Michal Klus - Je psáno...

Audio záznam naleznete zde.

Bratři a sestry, v Bibli nelézáme několik obrazů, které nám jsou známější než ty ostatní. Například obraz Boha nebo Ježíš jako dobrého pastýře. Nebo třeba známé podobenství o dvou stavitelích. Nebo třeba Ježíšovo utišení bouře. To jsou texty, které dobře známé. Mezi ty nejznámější také patří přirovnání života člověka k úzké nebo široké cestě. Dovolte, že si tento známý text dnes připomeneme.

Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Matouš 7:13-14)

 O tomto textu by šlo mluvit z mnoha různých pohledů. Já však tento text využiji pouze jako jakousi startovací pozici a chci se dnes společně s Vámi zamýšlet nad tím, jak můžou naše rodiny jít po této úzké cestě.

Jsem přesvědčen, že rodina jde úzkou cestou, pokud její členové jdou úzkou cestou. Ale co je tou úzkou cestou? Jak se to stane, že se někdo dostane na úzkou cestu? Toto spojení použil náš Pán Ježíš a zjevně zde hovoří o následování. Po té úzké cestě jdou ti, kdo byli vykoupeni, kdo patří Ježíši Kristu a kdo Jej následují. Jak je možné, že se člověk stane následovníkem Ježíše Krista? Je to možné jen díky ohromné Boží milosti, ve které svatý Bůh zhlédl na hříšného člověka a ve své lásce poslal svého Syna Ježíše Krista, aby na dřevě golgatského kříže zaplatil za náš hřích. Ve své veliké milosti potom stvořil víru v životě člověka, a tak člověk mohl pouze příjmout ten obrovský Boží dar, kterým je odpuštění všech hříchů a věčný život.

 Nicméně, tady nekončí úloha Boží milosti. I to, že jsme schopní jít po té úzké cestě je Boží milost. Vždyť je to úplně proti naši přirozenosti. Naše přirozenost nás totiž vede přesně naopak. Vede nás na širokou, pohodlnou cestu. Vede nás tam, kde je jednoduché jít. Vede nás tam, kde jdou všichni.

Boží milost nás však vede na cestu úzkou. A Boží slovo říká, že tuto cestu málokdo nachází. Chtěl bych se s Vámi podělit o 3 důležité principy potřebné pro to, aby rodina chodila po úzké cestě. A opět připomínám, že to je možné jen díky Boží milosti.

1. Princip vzájemné odpovědnosti

Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. (Jakub 5:16)

 Zde vidím jeden z velmi důležitých principů života rodiny. Tento verš není samozřejmě napsán v kontextu rodiny, ale v kontextu sboru. Jsme povoláni, abychom jako křesťané jeden druhému vyznávali hříchy. Ale určitě o to víc to má být pravdou právě i v křesťanské rodině, v manželství. Co tedy tento verš říká? Mluví o tom, že si máme vyznávat své hříchy a modlit se jeden za druhého. Jak to tedy v praxi můžeme realizovat? To základní je, abychom poznali naše hříchy a dokázali je pojmenovat. Hříchu toho druhého si určitě všimneme velmi snadno, ale je třeba obrovskou moudrost, abychom ne ně v lásce uměli poukázat. Mnohem důležitější je ovšem to, abychom si vzájemně pomohli, abychom sami své hříchy a ne pouze hříchy toho druhého.

Naše hříchy nám odhaluje Duch svatý především skrze čtení Božího slova. Proto je tedy nesmírně důležité, aby si rodina udělala čas na Boží slovo. Je důležité, aby ho spolu četla a dovolila Božímu Duchu, aby je obviňoval z hříchu. Potom je důležité se z tohoto hříchu vyznat a to právě i před dalšími členy rodiny. Samozřejmě je třeba citlivosti, co vyznávat před dětmi, ale přesto jsem přesvědčen, že i naše děti potřebují slyšet a zažít, že činíme pokání.  

Otevřeně vyznat jeden před druhým své hříchy je nádherným nástrojem, který Bůh použije k tomu, aby nás měnil jako jednotlivce, ale také k tomu, aby posiloval naši vzájemnou důvěru. Je nesmírně důležité, aby si především manželé věřili natolik, že jeden před druhým přiznají své pády a poklesky a vyznají je. Neexistuje lepší ochrana manželství a rodiny, než ta, když si vyznáváme i malé hříchy. Pak nás Bůh mnohem lépe ochrání před velkými. Své rodině mohu vyznat konkrétní situace, kdy jsem byl lenivý, závistivý, nepoctivý, nahněvaný nebo cokoli jiného. Vnímavá rodina odpouští a povzbuzuje.

A potom je tady ta druhá část toho verše, která mluví o modlitbě. Po rozpoznání hříchu je opravdu čas na modlitbu, na modlitbu pokání a na druhé straně na modlitbu přímluvnou za ostatní členy rodiny. Takové modlitby nemohou být pouze něčím výjimečným, takové modlitby potřebujeme pravidelně. Společný život v pokání a společná modlitba jsou úžasné Boží dary, které způsobují, že zůstáváme na úzké cestě.

2. Princip vzájemné úcty

Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. (Římanům 12:10) 

Apoštol Pavel vyzývá čtenáře, aby jeden druhého ctili a dávali si navzájem přednost. To je opět možné jen díky Boží milosti. Přirozené je, že se budu starat sám o sebe a že mi půjde o moje já. Ale Boží milost působí, že se máme v úctě a takto jdeme úzkou cestou.

Žít ve vzájemné úctě znamená postavit hradbu sobectví. Sobectví je to, co rozbíjí rodiny. Sobectví se projevuje tím, že jednotlivci chtějí za každou cenu prosadit svou. Vzájemná úcta se naopak projeví tím, že se budu zajímat, jaké má přání a touhy ten druhý. Vzájemná úcta znamená, že nebudu prosazovat za každou cenu to, co se líbí mně, ale budeme společně hledat to, co slouží nám všem.

Mnohokrát už jsem slyšel pláč manželek, jejichž manželé byli sobci, kteří svůj koníček postavili jako prioritu svého života. Všichni se jim museli přizpůsobit. Mnohokrát už jsem se setkal s muži, kteří byli bez názoru, neaktivní a rezignovaní, protože všechno doma řídila manželka. Dávejme si vzájemně v úctě přednost.

Toto je opět princip, který se dnes moc nenosí. Dnes jsou slavní ti, kdo jsou průbojní, silní, vytrvalí, prostě ti, kdo si prosadí svou. Ti, kdo se vzdají svých možností ve prospěch druhých jsou považováni za slabochy. Jenže přesně toto udělal Kristus na kříži. Vzdal se svých výhod, zemřel za nás a vydobyl nám slavné spasení. Dal nám tak zároveň přiklad obětavosti a lásky k druhým. Kéž bychom z Boží milosti alespoň z části uměli následovat Jeho příklad.

3. Princip vzájemné služby

Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. (Filipským 2:4)

 Třetím a posledním principem, který bych chtěl zmínit je princip vzájemné služby. Přirozeně máme tendenci starat se především o svoje vlastní blaho a dělat věci, ze kterých něco budeme mít. Biblický princip je jiný. Biblický princip pro rodinu je jiný. Pán Bůh nás volá k tomu, abychom se stali služebníky. Touží po tom, abychom byli těmi, kdo naplňují potřeby našich rodinných příslušníků. To se projevuje především tím, že se vzepřeme naší přirozené lenivosti a uděláme pro druhé o něco víc. Projevuje se to tím, že si naložíme něco z břemene, jenž nesou ostatní členové rodiny. Prostě a jednoduše hledáme, jak bychom mohli v lásce sloužit tomu druhému.

 Každý člen rodiny je volán, aby přemýšlel, jak může v lásce sloužit tomu druhému. Co mohu udělat pro svou manželku, pro své děti? Jak jim mohu pomoci? Jak jim mohu sloužit? To jsou důležité otázky, které si potřebujeme pravidelně dávat.

 Ano máte pravdu, lehce se to řekne, těžko se to realizuje. Ale vzdát to je to nejlehčí. Boží vůli je, abychom zápasili a snažili se stále znovu a znovu. Je jasné, že bez Boží pomocí bychom to nezvládli. I to je projev Boží milosti. Je jasné, že mnoho manželství a rodin to nezvládá a už se odcizili tak moc, že tyto teorie jsou pro ně už dalekou minulostí, ke které se nejde vrátit. Ale Bůh je milostivý. Vždy jde začít znovu. Nevzdejme naše vztahy. Bojujme za ně. Udělejme si na ně čas. Vždyť to naše manželství, ta naše rodina má velkou hodnotu a chceme, abychom náš život prožili dle Boží vůle.