Pokáním k životu
Ježíš procházel městy i vesnicemi, učil a přitom stále směřoval k Jeruzalému. Kdosi mu řekl: "Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?" On jim odpověděl: "Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni. Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouct na dveře a volat: 'Pane, otevři nám', tu on vám odpoví: 'Neznám vás, odkud jste!' Pak budete říkat: 'Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!' On však odpoví: 'Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.' Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven. (Lukáš 13:22-28)
Audio záznam naleznete zde.
Lukáš nám tady zaznamenává situaci, kdy se Ježíše kdosi ptá, zda je tomu opravdu tak, že je málo těch, kdo budou spaseni. Ano, Ježíš se opravdu před tím takto vyjadřoval. Jen si vysvětlíme, že být spasený znamená žít už tady na zemi, ale především jedou na věčnosti, v Boží přítomnosti. Být spasený, znamená být zachráněný. Jinými slovy, otázka zní, zda se opravdu jen tak málo lidí dostane do nebe.
Jak reaguje Ježíš na tuto otázku? Ježíš jakoby říkal: neřešte, kolik jich bude, žijte tak, abyste vy byli spaseni. Ježíš to vysvětluje jako vždy názorně. Říká: „Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.“ (v.24) Ježíš tedy nejprve říká, že potřebujeme vstoupit úzkými dveřmi. Úzké dveře nám symbolizuji pokoru a pokání. Vstup k záchraně, vstup do nebe je skrze pokoru a pokání. Člověk se musí sklonit před Boží velikostí a uznat svoji malost. To je však mnohým proti srsti a nikdy to nedokážou, protože jsou příliš pyšní, příliš hrdí. Proto Ježíš říká: „… neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni“ (v.24) Je spousta lidí, kteří se nedokážou pokořit. Možná by i chtěli, ale jejich pýcha je taková, že do úzkých dveří nikdy nevejdou. A jak Ježíš ukazuje dále, oni si dokonce někdy myslí, že vešli, ale opak je pravdou. To ještě z Ježíšových úst zazní.
To, co Ježíš říká v této chvíli, je to, že jednou budou ty dveře záchrany zavřeny. On říká: „… jednou hospodář vstane a zavře dveře.“ (v.25) Ježíš tady své následovníky varuje, že jednoho dne už šanci mít nebudou. Náš život tady na této zemi je omezený a v ten den, kdy my z tohoto světa budeme odcházet, Ježíš zavře ty úzké dveře, kterými jde projít k záchraně a bude pozdě. Možná také znáte ty, kdo říkají, že ještě mají čas. Možná si to sami říkáte. Možná vám to říkají vaše děti a vaši vnuci. Ale Ježíš tady varuje, že ten čas je omezen a jednou bude pozdě.
A potom tady Ježíš vysvětluje ten tragický omyl mnohých, kteří budou hrozně překvapení, že oni nejsou mezi zachráněnými. Čteme: „… vy zůstanete venku, začnete tlouct na dveře a volat: 'Pane, otevři nám', tu on vám odpoví: 'Neznám vás, odkud jste!' Pak budete říkat: 'Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!' On však odpoví: 'Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne“ (v.25-27)
Možná to ani nepotřebuje komentář. Tito lidé si budou myslet, že je to omyl. Volají: Pane, otevři nám. Vždyť to jsme my, co jsme ti zpívali v kostele. To jsme my, koukni do kartotéky v Třinci – jsme tam. A Ježíš říká to tragické: „Neznám vás!“ On samozřejmě zná každého člověka. Vždyť je vševědoucí. Na tomto místě Ježíš použitím slova „znát“ vyjadřuje, že s těmito lidmi nemá žádný vztah. Tito lidé se Mu snaží znovu připomínat, kde se asi mohli potkat, kde spolu jedli, na jakých setkáních se viděli, ale On znovu říká, že je nezná a říká, aby odstoupili. Tragédie. Tito lidé nikdy v pokání k Bohu nepřišli, a proto je Ježíš nezná.
A Ježíš končí dovětkem: „Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven.“ (v.28) Konec těch, kdo nečinili pokání je tragický. Jsou navěky vyvrženi ven, mimo Boží přítomnost.
Milí přátelé, cesta k Bohu je cestou pokání. To pokání samozřejmě není jen nějaký akt, ale je to důsledek víry v našem životě. Pokání v sobě nese nejen pokoru a lítost nad naší vinou, nese v sobě i modlitební zápas o to, aby nás Bůh změnil a abychom se ke starým hříchům nevraceli. Pokání není jen záležitostí jedné neděle v roce. Je to každodenní záležitost. Potřebujeme denně vyznávat naši hříšnost a prosit o milost. Činit pokání potřebujeme více než prosit o zdraví, než děkovat za jídlo. Pokání je základ.
Občas mi někdo řekne, že takový život je strašně smutný. Pořád v tom pokání, se sklopenou hlavou. Jsem přesvědčen, že tomu tak není a nemusí být. Často na takovou výtku odpovídám otázkou, zda je smutný život dítě, které se naučí v důvěře přiznat rodičům, když něco vyvede, a které se naučí prosit o odpuštění. Ptám se, zda žijí smutný život manželé, kteří se naučí vzájemně prosit o odpuštění a odpouštět si. Takové životy jsou opakem smutného života. Je to život v pokoji, ve svobodě, v odpuštění. Nemusíme se vnitřně trápit tím, že jsme ublížili. Můžeme žít v pokoji, že nám je odpuštěno.
Ve vztahu s Bohem je to stejné. Pokání osvobozuje a dává radost do života. Jsem přesvědčen, že smutný život není život v pokání, ale život bez pokání. Protože pokání přináší radost, pokoj a život v odpuštění.
Milí shromáždění, dnes už v kázání neřeknu o mnoho více. Nechceme o pokání mluvit, ale chceme ho zažívat. A tak vás zvu k tichému přemýšlení v našich modlitbách. Modleme se, aby nám Duch svatý ukazoval naše viny, abychom je uměli pojmenovat a činit z nich pokání. Abychom se mohli modlit o proměnu našich srdcí. K tomu vám chci poskytnout několik veršů, které vám mohou posloužit jako návod.
· Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (Jan 3:18)
· Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. (1.Jan 4:20)
· Vy se však vychloubáte a chvástáte. Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích. (Jakub 4:16-17)
· Řeknu-li o svévolníkovi: »Zemřeš«, a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. (Ezechiel 3:18)
· Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. (Efezským 5:18)
· Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. (Filipským 4:6)
· Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. (Římanům 12:15)
· Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec. (Jan 14:21)
· Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. (1.Tim 2:1-2)
· Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. (Matouš 22:37)
Audio záznam naleznete zde.
