Překážky povolání: Mne se to netýká
V naší zemi platí od roku 2004 zákon č.585/2004 Sb nazvaný Zákon o branné povinnosti a jejím zajišťování, zkráceně branný zákon. Ten mimo jiné specifikuje, že v případě válečného či živelného ohrožení země, může být vydán povolávací rozkaz. Každý branec může být povolán k zajištění bezpečnosti země. A ve chvíli, kdy branec dostane dopis nebo uslyší výzvu, nemůže říct, že se jej to netýká.
Pán Bůh také povolává. Žádný křesťan nemůže říct, že se ho to netýká. Každý, kdo se stal křesťanem, následovníkem Pána Ježíše, je Pánem povoláván ke službě. Na Nový rok jsme si v kázání připomenuli, že žeň je veliká, dělníků málo a že máme prosit, aby Pán vypudil dělníky, povolal dělníky. V nejbližších týdnech budeme mluvit o mylných představách či překážkách, které mohou působit, že neslyšíme nebo neposlechneme Boží povolání. Budeme se dívat do Božího slova a snažit se ho věrně interpretovat.
Dnes si přečteme biblický text, který nám odhalí, že Boží povolání se týká každého člověka.
Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat? 1. Kor 12, 27-30
Tento text je završením celé kapitoly, kde apoštol Pavel hovoří o duchovních darech a používá obraz těla. Na základě tohoto textu si chceme ukázat, že žádný křesťan nemůže říct, že jeho se služba v církvi netýká. Pán Bůh totiž povolává každého křesťana. Dovolte, že z přečteného textu zdůrazním dva principy církve.
1. princip: Každý věřící je části Kristova těla
Apoštol Pavel to říká velmi jasně: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ (v.27) Církev je tělo Kristovo. A platí to o celosvětové Kristově církvi, tedy každý vyznavač Ježíše je součástí tohoto Kristova těla. Bible jasně ukazuje, že neexistuje soukromé křesťanství. Všichni my, nedokonalí chybující lidé, tvoříme Kristovu církev, Jeho tělo a praktikujeme to v místním sboru – my tady v Třinci.
V předchozí části této kapitoly Pavel zdůrazňuje: „Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.“ (v.13) Tu prvotní církev tvořili velmi různorodí lidé. Byli to Židé, kteří vždy věřili v jednoho Boha a v Kristu uviděli Mesiáše. Na druhé straně to byli pohané, kteří přišli z úplně jiného prostředí, měli úplně jinu kulturu a návyky. Byli tam otroci a na druhé straně vlastníci otroků. A často lidé různých národností. Pavel píše, že tím, že jsme uvěřili, Duch svatý nás všechny spojil v jedno tělo.
Co by Pavel dnes napsal nám? Možná by napsal, že církev tvoří jak ti, kdo ve víře byli vychováváni a mají za sebou generace evangelických předků, které se za ně modlili, tak ti, kdo žili úplně bez Boha a uvěřili později. Možná by zmínil ty, kdo tady mají rodiny i ty, kdo jsou tady sami. Možná by zmínil mladé a staré. Možná by zmínil místní a ty, kdo přišli z Ukrajiny nebo Ugandy. Každý věřící v Pána Ježíše je součástí Jeho těla.
Žijeme ve společnosti, kde v profesní oblasti vám mnozí dají najevo, jakou máte pro ně hodnotu. Když jste člověk před důchodem, nebo čerstvě vdaná žena, tak v některých odvětvích budete práci hledat mnohem hůř, než kdybyste byli v jiné situaci. Také když si sportovní klub kupuje hráče, tak se určitě bude jinak dívat na hráče, který je v rozjezdu kariéry než na toho, který už má před sebou třeba poslední sezónu nebo je často zraněný. Jasně vám to dají najevo i tím, jaký plat těmto hráčům nabídnou. V církvi tomu je jinak.
V první části kapitoly Pavel připomíná, že každý věřící je pro Boží tělo stejně důležitý. Chce tím jasně říci, že pro církev je stejně důležitý starý jako mladý, vzdělaný jako prostý, ten s rodinou nebo ten, kdo je sám. Každý článek Kristova těla je důležitý.
Dovolte ještě jeden příklad, který může být blízký mnohým z vás. Když má sestra chodila na vysokou školu, onemocněla velmi vzácnou nemocí, která jí ničila kyčel. Lékaři zkoušeli různé metody, ale nic nepomáhalo. Kyčel se stala téměř nepohyblivou. Nakonec ji lékař řekl, že jí doporučuje výměnu kyčle. Varoval ji, že pokud tu výměnu nepodstoupí, tak je jen otázkou času, kdy si zničí kolena, páteř a vlastně i trávicí trakt, protože jedla mnoho tablet od bolesti. Jeden neřešený problém působí další problémy. Operace se podařila a jí se dnes daří velmi dobře.
Proč to říkám? Protože ten obraz platí i pro církev. Pokud nějaký člen církve, tedy Kristova těla, neplní úkol, který mu Pán Bůh svěřil, tak trpí další části toho těla. Pokud někdo z nás ignoruje Boží povolání, tak nefunguje dobře celé tělo. Když nějaká část nefunguje dobře, pak to bolí ty ostatní.
A pokud nějaká část neslouží jak má, tak to nevede k nejlepšímu možnému výsledku, a tak je Pán Bůh okrádán o slávu, která Mu náleží. Milý bratře a sestro, funguješ v Kristově těle, tak jak máš?
2. princip: Pán Bůh dává každému úkol
V našem textu jsme četli: „A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele…“ (v.28) Ten seznam pokračuje dalším výčtem různých rolí.
Už jsme si řekli, že každý je součástí těla Kristova. Každý kousek lidského těla má nějakou funkci. Tak i v církvi, každý věřící člověk má roli, ke které je povolán. Všimněte si, že opravdu jde o službu v místní církvi. Všechny ty služby, které jsou vypsány, jsou služby ve společenství sboru. Samozřejmě služebníky Pána Ježíše máme být i doma. Službou rodičů je vychovávat děti, službou mužů je zabezpečit rodinu, službou zaměstnanců je dobře pracovat atd. Nicméně, tady je řeč o službě v církvi. Každý křesťan má mít svoji roli v místní církvi, tedy ve sboru.
Jak zjistím, co je má role? Všimněte si toho, co říká ten náš verš: „A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele…“ (v.28) Ten, kdo ustanovuje, je Pán Bůh. A tak opravdu ten, kdo povolává je On. Povolání do služby není lidská záležitost. Je to opravdu Boží zásah.
Když se podíváte do knihy Skutků, tedy do popisu jak fungovala první církev, tak nicméně nevidíme často, že by Pán Bůh přímo někoho povolal. Máme pár výjimek. Třeba apoštol Pavel. Ale mnohem častěji vidíme, že po modlitbách přicházelo pověření od dalších členů sborů. Někdy vidíme, že to vložili do Božích rukou a pro jisté role volili losem. Ale častější bylo, že někoho vybrali nebo dokonce hlasováním zvolili. Ale dělali to vždy s modlitbou a měli jistotu, že jejich výběr a volbu vedl sám Pán Bůh. Podobně to máme i my, když vybíráme pro nejzásadnější služby – volíme pastora, presbytery, vybíráme třeba vedoucí dorostu a mládeže.
Na druhé straně, když čteme knihu Skutků, tak vidíme, že mnozí sloužili a nebyly žádné velké procesy. Věřím, že rozpoznali, že je Pán Bůh k něčemu obdaroval a radostně tyto dary používali pro službu. Někdy to povolání může přijít i od druhého člověka. Někdy nám Pán ukáže, kde nás volá, když se modlíme nebo studujeme Písmo. Tak jak tak, můžeme si být jisti, že pro každého věřícího má Pán Bůh v Jeho církvi v každém čase nějakou roli.
Bratři a sestry, dokázali byste říci, co je to vaše místo v tomto sboru? K čemu vás Pán Bůh povolal? Možná nevíte. Pak bych vás poprosil, abyste začali tím, že se budete modlit, abyste vědělo, k čemu vás povolal Pán. Možná už roky v nějaké službě stojíte. Ale co když vás Pán volá někde jinde. Modlete se také. Máme rok povolání do služby. Modleme se, abychom viděli, kde nás chce Pán teď mít.
V následujících týdnech budeme na bohoslužbách prezentovat různé služby, kde potřebujeme služebníky. Ale pokud nechcete čekat a máte nejistotu, zajděte za mnou, za dalšími pastory či presbytery a můžeme se modlit i spolu, aby Pán ukázal, kde si vás chce v našem sboru použít.
Dovolte, že zakončím ještě jedním citátem apoštola Pavla. V listu Koloským Pavel o Ježíši napsal: „On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla - totiž církve.“ (Kol 1, 16-17)
Bratři a setry. Ježíš je součásti církve. On je hlavou církve. Nemusíme se tedy bát, protože víme, že On svoji církev vede. On je její hlavou. A tak On nám v pravý čas ukáže a dá na vědomí svoji vůli. A tak i když my jsme slabí, chybují a nedokonalí, On je na nás napojen. My můžeme utíkat vždy k Němu, a prosit Ho, aby nás vedl tím správným směrem. A On to bude dělat. On je naší hlavou. Na to se můžeme spolehnout.
Takže obracejme se k Němu, nechtějme se vést sami, a nepřestávejme prosit, aby vypudil dělníky na svoji žeň, a aby si použil i nás.
