Jdi na obsah Jdi na menu
 


Samota v utrpení

14. 4. 2019

samota.jpgDnes si připomínáme vjezd Ježíše do Jeruzaléma. Už jsme ten text četli. Lidé byli nadšeni, protože do Jeruzaléma přijížděl ten, ve kterém viděli Mesiáše. Očekávali, že konečně přijde dobro. A proto tančí, radují se, zpívají na počest Ježíše. Ale On uprostřed toho veselí a radosti zažívá doslova muka bolesti, protože ví, co Jej v Jeruzalémě čeká.

Zažili jste někdy něco podobného? Zažili jste to, že všichni kolem výskají radostí a vy vevnitř trpíte? Já ano. Ale také jsem zažil opačnou situaci. Většina lidí kolem mne bylo smutných, a já jsem se radoval, ale nemohl jsem to moc dát najevo.

Pro velký úspěch moji hokejové historky z minulého týdne to bude opět příklad z hokeje. Před několika léty, myslím, že to byl rok 2013, jsem se členy církevní rady byl v Praze na setkání se synodní radou Českobratrské církve evangelické. A zrovna ten den hrál Třinec na Spartě, myslím, že to bylo čtvrtfinále. Tak jsme si řekli, že tam zajdeme. No nebyli jsme zrovna vhodně oblečeni. Seděli jsme tam v černých kabátech jako agenti státní bezpečnosti a všude kolem nás fanoušci ve sparťanských dresech. A trochu jsme si dávali pozor, abychom se při gólech Třince neradovali až moc. Sparťané prožívali smutek z výsledku a my jsme se radovali. Byli jsme radostní mezi smutnými, ale z obav o naše bezpečí jsme se nechtěli moc projevovat.

Ale dnes mluvíme o opačné situaci, o tom, že někdo zažívá bolest a utrpení uprostřed oslav a veselí. Dnešní text z Žalmu 69 nám ukazuje svědectví toho, jak král David nese a zvládá bolest a utrpení, když je sám. Tento žalm patří mezi mesiášské žalmy, tedy žalmy ukazující na Krista, tedy na Krista, který sám trpí na kříži. Například ve verši 22 vidíme paralelu. Čteme tam: „Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, dali mi pít ocet.“ Vidíme tam odlesk toho, jak Pán Ježíš nesl utrpení.

Přečtěme si tedy dnešní pasáž a poslouchejme, co se zde můžeme učit.

 

Jsem ponížen, bolestí se soužím, avšak hradem je mi, Bože, tvoje spása.

Písní budu chválit jméno Boží, velebit je budu díkůvzdáním.

Hospodin to přijme raději než býka, býčka s paznehty a rohy.

Pokorní to spatří a budou mít radost; kdo se dotazujete na Boží vůli, okřeje v srdci.

Vždyť Hospodin ubožáky slyší, nepohrdá svými, když jsou uvězněni.

(Žalm 69,30-34)

               

Z toho dnešního textu bych chtěl vyzdvihnout to, jak křesťan reaguje na utrpení. A nakonec si všimneme i toho, jaké to má důsledky pro církev.

1. reakce na utrpení: Vyznání, že Pán Bůh zachraňuje

Bratři a sestry, toto je jako refrén, který se opakuje v Bibli. Uprostřed nejrůznějších trápení lidé vyznávají, že Pán Bůh zachraňuje. I tady to čteme: „Jsem ponížen, bolestí se soužím, avšak hradem je mi, Bože, tvoje spása.“ (v.30)

Podobná vyjádřené najdeme opravdu v různých místech Bible a žalmy jsou tímto vyznáním doslova zaplaveny. Koukněme o jednu kapitolu zpátky. Uprostřed řečí o nepřátelích je řečeno: „Požehnán buď Panovník, den ze dne za nás nosí břímě. Bůh je naše spása. Bůh je Bohem, jenž nás zachraňuje. Je to On, Panovník Hospodin, kdo vyvádí z tenat smrti.“ (Žalm 68,20-21) A na druhé straně o kapitolu dále čteme: „Ponížený jsem a ubohý, Bože, pospěš ke mně! Tys má pomoc, vysvoboditel můj, neotálej, Hospodine!“ (Žalm 70,6)

Ti, kdo následuji Pána Boha, i v utrpení vyznávají, že Pán Bůh zachraňuje. Vyznávají to dokonce i ve chvílích, kdy přišly pohromy a tragédie a On je od nich nezachránil. Přesto ti, kdo Mu věří, vyznávají, že je Bohem, který zachraňuje. Jak je to možné? Nemají ti lidé úplně vymyté mozky? Nejsou to fanatici? Nejsou! A to proto, že věří, že Boží plány jsou lepší než ty naše. Protože věří, že Pán Bůh je tolikrát větší, že my nemáme šanci vůbec chápat, co se děje.

Naopak, jsou křesťané, které utrpení zlomí. Stanou se z nich buď lidé, kteří Pána Boha zavrhnou, protože Jim nepomohl, nebo Pána Boha nezavrhnout, ale udržují si od Něj distanc, protože Jej vidí jako toho, kdo je okrádá o radost a ubližuje jim. A pokud je tady mezi námi někdo, kdo se s tím ztotožňuje, tak jsem se už při přípravě modlil, abyste právě dnes Pána Boha znovu uviděli jako toho, kdo vás miluje a kdo vás zachraňuje. To je totiž Jeho jasný plán s člověkem. Nemá žádnou jinou agendu než to, aby nás zachránil pro život v radosti s Ním.

Podívejme se znovu na ten náš verš: „Jsem ponížen, bolestí se soužím, avšak hradem je mi, Bože, tvoje spása.“ (v.30) David tady zažívá velké utrpení, ale vyznává, že tím pevným a bezpečným místem, tím hradem, je pro něj Boží spása. Spása to znamená záchrana. Takže tím, co ho v utrpení drží je fakt, že Pán Bůh zachraňuje. A on to vyznává!

Jsem vděčný, že mohu sloužit ve sboru, kde táto vyznání slyším také. Asi je pravdou, že je častěji slyším od té nejstarší generace. Jsem Pánu Bohu vděčný pokaždé, když slyším, jak mi popisují své trápení, ale jedním dechem vyznávají důvěru v Boží moc. Někdy hovoří o trápení způsobeném nemoci a stářím, ale zároveň vyznávají, že je Pán Bůh posiluje. Někdy hovoří, jak je trápí to, že jejich děti či vnuci jdou po cestě bez Pána Boha, ale zároveň vyznávají Boží svrchovanost a to, že pouze On je může zachránit. Někdy v slzách popisují, jak našli dceru beze známek života, jak tomu bylo tento týden u naší milé sestry Haničky Kuligové, ale zároveň slyšíte ta slova spolehnutí na Pána Boha. Děkuji Pánu Bohu za každé takovéto vyznání.

A zároveň si uvědomuji, že z mých úst toto vyznání nevychází příliš často. Myslím, že nejde o to, že by to nebylo v mém srdci. V srdci to je, ale na jazyku to je málo. A ten dnešní text je pro mne velkou výzvou, abych to, co je na srdci ve vztahu k Pánu Bohu, také častěji vyznával. A chci k tomu povzbudit nás všechny. Od nejmladších po nejstarší. Pokud máme v Pánu Bohu ten pevný bod, ten hrad, toho Záchrance, tak to vyznávejme. Vyznávejme, že ať už ta maturita dopadne jakkoli, věříme, že Pán Bůh náš život povede. Vyznávejme, že přestože nás ten kluk nechal, tak Pán Bůh je ten, kdo nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne. Vyznávejme, že ať už mi lékaři řeknou jakoukoli diagnóze, tak Pán Bůh je ten, kdo nás nese v náručí.  Vyznávejme, že přestože nás mrzí, jak se k nám soused chová, my věříme, že Pán Bůh nás posiluje, abychom vydali dobré křesťanské svědectví. Kéž by v našem sboru přibývalo těch hlasitých vyznání důvěry v Hospodina.

 

2. reakce na utrpení: Chvalozpěv vděčnosti

Podívejme se na ten další verš: „Písní budu chválit jméno Boží, velebit je budu díkůvzdáním.“ (v.31) David říká, že písní bude chválit. Tady je použit to hebrejské slova halal, ze kterého máme Halelujah – chvalte Pána. A potom David říká, že bude velebit díkuvzdáním. Doslova to znamená zvětšovat.

Co my zvětšujeme. Například používáme mikroskop, abychom zvětšovali to co je maličké, tak, aby to vypadalo velké. Dnešní mikroskopy zvládají zvětšit obraz i více než 1.000.000 krát. Takže, kdybyste pod mikroskopem třeba chtěli vyrobit fotografii něčeho, co má milimetr, byla by ta fotografie kilometr dlouhá. Tedy mikroskop nám realitu zvětšuje.

Potom ještě zvětšení používáme pro teleskopy. A co dělá teleskop? Tento týden nám slavnostně ukázali první fotografii černé díry, kolem které jsme viděli jasnou skvrnu, která je tvořená zakřivením světla, které je pohlcováno gravitací té černé díry. Vědci uvedli, že ta černá díra odpovídá velikostí 6,5 miliard našich sluncí. Takže je to něco obrovského. Okem to není vidět a teď nás teleskopy trochu přiblížily k té obří velikosti. A toto zvětšení odpovídá tomu, o čem mluví David. Když mý máme velebit, neboli zvětšovat, vyvyšovat jméno Boží, tak to znamená, že ve své mysli a ve svém srdci Ho uvidíme trochu více takového, jaký opravdu je. On je obrovský, ale když Ho vyvyšujeme, tak Ho lépe zažíváme takového, jaký je. Není jen malou skvrnou někde v dálce, ale je velkým Bohem.

A David tady říká, že Pána Boha chválí a vyvyšuje uprostřed utrpení. A potom říká, jak prakticky to vyvyšování realizuje. On říká, že se to děje díkuvzdáním. Tedy, On uprostřed své bolesti děkuje Pánu Bohu.

Bratři a sestry, nechci říct, že takto to musíme prožívat v každém okamžiku. Jsou nejrůznější fáze prožívání utrpení. Ale věřím, že Pán Bůh nakonec dává křesťanovi sílu být vděčný i v utrpení.

Boží slovo říká, že cokoliv děláme, můžeme dělat ke chvále Boží. Přesto, zpěv je speciálním nástrojem k vyjádření chvály, k vyvyšování Božího jména. Proto tady David mluví o písni. Žijeme v době, kdy zpíváme stále méně, ale tak jak jsem to udělal už mnohokrát, i dnes vás chci povzbudit, pokud nezpíváte, tak si alespoň pouštějte písně, které pozvedají Vaše srdce k důvěře v Pána Boha. Ony se stávají teleskopem a pomáhají vám, abyste Pána Boha uviděli většího. A opravdu jsou posilou pro život a zvlášť pro nesení těžkých břemen.

David tedy v utrpení vyznává a vyvyšuje. Dovolte ještě několik slov k oběma těmto reakcím na utrpení. Obě mají jeden společný jmenovatel. Ony vlastně vyjadřují to, co řekl Jan Křtitel: „On musí růst, já však se menšit.“ (Jan 3,30) Tento přístup totiž dělá to, že se naše pozornost z nás a z našeho utrpení obrací na Boha a Jeho velikost. A to je ten nejlepší lék. Prvním lékem na všechna naše trápení je to, že přestaneme být zaměřeni na svoje trápení a uvidíme velkého Boha.

Dovolte jeden osobní příklad. Často se mi stává, že mne v neděli ráno přepadnou pochybnosti o tom, zda to kázání stojí za to, zda to někoho nějak osloví, povzbudí a posune. Samozřejmě v neděli ráno už s kázáním nic neudělám. Ale často si při takových myšlenkách pustím písně, které mě nasměřují na to, abych se modlil za Boží jednání. A tak skrze písně se přesune ten důraz ze mne a z mých strachů na Pána Boha. A já v tu neděli jdu do kostela a neřeším sebe, ale toužím po tom, aby Pán Bůh měl z našeho shromáždění radost. Píseň vděčnosti mění naši perspektivu.

Dovolte, že nakonec připomenu ještě ten verš 33: „Pokorní to spatří a budou mít radost; kdo se dotazujete na Boží vůli, okřeje v srdci.“ Co tady David říká? On ukazuje na to, že pokud v utrpení dokážeme vyznávat Pána Boha jako Zachránce a vyvyšovat Ho vděčností, tak to bude mít dopad na další věřící, tedy na Kristovu církev. Čteme, že další věřící budou mít radost a okřejí v srdci – což je naděje. Když v Boží moci procházíme utrpení, přidává to církvi, tedy dalším věřícím, radost a naději.

Bratři a sestry, přál bych si, aby v našem sboru bylo více radosti a naděje. Kéž by nám Pán Bůh dal tu milost, abychom v utrpení viděli kříž a prázdný hrob a vyznávali Pána Boha jako Zachránce a vyvyšovali Ho vděčností za to, co pro nás udělal. Každý z nás potom bude tím, který druhým bude přinášet radost a naději. Pak nebude trpět sami a beze smyslu, ale naopak se naše cesta utrpením stane velkým požehnáním i pro druhé. Kristovo utrpení se nám stalo nástrojem záchrany. Naše utrpení se může stát nástrojem povzbuzení. Kéž by tomu tak bylo i mezi námi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář