Neklesej na mysli
Máme třetí povelikonoční neděli. Ta první neděli po velikonocích nám připomíná, že díky Ježíšově vzkříšení můžeme my věřit. Mohli jsme se duchovně narodit. Ta druhá neděle byla neděle dobrého Pastýře a připomíná nám, že pokud máme dobrého Pastýře, tak máme někoho, kdo nás nese v náručí. Dnes máme třetí neděli. Ta se jmenuje Jubilate – slavte, oslavujte. Nicméně ten Biblický text hovoří o utrpení. Kdo z nás by řekl, že náš život je jedna velká oslava? Asi málokdo. Ještě to tak není. Ještě žijeme ve světě, kde je bolest naším blízkým partnerem.
Nicméně v dnešním textu nám apoštol Pavel znovu ukáže, že nás to nemusí ubíjet, ale že i v procházené bolesti můžeme vidět slávu, která přichází.
Přečtěme si text, ve kterém najdeme mnoho kontrastů či opaků. Všimněte si jich, když je budeme číst.
A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. (2. Korintským 4, 16-18)
Všimli jste si všech těch kontrastů: navenek – vnitřně, hyneme – obnovujeme se, krátké – věčné, a lehké – přenesmírné váhy, soužení – sláva, viditelné – neviditelné, dočasné – věčné. Sedm kontrastních dvojic. Apoštol Pavel se tady snaží ukázat něco zásadního, a proto tak silnými kontrasty vyjadřuje moc důležité pravdy o životě křesťana, aby nám ukázal, že nemusíme klesat na mysli. O to mu jde. Chce, abychom jako křesťané nebyli skleslí, protože máme důvod slavit.
Když apoštol Pavel křesťanům píše, že nemusejí klesat na mysli, tak to uvádí slovy: „A proto neklesáme na mysli…“ (v.16) Proč? Spojení „a proto“ nám naznačuje, že se musíme podívat na předchozí věty. Ty jsme dnes nečetli. A tak vám přečtu verš 14: „Vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi.“ Pavel říká, že Velikonoce a prázdný hrob jsou důvodem, proč nemusíme klesat na mysli. Píše, že zaslíbení našeho vzkříšení je důvodem, proč nemusíme klesat na mysli. A potom v té sérii kontrastů píše, že to platí, i když hyneme, máme soužení a zažíváme trápení v tomto viditelném světě. Nemusíme klesat na mysli.
To je jedna z aplikací Velikonoc. Nemusíme klesat na mysli. Nemusíme být vystrašení. Nemusíme být pesimističtí. Pojďme se tedy společně zamýšlet, proč ani to, že navenek hyneme, není dostatečným důvodem ke klesání na mysli.
1. Navenek hyneme
Co znamená, že navenek hyneme? No možná nám na mysl přijde naše smrtelnost. Dříve nebo později zemřeme. Všichni to víme. Tak to tady v tomto světě chodí. A my dnes žijeme v takové zvláštní době, kdy si to mnozí ani nechtějí připouštět. Společnost se snaží smrt vytěsnit ze svého života. Když nějaký starší člověk hovoří o smrti, tak mu to automaticky vymlouváme a mnohdy tím zabraňujeme přípravě tohoto člověka na odchod na věčnost. Jaký kontrast v porovnání s dobou, kdy před císaři běhal otrok, který křičel Memento mori. Vědomí smrtelnosti mělo pomáhat dobře žít a připravit se na odchod na věčnost.
Ale Pavel tady asi nemyslí pouze smrt. Když se podíváte na člověka, tak od dosažení nějakého vrcholu dospívání už pouze stárneme, tedy pomalu, ale jistě hyneme. Kolik lidí vůbec nechce slyšet, kolik mají let, protože je to stresuje. Stárnutí je děsí. Kolik se dnes investuje do toho, aby člověk vypadal mladistvě. Mnohdy si člověk nechá působit i bolest a riskuje operativní zákroky, jen aby vypadal mladší. Proč? Protože nechce cítit, že hyneme, že stárneme.
Ale to hynutí není spojené jen s naším vzhledem. Vidíme, že nám ubývá sil. Už toho nezvládneme tolik, jako kdysi. A nejde pouze o fyzické síly. Už nám to tak rychle nemyslí. Nové věci se učíme mnohem pomaleji. Nestíháme nové technologie. Prostě člověk po všech stránkách pomalu, ale jistě hyne.
Nicméně nejde jen o naši tělesnou schránku. Vidíme to třeba i ve vztazích. Přátelství hynou. Vy starší, vzpomeňte si na některá velmi blízká přátelství. Třeba ze školy, z vojny, z předchozí práce. Přestože některé nějak udržujeme, chtě nechtě mnohá přátelství slábnou či dokonce hynou. Mnohdy hynou i různé vztahy v rodině. Kolik vztahů všude kolem zaniká. Obrovské množství.
Když si zajedeme do některých částí naší republiky či jiných zemí tak si můžeme všimnout, že hynou celé vesnice nebo dokonce města. Pouze prázdné domy, zříceniny. Kdysi obdělávaná půda je ladem, sady jsou plné kopřiv. Hynou i mnohé oblasti, které kdysi byly plné života.
Velmi hlasitě o tom píše král Šalamoun. Svou knihu Kazatel začíná slovy: „Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.“ (Kazatel 1, 2) Na konci své knihy píše: „Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ (Kazatel 12, 6-7)
Všechno pomíjí, říká Šalamoun. Apoštol Pavel říká, že ani uprostřed té pomíjivosti nemusíme klesat na mysli. Dokonce se té pomíjivosti nemusíme bát.
Král Šalamoun tváří v tvář pomíjivosti volá k tomu, abychom pamatovali na svého Stvořitele. Apoštol Pavel, který už ví o tom, co pro nás Pán Ježíš vykonal, vlastně přidává aktualizovanou radu: „Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých.“ (2.Tim 2, 8) Opět jsme tam, kde jsme začínali. Je tady vzkříšený Ježíš. Ten, kdo pamatuje na vzkříšeného Ježíše, nachází sílu neklesat na mysli. Potřebujeme pohled na vzkříšeného Ježíše. Pak o nás platí, že „i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.“ (v.16)
A myslím, že jde více než o to, že jsme den ode dne blíže věčnosti. Podívejme se dále.
2. Hyneme pro slávu
Všimněte si ještě jednou té věty. „Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému.“ (v.17-18)
Víte, kdybychom nevěděli, kolik utrpení Pavel prožil, tak by nás toto mohlo pořádně vytočit. Znám lidí, kteří trpí opravdu hrozně. Zrovna také čtu knihu o vojákovi, který popisuje svoji službu v době druhé světové války. Pohyboval se ve stejné době na stejných místech, jako můj děda. A ten byl z válečných utrpení tak rozbitý, že o tom nechtěl mluvit. To je, Pavle, krátké a lehké utrpení?
Pavel vůbec nesnižuje velikost utrpení. On sám trpěl enormně, věděl o křesťanech, kteří pro víru umírali. Ale ono je to krátké a lehké utrpení v porovnání s věčností. To tím chce Pavel říci.
Ale chci z tohoto verše zdůraznit přece jen něco jiného. „Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy…“ (v.17) Pavel říká, že toto naše soužení působí slávu. Jinými slovy, on říká, že naše hynutí a utrpení působí slávu. Jak může hynutí působit slávu?
Není větší příklad než Kristův kříž. Kristovo hynutí způsobilo tu největší slávu. Smrt je poražena, Zlo je poraženo. A křesťanský život má být také takovým hynutím pro Boží slávu. Ano, my svoji smrtí nikoho nezachráníme pro věčnost. My nejsme jako Ježíš. Ale i naše snášení těch těžkostí si Pán používá pro větší slávu, kterou potom zažijeme.
Samozřejmě velkým příkladem jsou mučedníci. Kolik křesťanů zůstalo věrnými a nezapřeli Ježíše, přestože věděli, že je čeká utrpení a smrt. Vzpomenout můžeme známý příběh kněze Maxmiliána Kolbeho, který si vyměnil místo s otcem rodiny Franciszkem Gajowniczkem, který měl být v Osvětimi spolu s jinými popraven za to, že utekl jiný vězeň. Kolbe hynul ke slávě. Jeho hynutí se stalo požehnáním pro někoho jiného.
Když si historici pokládají otázku, jak je možné, že se křesťanství tak rychle šířilo, tak mnozí poukazují na to, jakým životem první generace křesťanů žila. V čase městských epidemií bylo zvyklostí, že kdo mohl, ten z města utekl. Často dokonce nechali své vlastní členy rodin napospas osudu, protože se báli o vlastní život. Ale křesťané se chovali jinak. Pečovali o své nemocné. Ale nejen to, pečovali i o ty, které druzí opustili, včetně těch, kdo je před tím pronásledovali a mučili.
Zachránil je Pán Bůh zázračně, aby se nenakazili? Možná někdy ano. Ale mnozí také zemřeli. Nicméně svoji péči zachránili druhé a to nejen pro několik dalších let pozemského života, ale pro věčnost. Jejich hynutí působilo slávu.
Ale nejen pouze o ty, kteří obětovali svůj život v minulosti. Mohli bychom mluvit třeba o lékařích, kteří odešli sloužit do rozvojových zemí. Mohli si budovat kariéru, ale tím, že strávili roky v primitivních zařízeních, tak jim profesně ujel vlak. A to nemluvím o financích, které mohli mít a neměli. Zabili svoji kariéru ve prospěch služby nejprostším.
Nebo můžeme zmínit život obyčejných bratří a sester, kteří posvětili život tomu, že sloužili někomu potřebnému v jejich sousedství. Kolik času by mohli mít, kdyby to nedělali. Kolik koníčků by mohli rozvíjet. Na kolik dovolených by mohli jet. Nebo můžeme hovořit o těch, kteří jsou velice štědří. Co všechno by mohli mít, kdyby nedávali na církev a na misi. Ale oni dávají a to ne z nadbytku. Bible říká, že z našich ztrát, z našich hynutí se buduje věčná sláva. Vzchází z ní požehnání druhých a Boží sláva. Když se spočítá, kolik někteří dali na Boží dílo, tak by někteří z těch, kteří stále žijí v bytě, mohli třeba mít dům. Když umíráme různým věcem, které bychom mohli mít pro Krista a Jeho království, tak působíme slávu.
Tam, kde jsou křesťané připraveni hynout a ztrácet v Kristu, tam církev roste.
Známe ten příklad Ježíše, který říká, že aby vyrostl klas, musí zemřít zrno. Hynutí zrna působí slávu nové rostliny a plného klasu. A to můžeme mít ještě silnější obraz. Co všechno můžeme mít z jednoho žaludu. Milióny žaludů a k tomu obrovské množství kvalitního dřeva. Nicméně, žalud musí zemřít.
Milí přátelé, z každé ztráty, kterou zažíváme v důvěře v Pána Ježíše Krista, muže vzejít obrovská Boží sláva. Taková je Boží matematika. A proto neklesáme na mysli. Protože i když v důvěře v Pána Ježíše zažíváme bolest, ztráty a hynutí, pak to vše působí Boží slávu. A proto hleďme k Neviditelnému. Hleďme k Věčnému. A slavme, protože máme co.
