Perspektiva věčnosti
Když jsem začínal s přípravou těchto bohoslužeb, tak jsem měl v mysli dvě témata, na které jsem chtěl kázat. Ale před adventem už zbývala jen jedná neděle, kdy jsem kázal a já jsem se musel rozhodnout, které téma vybrat. To první téma se týkalo financí. Jeden mladý sborovník se na mne obrátil a řekl, že už dlouho nebylo kázání o financích, dávání, štědrosti. To je nesmírně důležité téma a pokládal jsem za důležité, aby zaznělo před dalším nákupním šílenství, které v prosinci každoročně nakazí náš národ. Ale rozhodl jsem se toto téma dnes neprobírat a tak dovolte jen jednu výzvu. Štědrost je štědrostí jen tehdy, když vás v něčem omezí. Pokud nás naše štědrost finančně neomezí, pokud si dopřejeme, co chceme, pak nemluvme o štědrosti, pak nejsme štědří. Položme si otázku, čeho se letos o Vánocích zřekneme pro Boží království. A moc Vás prosím, odpovězte si ji, prodiskutujte si ji doma.
Dnes se ale zaměřím na to druhé téma, které nosím v srdci. Nebudu ho dlouze uvádět. Prosím, zaposlouchejte se do Žalmu 73. Protože zde je to, co mi leží v srdci.
Pro Asafa. Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce! Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty, neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí. Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí, nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé. Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí. Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce. Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé. Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi. A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem. Říkávají: "Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?" Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění. Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán. Kdybych řekl: "Budu mluvit jako oni", věrolomně bych opustil pokolení tvých synů. Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. Teprve když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec. Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš. Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč do jednoho. Jako snem po procitnutí, Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až se vzbudíš. Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví, byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval. Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš. Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl. Hle, ti, kdo se tobě vzdálí, zhynou. Ty umlčíš každého, kdo poruší ti věrnost. Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech. (Žalm 73)
Tento žalm je napsán formou svědectví. Začíná tím, jaký měl žalmista postoj. Potom pokračuje a mluví o Božím zásahu v jeho životě. A celý žalm končí tím, jak jeho život vypadá teď. Tyto tři části jsou základem každého svědectví. Nejdříve mluvím o tom, jaký jsem byl. Potom o tom co Bůh udělal v mém životě nebo třeba jak jsem v Něj uvěřil. A svědectví by mělo končit popisem toho, co se změnilo v mém životě a jak můj život vypadá nyní. Podívejme se tedy podrobně na zmíněné tři části svědectví.
1.část: Jak jsem žil
Žalmista nám od prvního verše popisuje, jak žil. Celá kapitola začíná tímto veršem: „Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!“ Toto je určitě úžasné zaslíbení, ale jak vidíme z následujících veršů, problém byl v tom, jak si ho náš žalmista vykládal. On si myslel, že pokud bude žít tak, jak to Pán Bůh chce, pak ho Bůh obdaří hojností, zdravím ... prostě doufal, že bude mít bezproblémový život. Ale zažíval přesný opak. Zažíval to, že ti, kdo Bohu nevěřili prosperovali mnohem lépe. Tyto lidi nazývá svévolníky, protože neuznávají Boží autoritu, ale žijí podle své vůle. Poslouchejte, co o těchto svévolnících říká. Říká, že
- nevědí, co je to lidské plahočení – proplouvají životem bez námahy
- nebývají postiženi jako jiní lidé – nezažívají ve svém životě těžkosti, nemoci ...
- jejich náhrdelníkem je zpupnost – jsou povýšenecky nadutí a jsou na to hrdí
- násilnictví [je] šatem, do něhož se halí – nebrání se používat násilí k prosazování svých zájmů
- jejich oko vystupuje z tuku – jsou bohatí a zdraví
- provaluje se smýšlení srdce – netají se svými úmysly (přestože jsou zlé)
- vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé – jejich řeč je zhýralá
- do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi – nezastaví se před ničím, ani před zneužíváním Božího jména
- lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem – mají spoustu obdivovatelů
- říkávají: "Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?" – Boha neberou vážně
- jsou to svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění – bezproblémově se obohacují a daří se jim.
Žalmista nad tím vším přemýšlí a nejde mu to dohromady s tím Božím zaslíbením. Nejde mu to dohromady s tím, co sám zažívá. Popisuje: „Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán.“ (v.14) Ten žalmista vidí těžkosti jako Boží trest a ptá se proč tomu tak je? Vždyť usiloval dělat vše to, co od něj Hospodiny vyžadoval a zákonitě se tedy ptá: „Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?“ (v.13)
Milí přátelé, nepoznáváte se v tom přemýšlení? Myslím, že žalmista tady dokonale vykreslil vnitřní zápas, se kterým bojují mnozí, kdo uvěřili v Ježíše Krista. Mnohé z nás napadá ta otázka, proč se nám dějí ty špatné věci? Proč zápasím s nevyléčitelnou nemocí? Proč zrovna mně se tak nedaří v práci. Proč zrovna já vždycky chytnu angínu? Proč moje žena prožívá takové trápení? Vždyť se tak snažím žít pro Boha. Kde je to Jeho požehnání. Často přemýšlíme jako tento žalmista. Ale toto přemýšleni je nesmírně nebezpečné. Toto přemýšlení žalmistu tak rozhodilo, že ho dokonce odvádělo od Hospodina. Vyznává: „Moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty, neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí.“ (v.2-3) Došlo to tak daleko, že člověk závidí nevěřícím. A sám žalmista vyznává, že tato závist málem způsobila, že se k Bohu obrátil zády.
Proč je tedy takovéto smýšlení tak nebezpečné? Protože je zaměřené příliš na člověka. Toto smýšlení není znakem křesťanství, ale humanismu. To znamená, že myšlení člověka není upnuto na to, aby oslavil Hospodina, ale na jeho vlastní trápení a těžkosti. To znamená, že cílem života se stává sám život. Jde nám o to, abychom se my měli dobře. V lepším případě toužíme po tom, aby se lidé kolem nás měli dobře a netrpěli. Ale ani to není cílem lidského života.
Potom, co nám žalmista popsal své myšlenkové západy, přichází druhá část svědectví, a tím je Boží zásah do této situace.
2.část: Co Bůh udělal
Tím zásahem bylo, že žalmista prozřel, že žalmista pochopil naivitu svého myšlení. Čteme: „Teprve když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec.“ (v.17) Co že to žalmista pochopil? Pochopil, jak jednou skončí každý svévolník, každý, kdo odmítá přijmout Boží autoritu ve svém životě. Každý, kdo nespoléhá na Boha, ale sám na sebe je totiž na „kluzké cestě“ (v.18) A tato kluzká cesta je totožná s širokou cestou, o které hovoří Ježíš. Říká: „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí.“ (Mat 7:13) Tato cesta vede do záhuby. Náš žalmista to pochopil. A to byl ten zásadní Boží zásah do jeho přemýšlení. Kdy to pochopil? Když vstoupil do svatyně Boží. Když slyšel nebo četl Boží slovo. Protože Boží slovo nám ukazuje náš život skrze perspektivu věčnosti, skrze oči věčnosti.
Poslouchejte, jak tento žalmista o sobě mluvil, když mu to konečně všechno došlo. Řekl: „Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví, byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval.“ (v.21-22) Když Bůh dal porozumění tomu, jak falešně o sobě přemýšlel, řekl že jednal jako tupec a dobytče. Tomu říkám sebekritika. Jak těžko se nám přiznává chyba, ale když Boží slovo zasvítí do lidského života a zažijeme Boží dotek, tak přiznáváme svůj omyl. Náš žalmista si ho přiznal. Řekl o sobě, že myslel jako tupec. Řekl o sobě, že žil jako dobytče. Jak žije dobytče? O co jde dobytčeti? O plné břicho. Břicho je pán. A náš žalmista si uvědomil, že mu také šlo jen o něj samotného. Víra byla pro něj nástroj, aby mu bylo dobře. Víra pro něj byl prostředek naplnění potřeb. Víru bral jako nástroj k dosažení Božího požehnaní ve formě majetku, zdraví a bezproblémovosti. Jenže to bylo tupé uvažování a on to z Boží milosti pochopil.
A čím je víra pro nás, kdo dnes sedíme v tomto kostele. Nejsme i my pouze stádem dobytka? Nejde i nám pouze o plné břicho? Nepoužíváme i my víru, jen aby nás přenesla přes těžkosti? Nepoužíváme víru jen k tomu, abychom se modlili za zdraví, za práci, za klid v rodině? Pokud ano, pak jsme jako dobytčata. Protože cílem křesťanského života je odevzdat vše Kristu, oslavit Jej. Naším cílem není přemýšlet pořád jen o sobě. Naším cílem je oslavit Boha. A k tomu nám pomůže život v perspektivě věčnosti. Musíme si uvědomit, že jednou přijde soud a budou jen dvě možnosti. První možnosti je věčnost bez Boha v pekle, druhá možnost je věčnost s Bohem v nebi. Nic mezi tím není. A když přemýšlíte nad svým životem, přemýšlejte perspektivou věčnosti. Přemýšlejte tak o sobě, o svých dětech, o svých známých.
Těšíte se na nebe nebo si budujete nebe na zemi? Odpověď na tuto otázku vás zařadí buď do kategorie tupců a dobytčat nebo do kategorie Božích dětí. Kde jsme? Kde chceme být? Nepotřebujeme náhodu z něčeho činit pokání? Nepotřebujeme zažít Boží dotek?
3.část: Jak žiji teď
V poslední části žalmu nám žalmista popisuje, jak ho tato zkušenost změnila a jak od té doby žije. Žalmista vyznává: „Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.“ (v.26) Žalmista si uvědomuje, že neexistuje závislost mezi jeho zdravím a mezi věčností. Uvědomuje si, že to, kolik má peněz a jaké ho postihují problémy nemá souvislost s tím, kde stráví věčnost. Uvědomuje si, že přestože ho potkávají těžkosti, je Božím dítětem. A s tímto vyznáním žije.
A své vyznání doplňuje: „Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš. Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení.“ (v.24-25)
Tohle je úžasné prohlášení. Začíná tím, že chce být ustavičně s Bohem. Proč? Protože to je to nejlepší. Později vyznává: „Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště.“ (v.28) Chce být v Boží blízkosti, protože v den kdy uvěřil, v den, kdy ho Hospodin uchopil za pravici, poznal, jak je Bůh úžasný a jeho jediným cílem je žít pro Něj. Další část toho vyznání říká: „povedeš mě podle svého rozhodnutí.“ Náš žalmista už netouží po svých cílech, ale své cíle podrobuje perspektivě věčnosti. Je si jist, že ho sám Bůh provede všemi těžkostmi, vším trápením, každou životní zkouškou. Tento žalmista důvěřuje Božímu rozhodnutí, Božímu vedení. A další fráze říká „a pak do slávy mě přijmeš.“ Ví, že ho čeká věčná blízkost se svatým Bohem, dokonalé odpočinutí v nebi. Není to úžasné? Takovéto spolehnutí! Toto spolehnutí Bůh nabízí každému člověku, který vírou přijal, že Ježíš Kristus za něj zemřel na golgatském kříži. Modleme se za podobný postoj spolehnutí se na Boha.
Tomuto žalmistovi chřadne tělo a selhává srdce, ale on už nepanikaří. On vyznává, že mu je dobře. Proč? Protože je blízko Bohu! Protože ví, že cílem jeho života není bezproblémovost, ale Boží blízkost. Je mu dobře, protože ví, že tuto Boží blízkost zažije plně jednou v nebi. A to je cílem jeho života.
Jak jsem na tom já a vy? Kde je naše srdce? Co to všechno pro nás znamená? Znamená to, že mou modlitbou není prosit Boha o bezproblémový život, ale prosit Boha o to, abych Mu důvěřoval a v Jeho blízkosti ve víře zvládnul všechny těžkosti, které mi pošle do cesty. Tím nejlepším, co z Boží milosti můžu udělat je důvěřovat Bohu uprostřed těžkostí a všechno své štěstí hledat v Něm.
Dovolte, že dnes zakončím krátkým příběhem ze svého života. V sobotu před týdnem jsem do noci seděl u jednoho přítele a povídali jsme si právě o tomto žalmu. Tento žalm mi už dlouho leží v srdci a chtěl jsem se sním o něj podělit, protože i on prochází mnohými těžkostmi. Druhý den byla neděle a v poledne jsem vezl svou dceru do nemocnice. Po pádu na hlavu šest hodin v kuse spala, pouze s přestávkami na zvracení. To byla těžká situace. Díky Bohu jsem ještě toho večera mohl jet domů s tím, že šlo „pouze“ o těžký otřes mozku. Chci zároveň poděkovat Vám, kdo jsem o tom, věděli, kdo jste se za nás modlili. Ve chvíli, kdy jsem seděl bezbranně u dcerky jsem si vzpomněl na tento žalm. Pán Bůh mi možná tento žalm už dlouho dával na mysl, aby mne připravil na tuto situaci. A v té chvíli jsem byl Bohu schopen říci: „Pane Bože, ať už se stane cokoli (a myslel jsem cokoli), v nikom jiném nemám zalíbení kromě Tebe. Ty budeš navěky skála mého srdce a můj podíl.“
