Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. 1. 2013

Pane, nenech nás stejné!

a.jpg

Milí přátelé, s radostí jsem tento týden pokračoval čtením podle našeho rozpisu, tedy i čtením žalmů. Věřím, že mnozí z vás také. Narazil jsem na Žalm 15. Velice mne zaujal a chci společně s vámi dnes o něm přemýšlet. Dříve, než ho přečteme, chtěl bych položit otázku. Jak se má v mém životě projevovat to, že jsem křesťan? Nebo to řekneme jinak, jak mezi lidmi najít křesťany? My víme, že to, co dělá křesťana křesťanem, je jeho proměněné srdce. Bible říká, že křesťan je ten, v jehož srdci kraluje Ježíš Kristus. Nicméně Bible na mnoha místech také říká, že to na člověku musí být vidět. A tak se mohu ptát, zda se v mém životě projevuje, že jsem křesťan. Král David nám v Žalmu 15 říká, co má být vidět v životě věřícího člověka. Určitě to není exkluzivní seznam. Jiná místa nám připomenou jiné vlastnosti. Podívejme se však na tento žalm a udělejme si vnitřní inventuru. Ale snažně vás prosím. Dělejme inventuru sami u sebe. Nedělejme inventuru druhým. Proto tady dnes nejsme.

 

Žalm Davidův. Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu, kdo smí bydlet na tvé svaté hoře? Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu, nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu, pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina, nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému. Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí.

(Žalm 15)

 

 


David tady říká, jak vypadá ten, kdo je s Bohem, kdo Mu patří. Ta definice, kterou tady David dává, se dá rozdělit do 4 částí. Kdo tedy patří Bohu?

 

1.       Ten, kdo je pravý

To první, o čem David hovoří, je spravedlnost a pravda. Na otázku, kdo patří Bohu, David odpovídá: „Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu.“ (v.2) Samozřejmě si v tento moment všichni musíme položit otázku, kdo z nás žije bez jakéhokoli klopýtnutí? Kdo z nás je vždy spravedlivý? Kdo z nás vždy ze srdce zastává pravdu? A odpověď bude jasná. Nikdo z nás! Jedině Ježíš Kristus toto dokázal naplnit bezezbytku. Ale ten žalm nemluví jen o Kristu, mluví i o běžném člověku. David tady hovoří o tom, čím má být charakteristický život člověka patřícího Bohu. A to první, co říká, je, že má být charakteristický bezúhonností, spravedlivým jednáním a zastáváním pravdy.

Když je řeč o bezúhonnosti, tak jde o to, abychom žili čistým a spravedlivým životem. Ale už jsme řekli, nikdo nedokážeme neklopýtnout. Jde tedy o to, zda o takový život chceme usilovat a zda je na nás při klopýtnutí vidět ochota věci urovnat, omluvit se, odčinit křivdu. To vnímám jako úsilí o bezúhonnost. Samozřejmě to vše s vědomím toho, že bezúhonným mne svým odpuštěním činí Kristus.

Potom je tam řeč o spravedlivém jednání. Jednat spravedlivě není lehké. Někdy nevíme jak jednat. Jak spravedlivě rozdělit domácí práce mezi 4 děti. Pořád nevím! Často má někdo pocit, že to není spravedlivé. Každopádně nemáme zápas o spravedlnost nikdy vzdát.

Milí bratři a sestry, při čtení těch prvních žalmů na mne dýchal právě ten důraz Božího zájmu o právo a spravedlnost. V Božích očích je to velice důležité. V Božích očích je důležité, aby ti, kdo mají moc, neutlačovali ty, kdo ji nemají a kdo jsou slabí. A my všichni jsme voláni k tomu, abychom jednali spravedlivě. A to i tehdy když to nikdo nevidí. A sami si vybavte situace, kde je to nejtěžší. Možná je to na pracovišti. Ano, možná si to, že si třeba něco ze spotřebního materiálu vezmete domů. Možná si to dokonce dokážete obhájit tím, že vás stejně neplatí dost dobře. Ale je to spravedlivé? Možná si dokážete obhájit, že podvádíte ve výkazu docházky či v popisu toho, co jste udělali. Nicméně Bůh nás volá k čestnosti a spravedlnosti.

Ale nejde jen o nějaké naučené chování. David říká, že na nás má být vidět to, že ze srdce milujeme pravdu. Dokážeme se kvůli pravdě ozvat? Ano jistě, když z toho něco budeme mít, tak tehdy určitě ano. Ale dokážeme se ozvat, i když nám to nic nepřinese? Dokážeme se pravdy zastat i tehdy, když nás samotné to nějak poškodí nebo ohrozí? Je opravdu právo, čestnost a poctivost tím, čeho si druzí na mně všímají? To jsou otázky dnešního textu.

 

2.       Ten, kdo ovládá jazyk

David hovoří nejprve o právu a potom hovoří o jazyku, o naší řeči. Říká, že člověk, který patří Bohu, se vyznačuje tím, že „nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu.“ (v.3) Když tady David hovoří o jazyku, tak zmiňuje to negativní. Jinými slovy, nehovoří o tom, co by měl člověk říkat, ale co by neměl. A jasně tady ukazuje na to, že bychom se měli lišit tím, že jazykem neubližujeme. Mnohokrát už jsem slyšel, že v téhle té oblasti, jsou na tom křesťané hůř, než nevěřící. Pokud je to pravda, tak máme obrovský problém. David totiž říká, že ten, kdo patří Bohu, není pomlouvač, neubližuje slovy a nekydá na druhého špínu.

Jak je to se mnou? Položme si tu otázku. A zase samozřejmě připomínám, že nejsme dokonalí. To od nás ani nikdo neočekává. Ale jde o to, zda se nám takové naše chování hnusí natolik, že když selžeme, tak se omlouváme a snažíme se věci napravit.

Myslím si, že pomluvy nevznikají samy od sebe. Obecně je pravda, že čím více hříchu je ve společenství, tím více je pomluv. Ty hříchy se totiž nedají skrýt a lidé někdy i s dobrým úmyslem předávají informace, jejichž pravost a přesnost si neověřili a spouští lavinu pomluv, které ubližují všem. Jak lehce jazykem ublížíme druhým!

A potom je tam slovo o tom, že na druhé kydáme hanu. Jde o to, že o druhých špatně mluvíme. A tady se teda předpokládá, že sice mluvíme pravdu, ale mluvíme ji ze špatného motivu. Mluvíme ji proto, abychom my vypadali dobře nebo abychom druhého ponížili. A to je vždycky špatně.

Co je vidět v našem životě? Řekli by o mně, že nemám pomlouvačný jazyk, druhému nedělám nic zlého a že na svého druha nekydám hanu? Pokud ne, tak v mém životě něco není moc v pořádku.

 

3.       Ten, kdo rozlišuje dobro a zlo

To třetí, co nám tady David dává jako rozlišovací znamení, je náš postoj k dobru a ke zlu. O člověku, který patří Bohu, David říká, že „pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina, nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě.“ (v.4) Když David hovoří o pohrdání, tak má jasně namysli, pohrdání tím, co je zlé. A ukazuje na potřebu, abychom to, co je zlé, co stojí proti Bohu, pojmenovali pravým jménem a neomlouvali to. A na druhé straně si máme vážit toho dobrého a těch, kdo jsou dobří - slovy Davida těch, kdo se bojí Hospodina.

David mluví o pohrdání těmi, kdo jsou zavrženíhodní. Na druhé straně, každý člověk je Božím stvořením a my máme rozkaz milovat dokonce i nepřítele. Pohrdnout v tomto kontextu neznamená zavrhnout. Bůh je milostivý a zachraňuje i nejhorší hříšníky a někdy dokonce úplně na konci jejich života. Ale my každopádně musíme pohrnout životním stylem a životními hodnotami, které jdou zjevně proti Bohu. A přitom je nesmíme přestat milovat.

Z druhé strany, máme si vážit těch, kdo žijí v úctě před Bohem a touží žít pro Něj. A máme si jich vážit i tehdy, když jsou na začátku cesty, když padají a klopýtají. Nemáme si jich vážit, protože jsou skvělí, inteligentní či vzorem všech ctností. Máme si jich vážit proto, že jdou za Hospodinem.

 

4.       Ten, koho neovládají peníze

Přeskočíme část, která hovoří o dodržování slibů, a zmíníme poslední oblast, o které je řeč. Jde o peníze. David říká, že člověk, který patří Bohu „nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému.“ (v.5) David nám tady teda připomíná, že křesťan by měl být poznat i podle tak obyčejné věci, jako je nakládání s financemi. I to, co děláte se svojí peněženkou, je ukazatelem na vaši víru. David tady vůbec nehovoří o štědrosti. Hovoří tady o to, že křesťan nepůjčuje na lichvářsky úrok. To už dnes asi doslovně není velmi aktuální. Dnes vám totiž půjčují banky, úroková sazba je hlídaná a lichva je trestná. Ale lichva je o tom, že někoho odřeme. A i dnes se dá lidi odřít. Zaměstnavatel může zneužít toho, že je nedostatek práce a nezákonně odírat zaměstnance. Obchodník může prodávat zboží za cenu, která mnohonásobně převyšuje hodnotu zboží. Různí finanční poradci a pojišťováci mohou rádi tak, aby se oni nemazali a ne aby pomohli klientovi. A mohli bychom dávat další příklady. Křesťan se má poznat podle toho, že nezneužije slabosti druhého, aby na tom vydělal.

A to druhé co David říká je to, že se křesťan nedá podplatit. Žijeme v době, kdy se o korupci hovoří často. Lehce se ukazuje prstem někde vysoko, ale problém s tím, že si nás někdo něčím dokáže koupit, hrozí každému. Týkat se to samozřejmě může zaměstnání. Ale může se stát i to, že si rodiče v rozbitých rodinách kupují lásku dětí a podobně. A to vše, podle Davida, nemá prostor v životě křesťanů.

Takže jsme probrali čtyři oblasti toho, jak by měl vypadat člověk patřící Bohu. Když se podíváme na samotného Davida, tak víme, že sám David prošel obdobím, kdy jeho život byl těmto ideálům na hony vzdálený. Možná si vzpomenete na jeho cizoložství a dokonce zosnovanou vraždu. Ale David v tom nezůstal. Bůh ho nenechal být. Bůh mu dal milost činit pokání, odvrátit se od svého hříchu a žít pro Něj. A to je dnes Boží nabídka pro každého z nás. Dnes nám Bible nastavovala zrcadlo. Jaká má být naše reakce? Možná je tady někdo, kdo ví, že vlastně Bohu nepatří. Dnes můžete činit pokání a obrátit se k Bohu, dnes Ho můžete poprosit, aby se stal vaším Bohem. Není nic důležitějšího, co byste dnes mohli udělat.

Ale mnozí Bohu patříte. Z Boží milosti jste Mu uvěřili a toužíte Ho následovat. Jaká má být naše reakce na takový text? Podobná! Má to být pokání, protože si uvědomujeme slabost naší víry. Máme litovat toho, že nejsme Bohu blíže, že v našich životech není více vidět Jeho přítomnost. Ale nejde jen o pokání. Na místě jsou i prosby, aby nás Bůh ve své milosti proměňoval. Prosme, aby nás nenechal takové, jací jsme. Prosme, aby nám dal touhu po proměně našeho života. Prosme, abychom měli touhu denně usilovat o proměnu našeho života, abychom každý den více ukazovali na to, jaký je On. A určitě je tu prostor i pro vděčnost. Děkujme Bohu, za Jeho trpělivost s námi. Děkujme, že to s námi ještě nevzdal. Děkujme Mu za vykoupení v Ježíši Kristu, ale také za každodenní posilu a trpělivost. Na jakékoli kázání či čtení Božího slova je dobré reagovat těmito třemi způsoby. Pokáním, prosbami a děkováním. Dělejme to i dnes.

David nám v tomto žalmu neříká, co musíme dělat, abychom se dostali do nebe. David nám tady říká, jak se projevuje život toho, kdo je na cestě do nebe. A život takového člověka je poznamenán touhou žít tak, jak se to Bohu líbí. A Bohu se líbí, když žijeme tak jak On chce, protože potom je náš život dobrým svědectvím o Jeho velikosti a navíc je to život, který činí člověka šťastným. A On se raduje, když my jsme v Něm šťastní.

Ten dnešní text končí slovy:  „Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí.“ (v.5) Čím více Boží přítomnosti je vidět v našich životech, čím více je náš život proměňován, tím šťastnějšími a stabilnějšími lidmi budeme už tady na zemi. Prosme tedy: Pane, nenech nás takové, jací jsme!

 Audio záznam naleznete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář