Michal Klus - Je psáno...

Milí přátelé, představte si, že byste viděli inzerát na nabídku práce, kde by inzerent psal o tom, že v pracovním kolektivu nejsou příliš dobré vztahy, že konkurence neváhá používat násilí, že musíte být připravení snášet mnoho kritiky, že výplata chodí nepravidelně a že v práci budete vlastně skoro pořád. Měli byste zájem o takovou nabídku práce? Já určitě ne.

Asi bychom si také řekli, že nechápeme, co si inzerent myslel. Měl přece psát hlavně o těch pozitivních stránkách zaměstnání. Tak se to přece dělá! Musí se pořádně vychválit to pozitivní a taktně pomlčet o tom negativním.  

Proč to říkám? Protože Pán Bůh, který nás povolává do služby, také velmi otevřeně hovoří i o úskalích služby. Když čteme o tom, co prožívali různí Boží služebníci, tak to zdaleka nejsou jen příběhy bezproblémové služby a stálých úspěchů.

Vybral jsem pasáž, kde apoštol Pavel popisuje jednu svoji situaci, kterou prožíval při své misijní cestě. Poslechněte, jak svoji situaci reflektoval v dopise později.

Když jsme totiž přišli do Makedonie, nenašli jsme ve svých těžkostech žádnou úlevu, všude jen tíseň: navenek boje, uvnitř úzkosti. Ale Bůh, který těší sklíčené, potěšil i nás příchodem Titovým. A nejen jeho příchodem, ale i tím, jak jste vy ho potěšili. Vypravoval nám, jak velice po nás toužíte, jak jste plni lítosti a jak horlivě stojíte při mně; to mi způsobilo velikou radost.

2.Korintským 7, 5-7

Apoštol Pavel tady popisuje jedno období své služby, které bylo naplněno těžkostmi, ale také to, jak do této situace vstoupil Pán Bůh. Právě strach z těžkostí spojených se službu je pro některé důvodem, proč neuposlechnou Boží volání do služby. Mají strach, že na to nejsou dost silní. To je další za série překážek ve službě, o kterých v tomto období spolu přemýšlíme. Chci tedy dnes krátce přemýšlet o těžkost spojených se službou a především ukázat na radost, která vzchází z toho, když vidíme Pána, jak do těch těžkostí vstupuje.

1. Služba je těžká

Cílem našeho života není, abychom si udělali život co nejlehčí. Cílem je, abychom byli věrni našemu Pánu. Ani šťastnější nejsme, když je život lehký. Podívejte, jak se v dobách míru a pohody plní psychiatrická oddělení.

Známý český fyzioterapeut Pavel Kolář napsal knihu Posilování stresem. Když je totiž život příliš lehký, stáváme se slabí. Právě různé těžkosti nás činí silnými a odolnými, užitečnějšími a šťastnějšími.

V našem textu vidíme, že Pavel dorazil do Makedonie ztrápený. Popisuje, co se událo na jeho třetí misijní cestě. Odcházel z Řecka, kde proti němu Židé zosnovali úklady (Skutky 20, 3). Utrápen přichází do Makedonie, ale i tam čelí pouze problémům. Když čteme ta slova, tak vidíme tu hlubokou bolest Pavla: „nenašli jsme ve svých těžkostech žádnou úlevu, všude jen tíseň: navenek boje, uvnitř úzkosti.“ (v.5)

Pavel roky pracuje, cestuje, přináší obrovské oběti. Je to věrný služebník Pána a pořád naráží na těžká protivenství.

O pár kapitol později korintským křesťanům píše: „Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve.“ (2Kor. 11, 23-28)

Milí přátelé, to je až zoufale tragický výpis utrpení, kterými apoštol Pavel procházel. Ale Pavel zažíval i další věci. Zmiňuje i konkrétní lidi, kteří mu hodně ublížili. Třeba kováře Alexandra (2Tim. 4, 14) Zažíval také mnoho kritiky. Zapsal: „Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá.“ (2Kor. 10, 10) Kritici mu říkali, že jeho služba je slabá a jako kazatel je ubohý. A takové řeči hrozně bolí. Zvláště, když celý život obětujete této službě.

Pavel zažíval obrovské utrpení. To nezní jako nábor do služby. Vypadá to, že cena za službu Pánu Bohu je mnohdy opravdu vysoká. Dobrou zprávou je, že pokud se něco zásadně nezmění, tak nikdo z nás asi takové utrpení nezakusí. Žijeme v době a místě, kdy se za službu Pánu tolik neplatí. Ale i kdybychom snad měli zaplatit, znamenalo by to, že bychom odmítli poslechnout Pána, který nás volá do služby? Kéž by nás strach z bolesti neodrazoval od poslušnosti Pánu Ježíši.

Na druhé straně, i když je naše utrpení mnohem menší, věřím, že i v našem sboru jsou ti, kteří i ze služby mohou mít úzkosti podobně jako Pavel. Možná nás nikdo nekamenuje, ale třeba i Pavlem zmiňovaná slova kritiky mohou také pořádně bolet. Žel, i jako křesťané mnohdy reagujeme způsobem, který hodně bolí. A to může mnohé od služby odrazovat.

Můžete být třeba zvukař a někdo vás kritizuje, že je to moc nahlas a druhý, že je to moc potichu. Můžete chystat občerstvení na akci a jedni si stěžují, že káva má být dříve a druzí, že byla moc brzo. Strávíte spoustu času přípravou hry na dorost a slyšíte, že je to nuda, že je to nebaví. A mohl bychom dávat spoustu příkladů. Někdy mají lidé úzkost ze služby kvůli nás, kvůli našim reakcím. Někdy lidé nechtějí poslechnout Boží povolání do služby, protože zažili ve službě tolik zranění od těch, kteří jsou jejich bratři a sestry.

A teď nechci říct, že konstruktivní a moudře komunikovaná kritika nemá místo. Určitě má. Ale žel, někdy jsme experti v ostré kritice a chybí nám umění ocenit, povzbudit a poděkovat.

A já se hlásím jako první k zodpovědnosti a chci naše služebníky prosit za odpuštění, když jsem byl necitlivě kritický a také, když jsem si nedostatečně vaší služby všímal a nedostatečně ji doceňoval. Prosím, odpusťte mi. A třeba mi o tom, jak jsem vás zranil, řekněte, protože si to někdy ani neuvědomím. Budu vděčný.

Bratři a sestry, ale je nás tady více, kdo máme podobný problém. Musíme činit pokání. Jednak z toho, když jsme příliš kritičtí a jednak z toho, že neumíme oceňovat službu našich bratří a sester. Pokání znamená, že si to uvědomíme, že to Pánu vyznáme a že usilujeme o změnu. Kéž bychom se měnili. Kéž bychom druhým službu nečinili náročnější, ale naopak je v ní povzbuzovali. Učme se poděkovat těm, kdo slouží na bohoslužbách. Rodiče, poděkujte učitelům nedělních besídek, kteří učí vaše děti. Všímejme si dalších služebníků a oceňme, že stojí ve službě a pochvalme to, co dělají dobře.

2. Bůh těší sklíčené

Služba je těžká. A i kdybychom sloužil v tom nejlepším sboru pod sluncem, tak bude těžká. Budeme se prát s časem, budeme zažívat zklamání z toho, že neuvidíme výsledky, které jsme očekávali, a při vši snaze tu či onde uslyšíme komentář, který nás bude bolet.

Nicméně je tady jedno velké ALE. Po tom, co si apoštol Pavel vylil své srdce, tak píše: „Ale Bůh, který těší sklíčené, potěšil i nás…“ (v.6) Do těch našich trápení ve službě zaznívá „Ale Bůh…“

To je evangelium. To je spojení, které vše mění. A platí do každé oblasti života. Jsem hříšný, ale Bůh… Jsem slabý, ale Bůh… Zažívám obrovskou bolest, ale Bůh… Mučí mne samota, ale Bůh… Nevidím východisko, ale Bůh… Trápí mne zlozvyky, ale Bůh… Nemám už vůbec sílu, ale Bůh… S tím člověkem už to nemohu vydržet, ale Bůh…

To je naše nádherné evangelium. Do největších temnot, bolestí, strádání a strachu zaznívá jasné „ale Bůh“. Co vás dnes nejvíce trápí? Řekněte si to, a potom přidejte „ale Bůh“. Ale Bůh je se mnou! Ale Bůh to všechno ví! Ale Bůh mě drží v náručí! Ale Bůh mne občerstvuje! Ale Bůh je mou nadějí! Ale Bůh, to je úžasná naděje pro ty, kdo věří! Není to kouzelná formulka, kterou si Boha omotáme kolem prstu. Je to vyznání nebo svědectví víry.

Milí přátelé, služba bude vždy mít svoje výzvy. Ano, může to být těžké. Ano bude to něco stát. Ano bude to únavné. Bible to jasně ukazuje. Služba je oběť. Ale je tady Pán Bůh.

Třeba i těžká služba, kde vidíme Pána jednat, vám přinese mnohem více radosti, než byste měli, kdybyste zůstali pasivní, schovaní, jakože v bezpečí. A nejen že vám přinese více radosti, přinese i více radosti a požehnání těm, kdo jsou kolem vás.

Přečteme si ještě jednou slova apoštola Pavla: „Ale Bůh, který těší sklíčené, potěšil i nás příchodem Titovým. A nejen jeho příchodem, ale i tím, jak jste vy ho potěšili. Vypravoval nám, jak velice po nás toužíte, jak jste plni lítosti a jak horlivě stojíte při mně; to mi způsobilo velikou radost.“ (v.6-7)

Pokud zůstaneme Pánu věrni, tak On se o nás postará a nakonec budeme mít mnoho radosti. Pavel ji zažil v našem případě a Pavel ji teď zažívá na věčnosti.

Na rovinu ještě jednou říkám: Služba Pánu je těžká, ale Bůh nese naše jho. Jak to řekl Ježíš? „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, …“ (Matouš 11, 28-29) Těm unaveným Ježíš radí, aby vzali Jeho jho. Jak může být jho úlevou od únavy? No především tím, že to jho nás pojí s Ním. A pak nesloužíme sami, ale s Ježíšem. A můžeme si být jistí, že On toho unese opravdu hodně. Unesl kříž. Unesl hříchy všech lidí. Na našem místě zemřel na kříži. „Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl Jej z bolestí smrti, a smrt Ho nemohla udržet ve své moci.“ (Skutky 2, 24) Tak to řekl Petr v prvním kázání po letnicích. A platí to i pro nás. Tento Bůh nás vytrhne z bolesti. A jednou nás postaví před svou tvář.

Milí bratři a sestry, máme na své straně silného Pána, nebojme se bolesti a přijměme Boží volání do služby, kterou On pro nás předem připravil, abychom v ní chodili.