Píseň, která bolí
Je tomu právě rok, co se v Praze konaly demonstrace - demonstrace proti zimě. Lidé chodili s transparenty a dožadovali se zrušeni zimního období. Asi každému, kdo to sledoval to muselo ve tváři vykouzlit úsměv. A to byl asi i cíl této demonstrace: zažít si trochu legrace uprostřed té dlouhé zimy. Nemyslím si, že to byla demonstrace namířena proti Bohu, který jako jediný může tyto věci ovlivnit. Ale ta demonstrace mi připomenula jednu skutečnost. Připomenula mi, že my lidé často nejsme spokojeni s tím, co Bůh pro nás dělá. Nedoceňujeme to, nevšímáme si toho, nejsme za to dost vděčni. A On přitom pro nás udělal všechno dokonale. Ale to už uvidíte i z toho dnešního textu.
Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: "Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata?
Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm." Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění. (Izaiáš 5:1-7)
Tento text je písní, kterou zpívá prorok Izajáš a dává tak posluchačům najevo zásadní pravdu. Říká, že Bůh učinil pro Izrael to nejlepší, člověk však selhal a čeká jej soud. Podívejme se společně na tři sloky této písně.
1.sloka: Boží působení
Izajáš zpívá píseň o člověku, který našel úrodný svah, tento svah dobře zkypřil, vybral všechny kameny, vysadil vysoce kvalitní odrůdu vinné révy. Celou vinici ohradil zděnou zídkou, aby tam nevnikly ani ty nejmenší zvířata, která by mohla škodit. V prostoru vinice postavil věž, která měla sloužit k uskladnění všeho potřebného, vytesal a připravil lis, aby z hroznů mohl vyrábět víno. Prořezával a okopával každou rostlinku révy. Zbavoval vinici plevele. A to poslední co čteme je, že zajistil, že vinice byla ideálně skrápěna deštěm.
Posluchačům Izajášovy písně bylo brzo jasné, že nejde o obyčejného zemědělce, ale o Boha, který udělal pro Izrael to nejlepší. Více už prostě udělat nešlo. Ne, že by to Bůh nedokázal, ale nebylo už co více udělat. A Izajášovi jde o to, aby to Izraelci znovu pochopili. Kolik toho Bůh pro ně udělal! Nejúžasnější je už ten fakt, že si vyvolil právě Izrael za svůj. Bůh jej zázračně vyvedl z Egyptského zajetí. Svěřil jim svůj zákon, kde Bůh definoval, co je pro ně nejlepší. Vedl je k tomu, aby si uvědomovali svou hříšnost a Boží obrovskou milost. A mohli bychom tady dlouze mluvit o tom, co všechno Bůh udělal pro svůj vyvolený národ.
My si dnes čteme tento text a ptáme se, co my se máme učit z této první sloky. Izrael nemůžeme srovnávat s naším státem, ale můžeme jej srovnávat s církví Kristovou a konkrétně třeba s naším sborem. Kolik toho Bůh pro nás udělal? Uvědomujeme si to? Zamýšlíme se nad tím? To nejúžasnější je to, že Bůh tak „miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý kdo v něj věří nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16) Je úžasné, že i v našem městě Bůh mnohým daroval víru a že se takto mohli stát Božími dětmi. Už několik generací zde Bůh pracuje a přivádí si k sobě muže, ženy a děti. Už dlouho se zde zvěstuje Boží slovo a vysluhují se zde svátosti. To je obrovská Boží milost. Žijeme ve svobodě a můžeme se scházet a být aktivní i navenek. To je obrovské Boží působení. A celou historií se vleče šňůra požehnaných akcí a projektů, které si Pán Bůh použil ke své oslavě. Vidíte to obrovské Boží působení. Tak buďme vděčni! Děkujme mu za to! Využívejme ty obrovské dary, které náš Pán daroval tomuto sboru. Nedívejme se jen na to, co se nám nelíbí, nedívejme se jen na to, co se nedaří. Dívejme se na Boží působení.
2.sloka: Lidské selhání
Ten biblický text popisující, co všechno ten vinař udělal končí těmito slovy: „…a čekal, že vydá hrozny.“ (v.2) Bůh udělal všechno a potom čekal. Nespěchal, nevynucoval si výsledky ihned. Čekal. A musíme říci, že Jeho očekávání nebyla ani přehnaná ani nesplnitelná, ale naprosto přiměřené a oprávněné. A jaký byl výsledek. Polská Bible uvádí, že na keřích se objevily „jagody.“ Ale samozřejmě se nejedná o jahody, ale, jak říká český ekumenický překlad, o odporná pláňata. Ovoce této obrovské práce vinaře bylo absolutně nechutné a nepoužitelné.
Co bylo ovocem těch Izraelců, kterých se tento příběh týká? V dalších verších čteme o šesterém „běda.“ Izajáš Izraelcům vyčítá, že se obohacují na úkor slabších, že se opíjejí, že jednají lstivě, že zaměňují dobro za zlo, že jsou pyšní a že podplácejí. Takové ovoce našel Bůh u Izraelců, pro které On udělal absolutně všechno, aby mohli žít dobře. Výsledek, který se dostavil, byl děsivý.
Podobný obrázek, jaký vidíme zde u proroka Izajáš popsal i apoštol Pavel. On mluví o těch pláňatech jako o skutcích lidské svévole a o tom očekávaném ovoci jako ovoci Božího Ducha. Říká: „Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“ (Galatským 5:17-23)
Znovu si musíme uvědomit, že v tomto textu není řeč o nevěřících lidech, ale o těch, které si Bůh vyvolil. Bůh neočekává ovoce od těch, kteří Mu nikdy nevěřili a nepatřili. Očekává ovoce od nás, od těch, kteří dostali tu milost, že v něj uvěřili. Bůh očekává ovoce od těch, kteří ve svém shromáždění slyší Boží slovo a kteří mají přístup k svátostem. Místo toho Bůh často vidí odporné pláňata. V Bohu chyba není. On udělal pro tyto lidi všechno. Chyba je v lidech.
Jaké ovoce vidíme v našem sboru? Jak je to s námi? Přinášíme alespoň trochu použitelné ovocem nebo by o nás Bůh řekl, že plodíme jen odporné pláňata. Zamyslete se na chvilku. Na co jste přišli? Pokud jste přemýšleli především sami o sobě, pak je to dobré znamení toho, že Pán Bůh na vás pracuje. Pokud jste přemýšleli o tom, kolik nedokonalosti je v těch druhých, pak mám obavu, že jste to právě vy, kdo máte problém.
Zamyslete se ještě jednou. Jak by měl vypadat náš sbor, aby přinášel ovoce vysoké kvality? Jak by to tady muselo vypadat? Co by tu nesmělo být z toho, co tu je? Co by mělo naopak přibýt? Napadly vás nějaké věci? Tak si položte ještě jednu otázku. Co pro to mohu udělat já? Jak můžeš rozmnožit to, co Bůh do tebe investoval? Možná po tobě Bůh chce, aby sis udělal čas a navštívil některé členy sboru a povzbudil je. Možná po tobě Bůh chce, abys vyřešil nějaký konflikt, někomu odpustil. Možná po tobě Bůh chce, abys pozval svého souseda na evangelizaci. Možná po tobě Bůh chce, abys dal k dispozici svůj hlas nebo jiný ze svých talentů. Nevím co konkrétně po vás Bůh chce, ale vím jedno: On chce, abychom jako jednotlivci i jako sbor přinesli dobré ovoce, protože On udělal vše proto, aby se tak stalo. Izraelci selhali. A co náš sbor? A co ty?
3.sloka: Boží soud
Po tom, co Izajáš popisuje selhání Izraelců, tak začíná třetí sloha. Tato sloka je ještě mluví o následku lidské neposlušnosti. Tím následkem je Boží soud. Izajáš napsal: „Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“ (v.5-6) Bůh sesílá soud a ten soud se historicky projevil ve dvou rovinách. Ta první byla, že přitáhly assyřská vojska a zničily Izrael. Jedni zemřeli v boji, další zemřeli při přesunu do Asýrie. Ostatní zůstali v zajetí. To byl Boží trest za neposlušnost Izraele. V tomto trestu byla ale pro žijící pořád ještě naděje. Naděje činit pokání.
Tou druhou rovinou Božího soudu bylo věčné odsouzení – věčnost strávená bez Boha. Přátelé, nedejme se mýlit. Ano, Bůh je láska. Ale On je zároveň spravedlivý a potrestá každého, kdo nežije životem pokání. Boží soud bude strašlivý.
Charles Finney, jeden z nejvýznamnějších amerických evangelistů 19.století vypráví, jak ho Bůh zastavil na jeho životní cestě. V malém městečku ve státě New York mu právě probíhala praxe, po které se měl stát právníkem. Říkal, že jednoho rána měl pocit, jako by mu Bůh dával otázky: „Finney, co budeš dělat když se staneš právníkem?“ „Založím si svou vlastní právnickou kancelář.“ „A co potom?“ „Stanu se bohatým.“ „A potom?“ „Půjdu do důchodu.“ „A potom?“ „Zemřu“ „A pak?“ S chvěním si sám odpověděl: „Soud.“ Jen co ho to napadlo, utekl Finney do lesa. Potuloval se tam celý den a když se vrátil, tak ukončil praxi a započal cestu kazatele a evangelisty.
Myšlenka na to, že stane před Boží soudnou stolici změnila život Finnyho. Uvědomil si, že Bůh po něm nechce, aby byl právník, ale aby byl zvěstovatelem evangelia. Samozřejmě to neznamená, že všichni mají být kazatelé nebo evangelisté. Myšlenka na soud nás má ale motivovat k tomu, abychom se obrátili k Bohu.
V tom textu, který jsme četl nebyla řeč o tom, že by Bůh sám zničil tu vinici. To, co On činí je to, že odstraňuje svou ochranu a své požehnání. Destrukce přijde sama. Bohu možná jednou dojde trpělivost s naším sborem. On nemusí činit mnoho. Stačilo by, kdyby odňal své požehnání a ze sboru by nezbylo nic. A On to udělá, pokud už tady nebudou ti, kdo Ho budou milovat a kdo Ho v pokání budou prosit o novou milost.
Ale ta aplikace není jen na sbor. Ten Boží soud čeká každého z nás. Jsi připraven pohledět Bohu tváří v tvář? Co kdyby Tě Bůh zavolal dnes? Jak by jsi obstál při Božím soudu? Ježíš řekl: „Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ (Matouš 3:10) Ježíš nám připomíná, že Bůh nežertuje. Věčnost v zatracení je realita. Čiňme tedy pokání a volejme o milost. Vyznávejme své hříchy a prosme, abychom v Boží milosti mohli s hříchem bojovat a ne se mu podřizovat. Dnes k tomu máme znovu o to lepší příležitost, tím že budeme mít zpověď a večeři Páně.
Izajáš hned v následujících kapitolách ukazuje na naději. Izajáš prorokuje: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).“ (Izajáš 7:14) Izajáš ukazuje na Ježíše. V něm je naše naděje. My všichni jsme hříšnicí a zasloužíme to věčné odsouzení. „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Římanům 5:8) A „jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1Janův 1:9)
Naší jedinou nadějí je odpuštění, které přichází z kříže Golgoty. Prosme i dnes o odpuštění a novou sílu k následování Krista. Učiňme dnešek novým počátkem v našem životě. A pokud je tady dnes někdo, kdo žije bez Boha, tak toho pozývám, aby v pokání vyznal svůj hřích a věřil nejen v Boha, ale věřil Bohu. Věřme Bohu, vždyť pro nás udělal všechno, co mohl. Nedovolme, aby Jeho dílo přišlo nazmar.
A tak se učme z této Izajášovy písně a chvalme Boha za vše, co pro nás učinil. Usilujme o to, abychom přinášeli dobré ovoce, které by bylo užitečné druhým a které by oslavilo Boha. A při tom všem mějme na paměti Boží soud, kde naší jedinou nadějí bude očišťující krev Ježíše Krista.
