Překvapen Ježíšem
Milí přátelé, ve středu jsem byl asi po roce opět na hokeji. Byl jsem vděčný bratru Jirkovi, že mne vzal sebou. Výsledek a ani hra sice moc radosti nepřinesly, ale byl jsem tam rád. Už jsem na hokeji byl vícekrát, ale nikdy jsem tam svojí přítomností nepřekvapil tolik lidí. „Vás jsem tady opravdu vůbec nečekala. To bych neřekla, že vy půjdete na hokej,“ řekla mi jedna mladá paní. Byl jsem překvapený, kolik lidí jsem překvapil, včetně naší primátorky.
Ale neříkám to proto, abyste mne pozvali na hokej, i když to určitě můžete. Říkám to proto, že dnešní kázání je o tom, jak Pán Bůh překvapuje lidi ve své době a jak někdy překvapuje i dnes nás. Podívejme se tedy na ten text a potom na 3 překvapení, které chci dnes zdůraznit.
Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: "Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ." Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: "Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ." To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno. Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí. (Jan 11, 47-53)
Tyto události se odehrály po tom, co Ježíš vzkřísil Lazara. A my čteme, že mnozí Židé to na vlastní oči viděli. Jedna skupina se stala následovníky Ježíše, druzí to šli nahlásit velekněžím. Ti už neměli pochyb. Ježíš není nějaký podvodník. On opravdu činí mocné skutky. Svolali tedy radu – 70 starších, kteří byli zodpovědní za duchovní život národa. A jejich debata vyústila v tyto myšlenky: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ." (v.47-48)
O co jim šlo? Šlo jim o národ. Oni totiž věděli, že když lidé uvěří, že Ježíš je Mesiáš, tak Jej vyhlásí králem, vznikne revolta proti stávajícímu zřízení a pragmaticky věděli, že římské armádě nejsou schopni se postavit a znamenalo by to konec jakési křehké svobodě, kterou i pod Římany měli. Báli se, že důsledek může být zničení židovské identity a zničení chrámu a obětního systému.
A tady je to první překvapení, které si ani oni neuvědomují, ale které je jasné nám.
1. překvapení: Bůh je jinde, než Ho hledáme
Co tím myslím? Oni viděli Boha v tom, že si udrží přinášení oběti v chrámu. To považovali za důležité. Usilovali o to, aby si udrželi kontrolu na duchovním životem národa. Měli pocit, že když se to podaří, tak bude Bůh s nimi.
Ale tady je to překvapení. Oni chtějí mít Boha blízko tím, že udrží chrámovou bohoslužbu, ale přitom Bůh byl s nimi v osobě Ježíše Krista. Oni hledají v chrámu, ale On je v osobě. A oni Ho nevidí. Co více. Oni vidí, že dělá zázraky. Vidí dokonce, že vzkřísil z mrtvých Lazara. Ale oni Ho nevidí jako Boha. Boha mají v chrámu a bohoslužbě. To chtějí zachránit, a aby to zachránili, Ježíše chtějí zničit.
Tohle se v historii dělo mnohokrát. Samozřejmě, že ne v tomto rozsahu, protože Ježíše tady vícekrát nebyl. Vzpomeňme si třeba na Jana Husa. On toužil pomoct lidem blíže k Ježíši, ale jiní ho viděli jako hrozbu pro víru a zbožnost.
Ve Skandinávii proběhlo v druhé polovině 18 století velké probuzení, které doslova duchovně probudilo umírající církev. Vůdcem toho probuzení byl Hans Nielsen Hauge. Tento velice inteligentní muž a vynálezce prožil vnitřní povolání ke službě a tak začal organizovat biblické hodiny a evangelizace. Napsal 33 knih a bylo jen málo Norů, kteří by ho neznali. Ale vedení evangelické církve to nebylo po chuti, protože církevní zákon říkal, že kázat může pouze ten, kdo je ordinovaný církvi. I proto byl 14 x uvězněn a ve vězení velmi trpěl. Tehdejší církev byla suchá jako kost na poušti, ale její představitelé měli za to, že dělají Bohu službu tím, že potírají Haugeho službu. Byli přesvědčeni, že chrání církev a Pána Boha. Ale Pán Bůh byl jinde.
Jakže to řekl Ježíš: „Budou vás vylučovat za synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.“ (Jan 16, 2) Ježíš předpovídá, že tak jako nábožní lidé odmítali Jej, tak budou odmítat i křesťany. A pozor, On neříká, že to budou dělat ateisté nebo muslimové. On říká, že to budou dělat ti, kdo slouží stejnému Bohu.
Milí přátelé, i dnes se nám může stát, že si hájíme něco, protože si myslíme, že to je důležité, a přitom nám něco zásadního může utíkat. Možná jsou to návyky, možná nějaká schémata, možná nějaké chování. Je tam Pán Bůh? Nebo je jinde? Počítejme s tím, že naše mysl může být lehce ošálena. Buďme otevřeni tomu, že nás Pán Bůh může překvapit. Tím samozřejmě nechci říct, že máme nekriticky přijímat všechno. Připomíná nám to i apoštol Jan: „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa.“ (1Jan 4,1)
Potřebujeme s velkou moudrostí posuzovat to, co prožíváme s tím, co říká Boží slovo. Často se setkávám s lidmi, kteří mi říkají, že oni Pánu Bohu věří, ale nejsou takoví fanatici, že by potřebovali být každou neděli v kostele. Je v té jejich víře ještě Pán Bůh? Není už někde jinde? A je ve víře nás, kteří tu jsme každou neděli? Není už jinde? Ptejme se Pána a zkoumejme v Písmu, abychom byli tam, kde je On.
2. překvapení: Bůh si použije i zlo
Podívejme se dále na ten dnešní text. „Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: "Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ." To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví …“ (v.49-51)
Kaifáš přichází s logickým vysvětlením. Když zabijeme Ježíše, zachráníme národ a naši bohoslužbu. Vidíme, že sahá po morálních kompromisech. Je ochoten zavraždit, aby ochránil to, co považuje za dobré. Ale my z Bible víme, že dosažení dobra neopodstatňuje použití zla. Tedy, ani když tím pomůžu spravedlnosti, nemám lhát. Ani když tím narovnám škodu, nemám krást. Ani když tím povzbudím zdeptaného, nemám pomlouvat jeho nepřítele. A mohli bychom pokračovat.
Velice silné je tady to, že Pán Bůh počítá i s lidským hříchem. Velekněz tady zjevně plánuje hříšné chování. Ale Jan vysvětluje, že Pán Bůh už v té chvíli plánuje využít toto zlé jednání k dobru. A proto tady Jan vysvětluje, že Kaifáš vlastně vyslovil proroctví. A to proroctví nebylo pouze v tom, že chtějí zabít Ježíše. To proroctví je v tom, že říká, že jeden člověk, tedy Ježíš, zemře za lid. A to je poselství postního období. Jeden člověk zemřel za lid. Ježíš Kristus, stoprocentní člověk a zároveň stoprocentní Bůh zemřel za lid, za hříchy všeho lidu, za hříchy každého člověka.
Znovu zopakujeme, že Bible říká, že odplatou za naše hříchy je věčná smrt. A jediná cesta, jak nás Pán Bůh zachránit je ta, že se někdo obětoval a ten trest přijal za nás. A jediný, kdo tuto oběť mohl podstoupit, byl ten, kdo byl jedním z nás. Musel být člověk. Ale na druhé straně, jediný, který by dokázal zemřít za nás a také vstát z mrtvých byl Bůh. A tak se Bůh stal člověkem. A Ježíš, tedy Bůh i člověk, zemřel za lidi, aby mně i Tobě bylo odpuštěno. Jeden zemřel za všechny. A to je to proroctví, o kterém je zde řeč. Proroctví je, když někdo řekne to, co Pán Bůh chce říct. A tak Kaifáš plánuje zabití Krista, aby lidé byli zachráněni tím, že Kristu neuvěří. Bůh však plánuje zabití Krista, aby lidé byli zachráněni tím, že Kristu uvěří.
To je to Boží překvapení. A možná teď řeknete, že je to přeháňka mluvit, že Bůh plánoval zabití Krista. Ale je to tak. Podobně mluví třeba prorok Izajáš v kapitole 53:
- „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.“ (v.4)
- „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ (v.6)
- „Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu.“ (v.10)
- „On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“ (v.12)
Tady čteme, že ten, kdo stojí za smrti Ježíše je Bůh. To zní hrozně tvrdě. Ano, Bůh je ten, který používá zlo ďábla, aby usmrtil Ježíše. Tak to tady říká Izajáš. A my bychom se mohli ptát, zda tedy Bůh zlem nedosahuje dobra? Vždyť to se nedělá, řekli jsme před okamžikem.
Mohli bychom tu situaci přirovnat k soudci. Když soudce někoho odsoudí k odnětí svobody, dopouští se zla? Přestože ztratit svobodu je zlé, tento soudce se dopouští spravedlnosti, protože trestá zlo. Stejně tak Pán Bůh trestá Ježíšem jako spravedlivý soudce, za naše hříchy.
Ale pamatujete na to první zalíbení, které zaznělo ještě v ráji. Ďáblovi tam Pán Bůh řekl: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gen. 3,15)
Sám Bůh se dal ďáblovi do rukou, ale ten nedokázal více než Mu smrti Ježíše rozdrtit patu. Ale vzkříšení Pána Ježíše bylo rozdrcením hlavy ďábla. A to bylo překvapení i pro ďábla!
3. překvapení: Bůh široce shromažďuje
To je to třetí a poslední překvapení tohoto textu. Židé věřili v Boha, který shromažďuje, ale často Jej viděli jako toho, kdo shromáždí pouze rozptýlený Izrael. Jan vysvětluje: „Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno.“ (v.51-52) Jan tady ukazuje, že záchrana není pouze pro Židy, ale pro všechny, které si vyvolil, pro všechny Boží děti na světě.
Svoji smrtí, která je nabízená každému, otevřel Ježíš dveře tomu, aby vznikla církev. A do té církve Kristovy patří každý, kdo Mu věří. A je jedno, zda žije na Aljašce nebo v rovníkové Africe. Je jedno, zda mluvíme o době života Ježíše nebo o dnešku. Tam, kde jsou lidé, kteří věří v to, že za ně Ježíš zemřel, tam je Kristova církev.
Když Ježíš shromažďuje, tak to nedělá tak, že všechny sežene na jedno místo, ale dělá to tak, že klepe na lidské srdce. Volá člověka k sobě. Volá ho, aby nebyl sám sobě Pánem, ale aby Jej učinil Pánem svého života. A když se člověku stane milost toho, že uvěří, je shromážděn, ať je kdekoli. Takto Kristus shromažďuje. Už není třeba putovat do Jeruzaléma. Je třeba přijít k Pánu Ježíši Kristu a uvěřit Mu.
Milí přátelé, Pán Ježíš ještě stále shromažďuje a volá k sobě ty, kdo Mu ještě nepatří. Nenechme se překvapit. My někdy máme své představy, koho má shromáždit. Ale On často volá ty, které bychom nečekali. Mnozí náboženští lidé Ho minuli. Jako farizeové v našem příběhu. Žádný farář nemá ze své pozice jisté, že patří Kristu. Žádný evangelík to nemá jisté jen proto, že je evangelík. Nikdo to nemá jisté.
Jak to řekl Ježíš těm, kdo byli sebejistí: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“ (Mat 21, 31) To je to třetí překvapení. A byly by špatné zažit ho až na věčnosti. Patříš dnes Pánu Ježíši Kristu nebo pouze pyšně věříš své vlastní víře.
Z toho dnešního textu jsme se tedy učili, že Pán Bůh překvapuje. A překvapuje tím, že je jinde, než Ho lidé hledají, že i zlo si použije k dobrému a že široce shromažďuje ke spáse i ty, kdo Mu byli vzdáleni. Ten, kdo Mu věří, Mu za tyto překvapení ze srdce děkuje a žasne nad tím, že Jej Pán Bůh zachránil!
