Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. 6. 2015

O večeři, volech a uprchlících

a.jpg

Milí přátelé, když Martin Luther vysvětluje první přikázání, tak říká: „Nač zavěsíš své srdce a na co se spolehneš, to je vlastně tvůj Bůh.“ A potom Luther vysvětluje, že to, co nás ohrožuje, nejsou klasické modly. Říká: „Modlářství nespočívá jen ve zbudování nějakého obrazu a jeho vzývání, ale tkví především v srdci, které hledí pořád někam jinam, než by mělo; hledá pomoc a útěchu ve stvořených věcech.“

                Takovéto modlářství je tím největším hříchem. Tím hříchem je to, že něco jiného než Bůh se stane v našem život tím nejdůležitějším. O tom je vlastně i dnešní text.

Audio záznam naleznete zde.

Video záznam naleznete zde.

Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: "Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím." Ježíš mu řekl: "Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: 'Pojďte, vše už je připraveno.' A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: 'Koupil jsem pole a musím se jít na ně podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.' Druhý řekl: 'Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!' Další řekl: 'Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.' Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: 'Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.' A služebník řekl: 'Pane, stalo se, jak jsi rozkázal a ještě je místo.' Pán řekl služebníkovi: 'Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.'" (Lukáš 14:15-24)

 

                Milí přátelé, cíl toho dnešního kázání je také docela jasný a zase ho popíšu slovy z Velkého katechismu: „Bůh nás chce odvrátit od všeho jiného, co je mimo Něj, a přitáhnout nás k sobě, protože On je jediné, věčné dobro.“

 

                Podívejme se tedy společně na ten příběh. To první, co tady vidíme, je štědrý Bůh. V podobenství, které Ježíš vykresluje, je Bůh zobrazen jako ten, kdo připravil velkou večeři. A to slovo velikou je zdůrazněno. A pozval mnoho lidí. Tady vidíme štědrého Boha.

                Večeře samozřejmě znázorňuje věčný život s Bohem v nebi. Bible na vícero místech připodobňuje věčnost k nádherné slavnosti, třeba i k svatbě. A Bůh je štědrý v tom, že bohatě na tuto slavnost zve.

                Boží štědrost vidíme i v jiných oblastech života. Dále v tom podobenství totiž čtěme, že jeden host byl požehnán nevěstou, manželkou. Druhý byl štědře požehnán polem. Poslední říká, že koupil voly. Bible nám na mnoha místech ukazuje, že tyto věci nejsou samozřejmé, ale jsou velkým Božím darem.

                Když apoštol Pavel napomíná křesťany, aby nespoléhali na majetek, tak také říká: „Těm, kteří jsou bohatí v tomto věku, přikazuj, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme.“ (1. Timoteovi 6:17)

                A tak si v každém čase musíme připomínat, že manželka, pole i voli jsou Božím darem. No, s těmi voly je to komplikovanější. Není vůl, jako vůl, ale myslím, že se chápeme. Každopádně i toto nám připomíná, že Bůh je štědrý. A je moc důležité, abychom za tím, co máme, viděli Boha. Bůh je ten, kdo mi dal rodiče, případně manželku, manžela, děti, přátelé. Z Boží dobroty mám kde bydlet, mám práci, mám materiální zabezpečení. Díky Boží milosti mám dokonce prostředky, abych mohl odpočívat, dělat, co mne baví a koupit si, co mi udělá radost.

                A já teď nechci říci, že naše snahy jsou zbytečné. To určitě ne. Určitě tady hrají roli naše schopnosti, naše píle, naše umění dobře nakládat s penězi, naše způsobilost učit se a podobně. Ale potřebujeme si v pokoře uvědomit, že by stačilo, aby nám praskla někde v mozku jediná cévka, a vše může být jinak. Potřebujeme si uvědomit, že je tady prostě obrovská spousta věcí, které máme mimo kontrolu. Vše, co máme, je obrovský Boží dar. Buďme tedy vděčni.

 

Ale zpátky k našemu příběhu. Když byla oslava připravena, posílá hostitel svého služebníka se vzkazem: „Pojďte, vše už je připraveno.“ (v.18) To už byl pouze vzkaz pro ty pozvané. Dle historiků to byl v té době běžný postup. Pozvání bylo dvoustupňové. První bylo předběžné pozvání a druhé bylo konkrétní. S tím druhým pozváním se šlo už jen za těmi, kdo přijali to první pozvání. A v tomto smyslu se vyjadřuje i Ježíš. Služebník má jít říci pozvaným, že hostina začíná. A to, co vidíme dále, jsou vymlouvající se lidé. První se vymlouvá na to, že si koupil pole a musí se jít na ně podívat. To je opravdu zvláštní. Čekali bychom, že se na to pole podíval, než ho koupil. A když ho už koupil, tak to by asi zvládl podívat se na ně druhý den. Nevíme, zda ho to pole opravdu tak přitahovalo, nebo prostě nestál o večeři s hostitelem a jen hledal záminku k výmluvě. Podobně je to i s tím, kdo si koupil voly nebo kdo se oženil.

Každopádně, jedno je jisté. Účast na hostině nebyla v očích pozvaných dostatečně atraktivní. Tedy toho, ten kdo zval, pro ně nebyl dost důležitý. Proto nešli. Kdyby chtěli jít tak by žádná z těch věcí, které popisovali, nebyla překážkou a oni by určitě seděli u slavnostního stolu.

Proč Ježíš tento příběh říká? Protože nám chce ukázat naše vlastní srdce. On sám, jako náš Stvořitel, nás zve do vztahu s Ním. A my, kdo jsme tady, jsme asi většinou už kdysi byli pozváni. Už jsme dostali tu první pozvánku. Možná jsme byli pozváni v našem křtu či v jiné životní události. A tento text nás zve k tomu, abychom dovolili Duchu svatému, aby v našem srdci udělal kontrolu. Nejsou v našem životě modly, které vytlačují Ježíše z pozice toho nejdůležitějšího? Ty modly mohou být dobré věci. Manželství a rodina se mohou stát modlou, která vytlačí Ježíše z centra našeho života. Jiné vztahy se mohou stát takovou modlou. Práce a kariéra se může lehce stát modlou. Věci a majetek se snadno mohou stát modlou. Nestaly se? Nehrozí mi to? Jak mohu vědět, zda takto nejsem ohrožen? Modlete se, aby vám to Pán Bůh ukazoval. A potom si všímejte detailů ve vašem životě. Co je to první, co ráno uděláte? Poděkujete Pánu Bohu, že jste se probudili do nového dne nebo jdete zkontrolovat mobil či facebook? Jak trávíme neděli, která má být oddělena pro Boha? Jak hospodaříme s penězi? Jak je používáme na podporu misie a dobročinnosti? To jsou malé měřidla toho, kde je Bůh v našem životě. Když se na tyto oblasti podíváte, půjde poznat, co je pro vás důležité.

Milí přátelé, ale jsem si naprosto jist, že po takové kontrole musíme reagovat všichni stejně. Pokáním. Všichni jsme vinni tím, že Bůh v našem životě není ještě vzácnější. Všichni Mu můžeme dávat více místa. Ale přesto je tu jedna otázka. A to je otázka, zda jsme těmi, kdo přijali pozvání nebo ne. Otázka je, zda bychom seděli u Jeho stolu, kdybychom dnes odcházeli z tohoto světa. Do které kategorie by nás dnes Ježíš zařadil? Čteme, že jde o zásadní otázku. O těch, kteří se vymlouvají, Ježíš říká: „Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.“ (v.24) Ten, pro koho je manželka, pole nebo vůl nebo cokoli jiného důležitější než Ježíš Kristus, ten s Ním nebude v Jeho věčném království.

 

Ten příběh by klidně takto mohl skončit. Ale nekončí a to je hrozně dobře. Co následuje? Čteme: „Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: 'Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.“ (v.21) Co tím Ježíš myslí? Ježíš říká, že když Bohem pohrdli ti, kdo Mu měli patřit, tak Bůh zve zmrzačené. A já jsem si jist, že má na mysli duchovně zmrzačené. Vidíme to ve službě Ježíše. On zval k pokání a do Božího království lehké ženy, celníky a další lidi, nad kterými ostatními zlomili hůl. A ti jeho volání slyšeli a stali se Jeho následovníky. Ti se dostali do bodu, kde toužili po něčem hodnotném. Byli na dně a věděli, že je plně nemůže naplnit ani majetek, ani vztahy, ani kariéra. Oni touží po něčem větším a přijímají Boží odpuštění a Krista si Váží nade vše.

Milí přátelé, to je velké varování. Možná jste z rodin, kde po generace byli křesťané. Ale musíme se ptát, zda nejsme jako ti farizeové, jejichž láska k Bohu ochladla a stala se formální. Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“ (Mat. 21:31) Jsem přesvědčen, že Pán Bůh i dnes takto volá. Volá ztrápené, ubité, zoufalé, zotročené. Volá ty, kteří si myslí, že jsou nepoužitelní, protože jsou příliš špinaví, příliš zničení životem a svými hříchy. Ale Ježíš je vidí jinak. On je vidí jako ty nejlepší adepty pro věčnost a volá je k sobě. A mnozí se dají pozvat a jejich životy jsou změněny.

Ale ten příběh nekončí ani tady. Stále bylo volné místo. A tak pán domu říká: „Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ (v.23)

Ježíš tady poukazuje, že milostivě zve k věčnosti i ty, kdo jsou mimo Izrael, mimo tradiční prostředí křesťanství. A objevuje se tady takové až zvláštní slovo. Že On ty lidi má přinutit. A my i dnes vidíme, že se Pán Bůh zázračně zjevuje především v muslimských zemích. Opakovaně slýcháváme svědectví, že se lidem v muslimských zemích ve snu zjevil a představil Ježíš Kristus. Pán Bůh ve své milosti volá k sobě i ty, se kterými bychom my nepočítali, a používá si k tomu zvláštní cesty.

Dovolte tady malou odbočku. V posledních dnech se zdvíhá jakási hysterie ohledně uprchlíků, kteří utíkají do Evropy. Nechci to téma zlehčovat a říci že to je jednoduché. To rozhodně není. Ale někdy i křesťané šíří materiály, které vyvolávají jakousi paniku a až nenávist vůči těmto uprchlíkům. A já se ptám, jak by reagoval Ježíš? A teď tady nechci navrhovat jakési řešení, protože situace je složitá a bude třeba mnoho moudrosti, jak zareagovat, aby důsledkem nebyla ještě horší katastrofa. Ale musíme se ptát, zda ty negativistické kampaně nejsou hnány právě lidským sobectvím. Musíme se ptát, zda naše reakce nejsou motivovány modlami sobectví, svobody či bohatství, které si chceme chránit a zajistit pro nás a naše děti. Musíme se ptát, zda náhodou toto Pán Bůh nedopustil proto, že On sám volá ty lidi k sobě. Možná to dopustil, abychom těmto lidem mohli ukazovat Kristovu lásku. Možná to dopustil, abychom si uvědomili, že manželky, pole a voli jsou našimi Bohy. Možná to dopustil, abychom si znovu uvědomili, že tím nejcennějším, co máme je On.

To, co jsem teď řekl je čistě spekulativní. Ale to, co není spekulativní, je to, že Bohu záleží na každém člověku. Bůh ve své milost volá na svoji hostinu i uprchlíky. Volá ty, kdo kvůli války a násilí přišli o všechno. Ale On volá k sobě i ty, kdo jsou násilníci, kdo se stěhují do Evropy jen kvůli peněz nebo dokonce proto, aby tady rozbili naši společnost. On volá každého. Každého, kdo činí pokání a věří, chce Ježíš přijmout. On zve nás i je. I nám dnes říká, že je ještě místo. On chce, aby tam nechyběl nikdo z nás. Dejme si tedy pozor, aby nás uprchlíci a teroristé nepředcházeli do Božího království. Respektive, dejme si pozor, abychom tam byli my sami. A modleme se, aby tam bylo i co nejvíce těch, kdo jsou teď Bohu hodně vzdálení.

Dovolte, že zopakuji citát, který jsem četl na začátku: „Bůh nás chce odvrátit od všeho jiného, co je mimo Něj, a přitáhnout nás k sobě, protože On je jediné, věčné dobro.“ Přijďme dnes k Němu, k Bohu, který je věčné dobro!

Audio záznam naleznete zde.

Video záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

bl

Kaplan, 6. 7. 2015 17:12

Doporučuji vzít si je domu

Michale,

janey , 18. 6. 2015 20:42

moc Vám děkuji za toto kázání. Jsem poněkud smutná z názorů na uprchlíky, jaké si mezi sebou vyměňují křesťané, moji bratři a sestry. Všichni hovoříme o Boží lásce, ale někdy se zdá, jako by zůstala zavřena jen v našem kostele, a to kdoví, jestli.
Víc takových zamyšlení, jako máte vy! Hodně Božího požehnání do Vaší práce. Janey

Re: Michale,

Michal, 18. 6. 2015 21:08

Díky za zpětnou vazbu. Já jsem měl právě úplně stejné pocity a bylo mi z nich moc smutno. Všechny ty věci, co si i křesťané přeposílají a co mají nenávistný podtext mne dost bolely. Tak kéž nám je Pán milostivý a učí nás, jak v této situaci žít tak, jak by chtěl ON. Pán s Vámi.