůžeme nechat děti, aby se vychovávaly samy. Musíme je vést a vychovávat. A musíme je vést za Ježíšem.
Už na začátku Bible čteme Boží příkaz o vedení dětí. Bůh řekl: „Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako znamení na ruku a ať jsou jako pásek na čele mezi vašima očima. Budete jim vyučovat své syny a rozmlouvat o nich, ať budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, ať budeš uléhat nebo vstávat.“(5.Moj 11:18-19) Tento text nám ukazuje, že máme vždy a všude učit děti Božím cestám.
Potřebujeme učit naše děti, ale potřebujeme působit tak, aby i děti, které nejsou o Ježíši vyučovány doma, mohly o Něm slyšet a věřit Mu. Proto jsem vděčný za tábory, které jsme v létě organizovali, za výuku náboženství, za službu Dětské misie, na kterou tento měsíc sbíráme finance. Děkuji všem, kteří se do této služby zapojují a obětují svůj čas a peníze. Kéž by takových aktivit pro děti přibývalo.
Ale my všichni potřebujeme tu osobní reflexi. Co děláme jako rodiče, prarodiče pro to, aby naše děti, vnuci či pravnuci přicházeli k Ježíši? Kolik z našich děti a vnuků, ale třeba i sourozenců by tady dnes mělo být a nejsou tady?
Každý věřící člověk by se měl ptát: Co ještě mohu udělat pro děti ve své rodině? Co víc pro ně mohu udělat? Mohu je vodit na nedělní besídku? Mohu je povzbudit k účasti na náboženství? Mohu je vzít na bohoslužby na začátku školního roku?
Ale nejde jen o děti z rodiny. Možná je v sousedství dítě, které by mohlo chodit na nedělní besídku. Možná by rodiče souhlasili. Možná se můžeme zeptat.
Jsou tady i další možnosti služby těm nejmenším. Možná můžete pomoci se službou nedělních besídek, protože potřebujeme více učitelů. Možná můžete pomoci tím, že se budete modlit o nějaké dítě z nedělní besídky nebo z těch co navštěvují náš klub nebo výuku náboženství. Je jasné, že to je nesmírně těžký úkol, ale Bůh nás k tomu povolává, protože Ježíš se touží s dětmi setkat.
2. pravda: Dětem patří Království Boží
Podívejme se na slova Ježíše: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ (v.14) Ježíš tady říká, že království Boží náleží těm, kdo jsou jako děti. To znamená, že království Boží náleží právě i dětem.
Co myslí Ježíš Božím královstvím? Z kontextu je zřejmé, že Ježíši jde o spasení. Jde Mu o stav, kdy králem člověka je On, svatý Bůh. Ježíš tady jasně říká, že i děti mohou patřit Bohu.
Je dobré si uvědomit, že v tom textu je řečeno, že Mu děti přinášeli, takže je jasné, že jde o malé děti. Jde o ty, co ještě sami dobře nechodí. Takže i malé děti mohou patřit Bohu, mohou být účastníky Božího království.
Často slýcháváme, že se musíme rozhodnout následovat Ježíše. Ale to malinké dítě, které ještě neumí ani mluvit se přece ještě nedokáže vědomě rozhodnout pro Ježíše. Ale Ježíš tady říká, že i jim patří Království nebeské. Jsou tedy děti spaseny podlé jiného principu? Ne, jiný princip neexistuje. Všichni, tedy i malé děti, jsou spaseni z milosti skrze víru. A tento text je důkazem, že nebe je otevřeno i pro děti, ale třeba i pro postižené, kteří nikdy vědomě svoji víru nevyznají, protože nedokážou. I jim patří království Boží a jsou spaseni milostí skrze víru.
Jsou spaseni skrze víru, která je Boží dar – není z našich skutků, takže se žádný dospělý nemůže chlubit. Víru nám Bůh dává skrze své slovo nebo skrze svátosti. Dotýká se našeho srdce a proměňuje je. A dělá to jak v srdci dospělých, kteří to chápou intelektem, tak v srdci dětí či postižených, kteří to pochopit nedokážou.
Proto je tak strašně důležité, abychom děti přinášeli Bohu. Proto je tak důležité, aby děti byly od malička obklopovány modlitbou, Božím slovem a společenství věřících. Proto je třeba se modlit, aby děti od malička rostly ve víře.
Jsem přesvědčen, že nejkrásnější svědectví víry je to, když člověk vyzná, že je vděčný, že ho rodiče přivedli k Pánu ve křtu a že se od Něj nikdy vědomě neodvrátili a že i přes svou hříšnost Jej mohli stále blíže a blíže poznávat a Jej následovat. Toto je pro mne nejkrásnější svědectví víry. Toto je největší zázrak. My často raději slyšíme, že někdo byl alkoholik, narkoman, násilník, prostě byl na dně a potom uvěřil. To zní bombasticky. Ale díky Bohu za ty, kdo od Pána nikdy neodpadli. Nicméně, kéž by obou typů těchto svědectví jen přibývalo.
Možná je tady dnes někdo, kdo svůj život pánu Bohu ještě neodevzdal. Možná je tady někdo, kdo tady dnes je, protože dělá někomu řidiče. Možná je tady dnes někdo proto, že nechce zklamat rodiče. Možná je tady dnes někdo, pro koho je jeho dobrým zvykem přijít na zahájení školního roku. Ale možná je tady dnes i někdo, kdo je tady každou neděli, ale nikdy k Bohu svůj život nepřinesl. Dnes můžete jako ty děti přijít k Ježíši. A pokud si nejste jisti jak to udělat, přijďte za mnou.
3. pravda: Děti jsou pro dospělé příkladem
I tohle nás učí dnešní text. Bible je plná paradoxů. My často totiž chceme, aby se děti chovaly, jako dospělí, ale přitom se podle Ježíše my máme chovat jako děti. Ano, jistě ne ve všem, ale nicméně v tom zásadním. Ježíš říká: „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." (v.15) Tahle Ježíšova věta neznamená, že musíme uvěřit v dětském věku. Také to neznamená, že novorozenci jsou bez hříchu a proto jsou pro nás příkladem. Ne, děti nejsou neviňátka. Rodí se jako hříšní lidé. Tento text ale říká, jakou vírou máme přijmout Boží království.
Když Lukáš popisuje tuto situaci, říká, že máme přijmout Boží království jako novorozeňátka. Jakou víru mají novorozeňata? Novorozeňata naprosto bezmezně důvěřují své matce. Novorozeně neřekne kojící matce, aby mu udělala rozbor DNA, protože chce vědět, zda je skutečně jeho matkou. Novorozeně neřekne matce, aby předložilo dokument, potvrzující, že její mateřské mléko neobsahuje žádné škodlivé látky. A mohl bych pokračovat dále. Novorozeně to totiž vůbec neřeší. A pokud mi nevěříte, tak se zeptejte někoho z rodin, kterým se teď narodila miminka. Máme jich teď ve sboru více. Novorozenec prostě nedokáže nic než přijmout, co mu je nabídnuto.
A to je příklad přijímání Božího království. My nedokážeme nic víc, než přijmout Boží dar. To je ten reformační princip, který říká, že jsme spaseni milostí – není to z našich skutků. My jen přijmeme spasení – a jak rosteme ve víře, tak potom si nás Bůh používá k tomu, abychom využívali své dary a sloužili Mu, usilovali o život, jaký se Mu líbí. Ale i v tom se potřebujeme plně spoléhat na našeho Boha. Spoléhejme na Něj. Nikdy nebudeme litovat.
Takže jsme si dnes z dnešního textu znovu připomněli, že potřebujeme přivádět děti k Ježíši. Také jsme si připomněli, že Boží království a spasení je i pro ně. A nakonec jsme si připomněli, že my dospělí si musí v otázce spasení brát příklad právě z dětí. A tak je mou modlitbou, abychom ještě více bojovali za záchranu našich dětí a abychom se ve svých vlastních životech ještě více spoléhali na našeho Boha. Amen.
Audio záznam naleznete zde.
