Připravovaná cesta
Bratři a sestry, tomu dnešnímu kázání jsem dál název „Připravovaná cesta.“ Minulou neděli jsme vstoupili do adventu a hovořili jsme o naději, kterou advent proklamuje. Pán Bůh přichází do kdejaké tmy a přináší naději. A protože ji přináší On, tak je ta křesťanská naděje jistotou, jen nevíme, kdy se uskuteční.
Jak docílit toho, aby ta naděje byla skutečně naší osobní nadějí? Jak docílit toho, aby ta naděje byla nadějí našich blízkých? Jak docílit toho, aby ta neděje byla nedějí i těch, kdo mají pocit, že jsou ve vyprahlé pustině a nevidí, že by se to mohlo změnit?
Dnešní biblický text nás vezme na poušť a uvidíme Jana Křtitele, který připravoval cestu pro Ježíše. Věřím, že my také můžeme připravovat cestu, aby Bůh naděje, Ježíš Kristus, přicházel k nám a ke každému, kdo tu naději potřebuje. Pojďme se tomu učit od Jana Křtitele.
Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Je psáno u proroka Izaiáše: 'Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!' To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů." Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: "Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým. (Marek 1, 1-8)
Milí přátelé, řekl jsem, že se chceme učit od Jana Křtitele, jak připravovat cestu Pánu Ježíši, a tedy Jeho naději. Když je řeč o cestě, musíme nejdříve připomenout něco zásadního. Sám Pán Ježíš o sobě řekl, že On je ta cesta, pravda a život. My sami nedokážeme vytvořit cestu k Pánu Bohu. Ježíš je tou cestou od Boha k člověku. On vybudoval tu cestu. On Bůh přišel k nám lidem. A to, že On k nám přichází je obrovský projev Jeho milosti a dobroty. Už to, že Pánu Bohu věříme, je obrovský projev Boží milosti a dobroty. Přesto jsme povolání, abychom připravovali cestu pro Ježíše. To je obrovská výsada a my vyznáváme, že cokoli dobrého v této oblasti uděláme, vše je to jen díky tomu, že v nás Pán Bůh působí.
Když tedy víme, že vše dobré v nás má původ v Pánu Bohu, tak se můžeme od Jana Křtitele učit, jak připravovat cestu pro Pána Ježíše. On cestu Pánu Ježíši připravuje pokáním, pokojem a poselstvím. Vybral jsem tři slůvka začínající stejnou slabikou, abychom si to jednodušeji zapamatovali. Pokání, pokoj, poselství. Pojďme se tedy od Jana Křtitele učit.
1. Připravujeme cestu pokáním
Janova zvěst začínala velice jednoduše: Čiňte pokání. Dále čteme: „Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy…“ Marek zde jistě používá nadsázku, když říká, že přicházela celá krajina a všichni z Jeruzaléma. Ale určitě nám chce jasně ukázat, že to nebylo několik jednotlivců, ale že Janova služba se dotýkala celá společnosti.
Když se ve společnosti ctí právo, když si lidé jsou schopni přiznat svá selhání a omluvit se za ně druhým i Pánu Bohu, tak se připravuje cesta pro Pána.
Možná sníme o tom, že naše společnost bude takto proměněna. Možná sníme o tom, že bychom něco takového viděli u našich nadřízených nebo u těch, kteří nám vládnou. Ale jedno je jisté. Musíme začít u sebe. Já nepřipravuji cestu tím, že pokání bude činit můj šéf nebo členové vlády. Já připravuji cestu tím, že pokání činím já sám. Připravujeme cestu tím, že prosíme Pána, aby nám ukázal, co je špatně v našem srdci. Připravujeme cestu tím, že to Pánu Bohu a někdy i lidem vyznáváme a prosíme o odpuštění. Takto se připravuje cesta Pánu. Pokáním. Lítosti nad selháním. Prosbou o odpuštění. Snahou o nápravu.
Milí přátelé, kdy jste Pánu Bohu naposledy vyznali svůj konkrétní hřích, své selhání? Možná to, že jste byli nevděční. Možná to, že jste šířili zlou náladu. Možná to, že jste se urazili. A kdy jste naposledy někomu řekli, prosím odpusť mi? Tam, kde je pokání, ať už je to v rodině, v církvi nebo i v národu, tam se připravuje cesta Pánu.
2. Připravujeme cestu pokojem
V našem textu jsme četli, že ti, kdo činili pokání, byli Janem pokřtěni. Janův křest byl symbolem očištění, odpuštění. Stejně jako voda dokáže zbavit nečistoty naše tělo, tak Janův křest ujišťoval toho, kdo činil pokání, že jsou mu hříchy Bohem odpuštěny.
Bůh je totiž Bohem odpuštění. Taková je Jeho přirozenost. Apoštol Jan zapsal: „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“
To je úžasné zaslíbení. Bůh odpouští každou nepravost, každý hřích, pokud Mu je v modlitbě a v pokání předložíme. To je moc dobrá zpráva.
Za Janem přicházeli kdejací podvodníci a nepoctivci. Když činili pokání, Jan je pokřtil na znamení Božího smíření, Božího odpuštění. Ty, kteří přicházeli bez pokání a bez touhy po Pánu Bohu, ty ostře káral. Protože pouze ten, kdo činí pokání, může přijmout odpuštění a může zažít opravdový pokoj. A pokojem připravujeme cestu Pánu.
Potkal jsem mnoho lidí, které trápila nejistota, zda jim Pán Bůh může ještě odpustit. Měli pocit, že jejich hřích je příliš velký. Měli pocit, že jejich selhání se opakovalo až příliš často. Měli pocit, že Ježíše až moc zradili. Právě proto je to Janovo zaslíbení tak důležité. Jan zapsal, že Pán Bůh nás očišťuje od každé nepravosti. Úplně od každé. A Boží očištění přináší pokoj.
Lidem, kteří se trápí s neschopností přijmout odpuštění, často vyprávím příběh zločinců na kříži vedle Ježíše. Z počátku se oba Ježíši vysmívají. Potom se něco stane a postoj jednoho z nich se změní. On se přiznává ke své vině. A jeho postoj je postojem pokání. Potom se obrací na Ježíše a prosí: Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.
Když ve starém zákoně o Pánu Bohu čteme, že na někoho pamatoval, tak to vždy je ve smyslu toho, že Pán Bůh začínal jednat ve prospěch tohoto člověka – začal jej zachraňovat. A tak, když tento zločinec prosí o to, aby na něj Ježíš pamatoval, tak neprosí o vzpomínku, on prosí o záchranu, prosí o odpuštění. Tento zločinec, který se jistě dopustil hrozných věcí, vidí v umírajícím a ztýraném Ježíši někoho, kdo bude kralovat a kdo je schopen odpustit hříchy. To je neuvěřitelná víra. Většina učedníků se po zatčení Ježíše rozprchla ve strachu a beznaději. Mysleli si, že je konec. Tento zločinec vidí vírou Ježíše, který překoná smrt a bude kralovat. On už vírou viděl Velikonoce. A Ježíš mu odpovídá: Ještě dnes budeš se mnou v ráji. Ježíš ho ujistil o Božím odpuštění. Tento zločinec nestihl udělat nic dobrého, nestihl odčinit své zlo, on prostě vírou uviděl Ježíše, jako toho, kdo se slitovává, kdo mu odpouští. A Ježíš byl schopen odpustit, protože On zemřel za hříchy každého člověka. Zemřel za každý hřích toho zločince. Tento zločinec už po smrti za své hříchy nepykal. To už za něj udělal Ježíš.
A stejně tak Ježíš zemřel za každého člověka. On zemřel i za každý můj a tvůj hřích. Za každý. A proto každý hřích může být odpuštěný. A každý člověk, kdo v Ježíši vírou vidí svého Zachránce, Krista, může zažít pokoj.
Milí přátelé, trápí vás vina ze starých nebo třeba nových hříchů? Zažíváte nepokoj? Složte to dnes před Ježíše. Vyznejte Mu tyto hříchy. Poproste o odpuštění. On vám dá svůj pokoj. Takto se připravuje cesta, aby mohl přicházet Pán.
3. Připravujeme cestu poselstvím
Čteme, že Jan kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“
Poselství Jana tedy říká, že je tady někdo důležitější, než jsme my, než jsem já. Ten, kdo obrací pozornost ze sebe na toho nejdůležitějšího, na Pána Ježíše Krista, ten Mu připravuje cestu.
V našich životech může být ta naše pozornost upřena různým směrem. Můžeme se dívat na to všechno, co se děje v tomto světě. To může být středem našeho zájmu. Nebo se někdo zaměří na svoji rodinu, své děti, svého partnera. A to je pro něj nejdůležitější. Nebo je prostě někdo sobec, zahleděný jen do sebe, do svých potřeb, do svého úspěchu. Nicméně největší štěstí člověku přináší, když náš pohled zaměříme na Pána Ježíše Krista, jako na toho, kdo je tím nejdůležitějším. Když je Pán Ježíš centrem našeho života, pak jsme skutečně šťastní.
A cestu Pánu připravujeme tím, že o tom náš život vydává poselství. A to nejen slovy, ale třeba i všedními činy a postoji. Tak se připravuje cesta Pánu.
Milí přátelé, jako křesťané jsme povolání k tomu, abychom předávali poselství o tom, že je tady dobrý a mocný Bůh, který člověka miluje. Tak se připravuje cesta Pánu.
Dovolte, že připojím krátkou vzpomínku na jednoho člověka, který takto připravoval cestu a jehož poselství se dotklo mnoha životů. Zrovna před týdnem v neděli jsem o něm četl v malé knížečce nazvané „Tam, kde slzy končí“.
Člověkem, kterého chci zmínit je Adam, který jako desetiletý přinesl ze školy pozvánku na online korespondenční kurz dětské misie. Boží slovo se ho dotýkalo a velmi brzo napsal: „Pane Ježíši, ne to, co já chci, ale co ty chceš. Tak ať to je. Tak ať můžu žít.“ Jindy napsal: „Pane Bože, zachovej mé srdce jen a jen pro tebe.“
Desetiletý chlapec svojí prostou vírou uviděl Pána Ježíše jako velkého a sklonil se před Ním. A pak se z něj stal ten, kdo toto poselství šíří. Nevím, jak to dělal, ale najednou se kolem něj další lidé začali zajímat o Pána Ježíše a o křesťanskou víru.
Nejvíce mu záleželo na rodině. Jednou napsal: „Pane Ježíši, buď pořád tak hezky v mém srdci. Mám tě moc rád. Buď aji u mamky mojí v srdci. Ona tě taky bude mít moc ráda.“
Adámek měl velkou víru, že i maminka Pánu Ježíši uvěří. Vždyť to je to nejlepší, co se jí může stát. Dva roky po tom, co Adámek poprvé uvěřil se jednoho dne vracel domů a na přechodu pro chodce jej srazilo auto. Po třech dnech v komatu zemřel.
Dva roky šířil poselství o tom, že Pán Ježíš Kristus je velký a může být velký v životě každého člověka. Postupně ke stejnému přesvědčení došla jeho starší sestra, jeho maminka, jeho strejda. Také několik jeho spolužáků začalo dělat stejné kurzy, připojili se také spolužáci jeho sestry a další známí. Jednoho dne se do kurzu přihlásil i Adámkův tatínek, který byl toho času ve výkonu trestu.
Malý chlapce. Krátký život. A velmi silné poselství. Adámek uviděl Pána Boha jako velkého, a to změnilo mnoho životů.
Milí přátelé, vidíte Pána jako velkého? Pak Mu připravujme cestu – pokáním, životem v Jeho pokoji a poselstvím o Jeho velikosti. A pokud Ho jako velkého nevidíte, tak Ho třeba jednoduše poproste, aby Vám otevřel oči. On to moc rád udělá.
