Michal Klus - Je psáno...

V našem textu jsme četli o tom, jak prorok Eliáš přichází za izraelským králem Achabem. Dovolte, že ještě krátce zmíním, co této návštěvě předcházelo. Král Achab vládl zhruba devět set let před narozením Krista v severním království, v Izraeli. Bible nám o něm říká, že „se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, více než všichni, kdo byli před ním.“ (1.Král. 16:30) Jako příklad můžeme uvést to, že si vzal za ženu pohanku Jezábelu. To byl další významný krok v procesu zpohanštění Izraele. Jako houby po dešti začaly vyrůstat chrámy a oltáře pro bůžky Baala a Aštartu.

                Našemu textu předchází incident týkající se Nábotovy vinice. Achab po ní velice toužil a byl zarmoucen, když ji Nábot odmítl prodat. Jezábel však přišla s plánem a s vědomím Achaba podplatila dva falešné svědky, kteří nařkli Nábota, že zlořečil Bohu a králi. Lid Nábota ukamenoval k smrti a Achab obsadil jeho vinici.

Achab byl král a izraelský král měl svým příkladem vést ostatní k Bohu. On však zjevně svým chováním  Boha urážel. Chtěl bych se s vámi dnes podělit o to, jak máme reagovat, když někdo svým chováním uráží Boha. Chci poukázat na 5 kroků, které vidíme u Eliáše a které jsou hodny následování.

1.krok: Mluv za Boha

                Ve verších 17-20 čteme o tom, že sám Bůh poslal Eliáše a zároveň mu přesně řekl, co má Achabovi říci. Eliáš měl mluvit za Boha. Nešel tam, protože mu byl Achab nesympatický nebo protože se mu chtěl pomstít. Šel, protože Achab urážel svým chováním Hospodina a protože jej Bůh poslal.

                Dneska nás už Bůh neoslovuje a neposílá tak, jak Eliáše. Dnes k nám mluví trochu jinak. Mluví k nám skrze kompletní Slovo Boží, které ještě Eliáš neměl a mluví k nám skrze zvláštní působení Ducha svatého. Povinností každého křesťana je ozvat se, kdykoli dochází k tomu, že jiný člověk uráží Boha, ať už je to slovy nebo činy. Povinnosti každého křesťana je ozvat se, ať už jde o kohokoli. Může jít o nekřesťana, křesťana, presbytera, dirigenta nebo faráře. Pokud kdokoli uráží Boha, pak bychom se měli ozvat. Ne sami za sebe, ale za samotného Boha. Měli bychom za něj promluvit.

                Ta dnešní situace je však mnohem náročnější. Jsou křesťané, kteří se rádi tváří jako ti, kdo mluví za Boha, ale přitom prosazují jen to, co sami chtějí. Kritizují ty, kdo jsou jim nesympatičtí, rozebírají problémy těch, kteří je někdy v minulosti ranili, kritizují a pomlouvají ty, kdo zrovna nesouhlasí s jejich názory. To však není mluvení za Boha. To je mluvení za své vlastní já. Takoví lidé byli nazýváni falešní proroci a v Izraeli byli kamenováni. Nedejme se oklamat satanem a nezneužívejme napomínáni k tomu, abychom si s jinými vyřizovali účty.

                Bratři a sestry, každý křesťan je povolán, aby mluvil za Boha a to v souladu s Jeho slovem. Nemluvit znamená neposlouchat Boha. Neozvat se tehdy, když je Bůh urážen, znamená znovu křižovat Krista.

2.krok: Mluv o hříchu

                Eliáš Achabovi poukazuje na hřích tak, jak ho k tomu vedl samotný Bůh. Říká: „Zavraždil jsi a teď si zabíráš.” (v. 19) Dále říká: „Zaprodal ses a dopouštíš se toho, co je zlé v Hospodinových očích.” (v.20) Eliáš tady jednoznačně poukazuje na specifické hříchy, kterých se Achab dopustil. I když sám nevraždil, tak spáchal vraždu, protože byl tím, kdo ji zosnoval a financoval. Zabral půdu, která mu nepatřila, zaprodal se tím, že uplácel falešné svědky. To vše byly těžké hříchy, které Tóra (Mojžíšův zákon) přísně zakazovala a Achab je spáchal naprosto vědomě a bez jakékoli lítosti či pokání. Proto Bůh poslal Eliáše, aby mu poukázal na jeho těžký hřích.

                Když přicházíme k člověku, který hřeší stejně jako Achab, to znamená vědomě a bez pokání, musíme jednoznačně pojmenovat hřích. Nestačí jen obecně kritizovat, ale musíme ukázat na specifický hřích. A co je tím hříchem můžeme vědět na základě Božího slova.

                Často se mi stává, že při rozhovorech s lidmi slyším tvrzení, že nejsou hříšní. Problém je v tom, podle jakých pravidel měříme svou hříšnost. Pro někoho je hřích pouze nejhrubší kriminální čin, a proto se považují za dobré a spravedlivé. Ale podle Bible jsme jednoznačně všichni hříšníci.

                Kdybychom si však chtěli vytýkat každý náš hřích, tak bychom asi nedělali nic jiného, než se napomínali, protože stále hřešíme. My ale máme kritizovat hřích tam, kde si daná osoba ten hřích neuvědomuje nebo kde jej dělá vědomě a kde není viditelná známka pokání.

                Je zde ještě jedna důležitá aplikace. Eliáš přichází za Achabem. Nerozhlašuje Achabovy hříchy po celém Izraeli, dokonce to nedělá ani před nějakou radou či shromážděním. Eliáš přichází za Achabem soukromě a z očí do očí mu ukazuje na jeho hřích.

                Jak rádi to děláme přesně naopak. Kudy chodíme, tam rozhlašujeme, že bratr X jenom předstírá, že něco dává na sbírku, že sestra Y se pohádala se sestrou Z a že pan Q se podezřele točí kolem své sekretářky. Eliáš nám zde dává dobrý příklad. Řešme tyto problémy s očí do očí. Neřešme je s dalšími bez přítomnosti dané osoby. Nechovejme se jako mocnosti v Mnichově 1938, tzv. o nás bez nás.

                Pán Ježíš to definuje jasně: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby 'ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď'. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.” (Matouš 18:15-17)

3.krok: Mluv o důsledcích

                Nejenže Eliáš mluvil o hříchu, on mluvil i o důsledcích hříchu tak, jak mu to Pán Bůh přikázal: „Toto praví Hospodin: Na místě, kde psi chlemtali krev Nábotovu, budou psi chlemtat i tvoji krev.“ (v. 19) Ale Eliáš o těch důsledcích mluví mnohem obsáhleji i v dalších verších.

                I tento příklad bychom měli následovat. Když s někým mluvíme o jeho hříchu, potřebujeme, aby si uvědomil, jaký je důsledek toho hříchu. Můžeme mluvit velice specificky. Bratru X, který jenom předstírá, že něco dává na sbírku můžeme říci, že pokud hraje divadlo v těchto věcech, tak mu bude lehce hrát divadlo ve věcech zásadních a to povede k Božímu trestu. Sestrám Y a Z můžeme říci, že tím, že se neustále hádají způsobují, že lidé nebudou chodit do sboru, kde jsou „takoví křesťané.“ Panu Q můžeme říci, že jeho flirtování se sekretářkou může vést k rozbití rodiny. To jsou některé specifické důsledky. Ale co je ještě mnohem horší je to, že důsledkem každého hříchu je smrt a věčné zatracení. Bible je v tomto naprosto nekompromisní a říká že „mzdou hříchu je smrt.“ (Ř. 6:23) A tuto zprávu bychom měli připomínat tam, kde nejsou známky pokání a změny života. Máme oznamovat zprávu o tom, že bez pokání a bez víry v odpuštění hříchu není možné zalíbit se Bohu. Ježíš to říkal jednoznačně: „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ (Lk 13:5)

Právě tyto informace můžou vést k tomu, že si člověk uvědomí svou hříšnost a bude činit pokání. Ale to my už nedokážeme ovlivnit. My to dokážeme pouze vysvětlit. Do srdce to musí vložit někdo jiný.

4.krok: Čekej na pokání

                Tím čtvrtým krokem je čekání. Lidé čekají pouze neradi. Jeden klíčník si přidal na svůj krámek nápis: „Počkejte si na svůj klíč.“ Chtěl přilákat více zákazníku a nápisem chtěl říci, že jim ten klíč udělá rychle a na počkání. Ale výsledek byl opačný. Zákazníků ubylo. Zjistil. že lidé nemají rádi slovo „čekat.“ Potom ten klíčník nápis změnil: „Dívejte se, jak dělám váš klíč.“ A zákazníci se vrátili, protože nemuseli čekat, mohli se dívat.

                V tom našem případu, stejně jak u klíčníka, platí, že můžeme pouze čekat nebo se dívat. Pouze Duch svatý totiž dokáže způsobit, že si člověk uvědomí svůj hřích a bude činit pokání. Naše role v tomto procesu je čekat. Někdy téměř není třeba čekat, protože pokání přichází okamžitě. Někdy čekáme minuty, hodiny, dny, týdny či roky. Někdy se nedočkáme, protože člověk zatvrdil vůči Bohu své srdce.

                V našem příběhu bylo to čekání nesmírně krátké. Vlastně skoro žádné. Bible říká: „Jakmile Achab uslyšel tato slova, roztrhl svůj šat, přehodil přes sebe žíněné roucho, postil se a spával v žíněném rouchu a chodil zkroušeně.” (v.27) Jakmile Achab uslyšel, pochopil a činil pokání ze svého hříchu.

                A jaká je naše úloha v tom procesu čekání? Modlit se. My se můžeme modlit, aby se nad danými lidmi Pán Bůh smiloval. Čekejme a modleme se. Nechme pracovat Ducha svatého. Nechtějme být těmi, kdo tu práci udělají za něho. Vynucené pokání nikdy dlouho trvat nebude a povede k ještě horší katastrofě.

5.krok: Mluv o odpuštění

                Když se dočkáme pokání, pak je opět čas, abychom mluvili. Pán Bůh řekl: "Viděl jsi, že se Achab přede mnou pokořil? Protože se přede mnou pokořil, nedopustím to zlo za jeho dnů, ale uvedu je na jeho dům za dnů jeho syna." (v.29) Pán Bůh viděl, že Achab upřímně činil pokání a odpustil mu.

Naším úkolem je přinést tu radostnou zprávu o odpuštění hříchů. Apoštol Jan zapsal: „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.” (1J 1:9) Když je pokání přítomno, Pán Bůh odpouští hříchy a obnovuje svůj vztah k člověku.

On to činí, protože Jeho Syn už za ty hříchy zaplatil, jak nám to připomíná známý verš: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.” Jediný Boží Syn prolil na Golgatě svou krev, aby žádný nemusel zůstat ve svém hříchu. Aby i tak otřesné hříchy, jakým bylo Achabovo uplácení a vražda, mohly být odpuštěny. Ježíšova krev obmývá každý hřích z něhož bylo činěno pokání. Naší povinnosti je to vysvětlit a modlit se, aby tomu daný člověk věřil. Protože to je ta jediná cesta ke kompletní obnově důchovního člověka.

Pán Bůh se rozhodl použít křesťany k tomu, aby poukazovali na tyto hříchy a byli nástroji, které připravují půdu pro práci Ducha svatého. A proto nemlč k tomu, co se kolem tebe děje, ale mluv za Boha, mluv o hříchu, mluv o důsledku hříchu, čekej na přítomnost pokání a pak rozdávej tu radostnou zprávu.