Poušť ve vztahu s Bohem
Jako pastor občas slýchávám věty typu: Já vůbec necítím Boží přítomnost. Já se modlím a jako bych mluvil do stěny. Já čtu Bibli a úplně mne to míjí. Přiznávám, že tyto věty slyším většinou od mladých lidí. Myslím, že to je něco, co zažívá každý následovník Pána Ježíše. Akorát mladí jsou více otevření o tom mluvit a řešit to. A to se od mladé generace určitě musíme učit. My starší si mnohdy myslíme, že takové pocity jsou nepatřičné. Myslíme si, že nám se to přece nemůže dít. Nebo ještě hůř, myslíme si, že takové pocity musí být výsledkem nedostatku duchovní disciplíny nebo důsledkem nějakého hříchu.
Ano, nejčastější příčinou duchovní pouště samozřejmě je to, že neinvestujeme do svého duchovního života nebo žijeme v hříchu. Nicméně, Bible je plná příkladů, že takové období pouště ve vztahu s Pánem Bohem můžeme zažívat i tehdy, když v našem duchovním životě k žádnému selhání nedošlo. Myslím, že o podobné situaci mluví Žalm 42, nad kterým dnes chceme přemýšlet.
Pro předního zpěváka. Poučující, pro Kórachovce. Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří? Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: "Kde je tvůj Bůh?" Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě, jak jsem se v čele zástupu brával k Božímu domu, jak zvučně plesal a vzdával chválu hlučící dav, když slavil svátek. Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse. Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí, proto mé vzpomínky za tebou spějí z krajiny jordánské, z chermónských končin, od hory Miseáru. Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne valí. Kéž ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být se mnou! Modlím se k Bohu života mého, promlouvám k Bohu, své skále: "Proč na mě zapomínáš, proč musím chodit zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?" Smrtelnou ranou mým kostem jsou protivníci, kteří mě tupí, když se mě každý den ptají: "Kde je tvůj Bůh?" Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh. (Žalm 42)
Ten začátek tohoto žalmu je nám jistě známý. Objevuje se i v některých písních. „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!“ (v.2) Obraz, který tady vidíme, není obraz znuděné laně, která se rozhodla, že chce být u vody. Jde o laň, která je v tom izraelském suchopáru vyschlá tak, že šíleně touží po té vodě, protože ví, že bez ní je ztracena.
A autor tohoto žalmu se přesně tak cítí. On vyznává Pánu Bohu, že po Něm touží. Vyznává, že je vysušený. Vyznává, že mu chybí Boží blízkost. Když žijete v hříchu, tak po Pánu Bohu moc netoužíte. Ale toto je vyjádření člověka, který věří Pánu Bohu. Možná by také řekl, že se modlí a neslyší Boží hlas. Pořád poušť. Vystavuje se Božímu slovu, ale jako by Bůh nemluvil. Pořád žízeň! On touží po Bohu, ale nezažívá Jej.
Někdy máme pro takové lidi rychlé řešení. Řekneme, aby se modlili ještě více, aby četli Boží slovo ještě více. Nebo jim poradíme, aby zkoumali své srdce a hledali skrytý hřích. A jsou situace, kdy to mohou být moc dobré rady, ale nejsou automatické. Vždyť autor našeho žalmu se tak snaží. On o to tak usiluje. A pořád nic. A rádci říkají, aby se snažil ještě více. A to tohoto duchovně vyprahlého člověka může přivést do ještě většího zoufalství. Na druhé straně východiskem není ani to, že nebudeme dělat nic. Taková duchovní vyprahlost totiž může přerůst i v nevíru. Pojďme tedy v tomto žalmu hledat nějaká vodítka.
Ale nejprve si položme ještě jednu otázku. Proč přichází taková duchovní poušť a vyprahlost? Podívejme se do našeho žalmu, protože tady nějaké příklady vidíme. V pátém verši čteme: „Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě, jak jsem se v čele zástupu brával k Božímu domu, jak zvučně plesal a vzdával chválu hlučící dav, když slavil svátek.“ (v.5) Autor žalmu už asi nebydlí v blízkosti chrámu a není schopen zažívat to, co zažíval. Dle sedmého verše to vypadá to, že ten člověk teď pobývá v oblasti Hermonu, tedy na severu Izraele. Jedním z důvodů, proč můžeme zažívat duchovní vyprahlost je ztráta domácího společenství víry. Třeba když se odstěhujete a váš sbor vám chybí. Nebo jste nemocní a nemůžete přicházet. Společenství je něčím moc důležitým pro náš duchovní život.
Další důvod vidím ve čtvrtém a desátém verši: „Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: "Kde je tvůj Bůh?"“ (v.4) „Promlouvám k Bohu, své skále: "Proč na mě zapomínáš, proč musím chodit zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?"“ (v.10) Ten člověk zažívá nějaké utrpení. Nevíme jaké. Možná se mu v rodině stala nějaká tragédie, možná onemocněl, možná jeho děti žijí destruktivní život. Nevíme, ale vidíme, že zažívá velký smutek. A dokonce i zlomyslní lidé se mu posmívají a s výsměchem se ptají, kde má teď Pána Boha, že mu nepomohl. Ten člověk je znám pro svoji víru, ale v této tragédii ho ostatní zesměšňují. A on prosí o pomoc a cítí se úplně sevřený smutkem. Těžký zármutek může způsobit, že v duchovním životě zažíváme poušť.
A dovolte ještě jednu příčinu. Opět ze stejného verše: „Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: "Kde je tvůj Bůh?"“ (v.4) Tady vidíme, že ten jeho stav ovlivňuje i jeho tělesnou schránku. Čteme, že jeho chlebem je smutek. V tom se asi někteří dokážete najíst. Prožíváte takové trápení, že dokonce ztratíte chuť k jídlu a nedokážete ani jíst. A dále mluví, že pláče ve dne v noci. Tedy není schopen ani dobrého spánku. Duchovní poušť může přijít právě proto, že nejsme fyzicky v pořádku. Když nespíme, nejíme, když zažíváme fyzickou bolest. My jsme komplexní bytosti a zjevně všechno souvisí se vším. A když je náš fyzický stav nedobrý, lehce to může vést k duchovní poušti.
To je tedy pár příkladu toho, že duchovní poušť může přijít a nemusí to souviset s nějakým hříchem či selháním. Důležitá otázka je, co v té chvíli dělat. Dovolte, že zmíním tři rady z tohoto žalmu.
1. rada: Vylévej Hospodinu svoji duši
Celý tento žalm je vlastně vyléváním duše Hospodinu. Proto autor tohoto žalmu tento žalm napsal. Mnohé části žalmů jsou modlitbou popisující Pánu Bohu, jak se autoři cítí. Jak se cítí ten náš autor? No mizerně. Touží po Bohu a nic – poušť. Trpí. Nespí, nejí a pomoc nepřichází. Nechápe to a ptá se Pána Boha, proč se to děje a nedostává odpověď, která by uspokojila jeho srdce. Ale on to všechno Pánu Bohu říká. On si dokonce sedl a sepsal to.
Milí přátelé, když zažíváte poušť ve vztahu k Pánu Bohu, tak Mu to řekněte. Řekněte Mu, že Ho toužíte cítit, když máte pocit, že mluvíte do stěny. Řekněte Mu, že ze čtení Bible nic nemáte a přitom chcete slyšet Jeho hlas. Řekněte Mu, že sedíte na bohoslužbách, chcete být občerstveni, ale ani nejste schopni se soustředit. Nepřestaňte s modlitbou, se čtením Písma, s účastí na bohoslužbách, ale při tom vylévejte Bohu svoji duši. To nám radí Boží slovo. Ano, je moc důležité, abychom si uvědomili, co prožíváme a abychom to Pánu Bohu řekli, nebo ještě lépe napsali.
2. rada: Přemýšlej a mluv své duši o naději
V tom našem žalmu je pasáž, která se identicky opakuje 2 krát a navíc ještě jednou v Žalmu 43, který byl zřejmě součástí stejné písně. „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse.“ (v.6)
Pastor Timothy Keller připomíná, že takovou otázku si člověk dává ze dvou možných důvodů. Můžete říct „Proč se tak rmoutíš?“ a říci si to tak, že si nadávám, že se rmoutím. „Jsi fakt hlupák, proč se tak zbytečně trápíš?“ Nebo tuto otázku můžeme pokládat, abychom zjistili, proč zažíváme takovou poušť.
Když se s modlitbou ptáme, proč zažíváme to, co zažíváme, tak nám mnohdy Pán Bůh může kdeco odhalovat. Možná nám odhalí, že jsme naději vkládali do něčeho, do čeho jsme ji vkládat vlastně nemohli. Třeba jsme měli naději, že budeme zdraví. Třeba jsme měli naději, že naše děti budou úspěšné. Třeba jsme měli naději, že všem se bude líbit, co děláme. Třeba jsme měli naději, že na naše bohoslužby bude chodit dvakrát tolik lidí.
Možná nám Pán Bůh při takovém přemýšlení ukáže, že jsme přílišně vkládali naděje v něco, co jsme neměli, a málo naději vkládali v Pána Bohu. A žalmista potom své duši říká: „Na Boha čekej.“ A toto je v Hebrejštině stejné jako „V Boha doufej.“ Máme sami sebe vyzývat, abychom měli naději v Hospodinu. A máme být připraveni počkat, na Boha čekej, protože věříme, že každá poušť jednou skončí. A tak čas na poušti může být prostorem, kdy nás Pán Bůh pročišťuje, aby naše důvěra byl v Něm. Čas na poušti může být časem, kdy se naše důvěra posílí, a my zjistíme, že máme jen Jeho. Čas na poušti je časem, kdy máme mluvit ke své duši.
3. rada: Připomínejte si Boží milosrdenství
Čteme: „Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí, proto mé vzpomínky za tebou spějí.“ (v.7) Jeho vzpomínky utíkají zpátky k situacím, kdy si uvědomoval a kdy zažíval Boží milosrdenství a Boží dobrotu. Možná si připomínal to, co říká o Pánu Bohu Písmo. Možná vzpomínal, jak zažíval Boží milosrdenství a Jeho dobrotu ve svém životě.
Dále čteme: „Kéž ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být se mnou!“ (v.9) Proč mu jde o Boží milosrdenství? Proč si ho připomíná? Protože ví, že On sám se z pouště nedostane. Ten, kdo zachraňuje z pouště je milosrdný Pán. A žalmista si Boží milosrdenství připomíná proto, aby v něj doufal.
Nevím přesně, co přesně si připomínal autor našeho žalmu, ale víme, že my si můžeme připomínat mnohem více Božího milosrdenství, než on. Proč? Protože my víme o jednom, který prožíval naprostou vyprahlost, poušť a touhu po Bohu, až z té vyprahlosti volal: Žízním. My víme o jednom, který zažíval, že Mu Bůh neodpovídá, až křičel: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil. My víme o jednom, kterému se také posmívali a říkali: Kde je tvůj Bůh? Uvidíme, jestli tě Bůh zachrání!
Ano, tento Ježíš Kristus se dobrovolně rozhodl pro cestu pouští, která byla mnohem horší než ta, kterou někdy zažíváme my. Nejen že měl pocit, že Bůh je daleko. Bůh Mu opravdu byl daleko. Ta poušť Ho nejen ubíjela, ta poušť Ho zabila. On zažil tu nejstrašlivější poušť kvůli mně a tobě, abychom my na svých cestách i na svých pouštích věděli, že přes všechnu naši nedostatečnost, Pán Bůh to s námi nikdy nevzdá a vždy tu bude pro ty, kdo Mu věří. On si nás zamiloval. On nás taky vyvede z pouště. A je úžasné, že On nás nevrátí na místo, kde jsme byli před pouští. Ale když s Ním projdeme pouští, budeme na své cestě dále, tedy budeme Mu mnohem blíže, než jsme kdy byli před tím. Tak dobrý je On Bůh. Na Jeho milosrdenství, se můžeme spolehnout. I v čase, kdy jdeme pouští. Amen.
